Bůh úplně změnil můj život

Svědectví Terezy Stankové

Dříve jsem měla v sobě vlastnost, která mě dělala takovou, jaká jsem

Jako teenager jsem patřila vždy k těm tzv. „cool“ partičkám, ze kterých měl na školách každý respekt. Spolu se svou nejlepší kamarádkou jsme na základní škole zkoušely stále nové věci, sháněly kluky, kde se dalo a poznávaly svět tak trochu po svém. Naučily jsme se kouřit, hulit, chodívaly jsme po skate akcích, po diskotékách (v noci jsme utíkaly oknem), učily se pít alkohol a, jak by to dnes řekl každý druhý, „užívaly jsme si života“. V té době jsme chodily i se dvěma klukama najednou, a mezi naší zábavou také nechybělo kradení v obchodech a různé vandalismy. Moje žákovská knížka byla plná informací jako například: „Tereza opakovaně kouří před školou…, Tereza má vulgární projevy při vyučování…, Tereza opouští svévolně budovu školy s tím, že šla na záchod…, Tereza vyrušuje při vyučování a negativně ovlivňuje svoje spolužáky…“ A toto jsou opravdu jen zlomky údajů.

Od 8. třídy jsem měla dvojky z chování, a já věděla, že nebude tak lehké se dostat na střední školu. Nakonec se mi však poštěstilo a paní ředitelka ze zdravotnické školy si se mnou promluvila a dala mi milost. Chytla jsem se tam jiné party, která ale stála na úplně stejných základech. Věděla jsem, že co se mi zachce, to budu mít, až do dne, kdy můj život nabral úplně jiný směr.

Snažila jsem se svůj problém přehlédnout

Na střední škole se u mě náhle objevily zvláštní problémy. Přestala jsem pociťovat hlad, a když jsem chtěla cokoli sníst, takřka mi to nešlo. Ať to bylo cokoliv, měla jsem pocit, že můj krk je zavřený a já bojuji s tím, abych něco spolkla. Jako kdybyste si vzali ten nejsušší knedlík a cítili, jak se vám zasekává v kaž­dé části hltanu. Během jednoho týdne jsem zhubla 9 kg a dostala se na 41 kg váhy. Nechápala jsem, co se to děje, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu. Když jsem si však přiznala, že si sama nedokážu pomoct, šla jsem za mamkou a svůj problém ji řekla. S návštěvou lékaře jsme nečekaly, byla jsem na všech možných vyšetřeních, ale testy, krev a vše, neukázali nic, co by mohlo být příčinou. Lékařská zpráva mě uklidnila, a tak jsem se svůj problém snažila přehlížet a vsugerovat si, že žádný neexistuje, avšak opak byl pravdou. Když moje máma viděla, že ani lékaři mi neumí pomoci, začala hledat podporu u různých léčitelů. Byla jsem na kineziologii, výkladu karet, ptaly jsme se mrtvých, navštívily jsme různé vědmy, hledaly odpověď pomocí kyvadélka, seznámily jsme se s různou magií, byla jsem na hypnóze, na astrologii, nic však můj problém nedokázalo vyřešit a mé problémy byly stále horší. Dnes už vím, že na základě těchto okultních věcí jsem si akorát zařizovala vstupenku do reálného pekla a otevírala se silám, které pro mě v té době byly pouhou dětskou fantazií.

Horší už to snad být nemůže…
Může…

Zpozorovala jsem, že stejná nevolnost po jídle se mi po čase objevila i v dopravních prostředcích. Ať už jsem nastoupila do tramvaje, autobusu nebo metra, hned jak se zavřeli dveře, dostávala jsem se do stavu paniky, že musím rychle vystoupit. I do školy jsem musela chodit o hodinu dříve, protože jsem věděla, že několikrát vystoupím. Začaly se u mě objevovat i rituály ve stylu, že jsem třeba musela vyběhnout třikrát schody na patro, kde spím s myšlenkou, že kdybych to neudělala, tak se pozvracím. Měla jsem pocit, jakoby uvnitř mě bylo něco, co mě chce totálně zničit, co se mnou manipuluje a nutí mě do věcí, které dělat nechci. Neměla jsem pod kontrolou svoje tělo, svoji mysl, nic. „Musím se dotknout čtyřikrát kliky od dveří, jinak se pozvracím.“ To není normální myšlenka, to je nesmysl.

Problémy rostly až do extrémních situací, kdy jsem měla v hlavě naprogramovaný systém, jak například chodit po bytě. Předvedu vám svou cestu do postele: Po použití WC jsem se vždy musela patou dotknout mísy a to každou nohou dvakrát. Po vyčištění zubů jsem zavřela vodu pohlazením kohoutku směrem k sobě a poklepala ho pouze bříšky na prstech. Utřela jsem si ruce a zatočila ručníkem směrem ven z koupelny až do chvíle, kdy už s nimi nešlo více pootočit a až pak je úplně pustila. Otevřela jsem dveře, vyšla ven a při zavírání jsem ještě třikrát otevřela a zavřela dveře klikou a stejně tak i když jsem vešla do svého pokoje. Pak jsem musela vždy zůstat celým chodidlem pravé i levé nohy na prahu a až pak vstoupit do místnosti. Dotkla jsem se židle pravou rukou a posunula ji doleva. Koberec jsem musela přejít pouze třemi kroky a pak přišlo to běhání po schodech na patro a to jsem ještě musela dávat pozor, abych se cestou třikrát nadechla a vydechla. Celý maraton jsem běžela i několikrát za sebou, když mi hlava řekla, že jsem nějakou věc neudělala pořádně, nebo že jsem na něco zapomněla, a často ze mě tekl až pot.

Neměla jsem sebemenší tušení, co se to se mnou děje. Řekla jsem si, „dost! Nic takového neexistuje,“ a snažila se myšlenky vyhodit z hlavy. Lehla jsem si do postele, ale stále jsem měla v hlavě hlasy, „běž se dotknout té kliky“ nebo, „otočila jsi ručníkem jenom dvakrát“. Stále dokola mi to hučelo v mysli, až jsem to nakonec vždycky šla udělat, protože ten hlas byl silnější než jakákoliv jiná část ve mně. Několikrát jsem řvala beznadějí do polštáře „dooost“, ale ani náznak, že by to ustupovalo. Víte, když se bavíte s druhým člověkem, jste si vědomi, že informace, které se k vám dostávají, jdou od něho a vaše hlava pak informace zpracuje a vy učiníte nějaké rozhodnutí. Můj případ ale probíhal tak, že informace k vám nijak nedojde – ona se vám jednoduše objeví v hlavě už reálně hotová, bez vašeho uvážení, bez vašeho svolení, bez vašeho svědomí, bez času abyste ji zpracovaly – jednoduše řečeno jako byste měli v hlavě někoho navíc.

Když to už trvalo dlouho a stav se stále stupňoval, začala jsem být podrážděná a agresivní. Jakmile se mi vracely tyto myšlenky, měla jsem chuť něco rozkopat, vytrhat si vlasy, nebo křičet do stěny, udělala bych vše pro to, aby to už konečně přestalo. Nevěděla jsem, co dělat, jak to odehnat, nevěděla jsem, jak se toho zbavit. Nebylo to vidět, nedalo se s tím poprat, nedalo se to chytit a vyhodit oknem, ale přitom jsem to cítila v sobě a všude kolem sebe. Nikdo v mém okolí mě nepochopil, nikdo mi nerozuměl. Bylo mi i blbé a trapné někomu vysvětlovat, že mi hlasy říkají, co mám dělat – sama jsem věděla, že to není normální. Koloběh se stupňoval, a já věděla, že pokud to nepřestane, tak mě to zničí.

Začala jsem bojovat o život

Po několika týdnech problémů jsem navštívila psychiatra, který mi stanovil diagnózu sociální fobii a žaludeční neurózu. Nasadil mi silná antidepresiva a psychofarmaka. Po lécích jsem sice byla utlumená, ale moje problémy nevyřešily. Byla jsem už tak hubená, že mi lékařka na základě výpočtů hodnot řekla, že je to už jen otázka času, kdy přestanu menstruovat. Pociťovala jsem na sobě, jak mám každý den slabší tělo, jak pro mě začaly být náročné běžné denní činnosti. Začala jsem doslova bojovat o život.

Kdy to přestane?

Jednoho dne jsem přišla do školy, měli jsme tělocvik a spolužáci už byli v tělocvičně. S obrovským odhodláním a naštváním na sebe sama jsem si koupila bagetu s cílem, že ji prostě sním a běžela jsem do své třídy, kde nikdo nebyl. Po druhém kousnutí jsem dostala neskutečné křeče do celého břicha. Polilo mě horko, rozbušilo se mi srdce a začala jsem ztrácet vědomí. Skrčila jsem se k zemi a snažila se volat o pomoc. Nemohla jsem se kvůli křečím pohnout a neměla jsem ani sílu dostatečně zakřičet tak, aby mě někdo slyšel. Plazila jsem se ze třídy ven a ve dveřích mě viděl kolemjdoucí profesor, který mě okamžitě vzal a dotáhl do ředitelny. Odvezli mě na dětskou psychiatrii, kde mi stanovili novou diagnózu – poruchu příjmu potravy.

Zápas v nemocnici

Lékaři i sestry se ke mně chovali jako k člověku, který má mentální anorexii, a jako k bláznovi. Vzali mi všechny věci, které by mě mohly spojovat se světem, a jeden den tam ubíhal jak celá věčnost. Po jídlech zavírali záchody a byli jsme pod neustálým dohledem personálu. V noci obcházeli dozorci pravidelně pokoje a svítili nám baterkami do tváře, aby se ujistili, že opravdu spíme a pokud jsme nespali, ihned nám píchali další sedativa. Nemohly za mnou chodit návštěvy a chování sester bylo víc než odporné. Byla jsem svědkem toho, jak jedné 13-leté dívce rvali do krku brambory a nutili ji polykat a ona to samozřejmě hned vyzvracela. Měla jsem strach, nevěděla jsem, co bude se mnou, začala jsem být podrážděná a nevěděla jak se bránit. Házela jsem talíře po zemi, křičela, že nemůžu jíst a sprostě jsem nadávala sestrám. Začali mi do žíly píchat silné dávky sedativ a já tam přestala věřit v jakoukoliv naději, že se můj stav zlepší a já půjdu někdy zdravá domů. Bojovala jsem sama se sebou, s totálně nevyrovnaným zápasem. Po týdnu mi oznámili, že mě přeloží na jednotku intenzivní péče, kde mi zavedou nasogastrickou sondu a já budu přijímat potravu pomocí hadičky, kterou budu mít zavedenou přes nos do žaludku. Věděla jsem, že pokud mě lékaři napojí na umělou výživu, tak už se z nemocnice nikdy nedostanu. V tu chvíli jsem dostala strašný strach, že si nedokážu pomoci sama, že mi nedokážou pomoct lékaři a byla jsem na konci svých sil. Pamatuji si, jak jsem ten večer šla do kabinky záchodu, sedla si na zem a začala zoufale a strašně brečet. V ten den mi na hodinu dovolili telefon a já ihned zavolala domů: „Mami pomoz mi, pokud mě nevezmeš pryč, já tu za živa umřu.“ Ještě ten večer za mnou přišla a po několika-hodinové poradě s lékaři mě vzala na reverz domů.

Po hospitalizaci jsem byla další týden pouze doma a soustředila se jen na jídlo – pocit hladu u mě už neexistoval. Jedno jablko s rohlíkem jsem jedla celou hodinu, ale snědla. Všem jsem dávala najevo, že se mi stav lepší, ale sama jsem věděla, že je to jinak a nic se nelepší. Každý den jsem se strachem kontrolovala svoji váhu, zda nejde dolů a poctivě jsem brala léky, na kterých jsem už byla takřka závislá.

Obrácení o 180 stupňů

Moje máma v tu dobu měla přítele a jeho dcera byla i stále je křesťankou. Ta nám navrhla, abychom přišli do církve. Neodmítla jsem a první návštěva v církvi pro mě byla zvláštní. Celá atmosféra na mně působila super, ale snažila jsem se to přehlížet – přece jen mě jen tak něco nerozhodí. Další týden jsem ale stále přemýšlela nad Bohem a nad církví. Následující sobotu jsem doma nic neřekla a šla na shromáždění sama. Sedla jsem si do poslední řady a čekala na začátek. Jakmile začala hrát první chvála, zavřela jsem oči a z ničeho nic jsem začala strašně brečet a klepat se. Byl to takový pocit, jako byste našli něco, co hledáte celý život, ale přitom to je tak blízko, a když to najednou najdete, nevěříte, že jste to našli, ale už o to nechcete nikdy přijít. Nikdy v životě jsem se necítila lépe než v přítomnosti, která mě v tu chvíli naplňovala a obklopovala. Nevěřila jsem tomu, co jsem právě zjistila – Bůh existuje… Vždy jsem si myslela, že křesťanství je o dodržování různých zásad, ale ne! Křesťanství je o osobním vztahu s Bohem. Ten pocit se nedá přirovnat k ničemu, co člověk běžně zažívá. V životě se dají zažít různé pěkné chvíle, například krátkodobé stavy po různých drogách, halucinace, euforie, sex, nebo když víte, že vás má někdo velmi rád…, ale setkání s Bohem je něco mnohem hlubšího. Je to absolutně nesrovnatelná čistá a upřímná láska, kterou jste obklopeni ze všech stran a vy v tu chvíli nemůžete nic říct. „Opravdu Bůh stojí i o takového člověka jako jsem já?“ Ano, stojí! A stejně tak stojí o každého dalšího. Bůh volal do nejhlubších částí mého srdce a já si přála, aby ten okamžik nikdy neskončil. Nemohla jsem mluvit, jen jsem brečela. Celé chvály, celé kázání, pořád… Na konci shromáždění byla výzva pro nové lidi, aby přijali Krista za svého Pána a Spasitele – neváhala jsem ani jednu sekundu a běžela dopředu. Bylo mi jedno, jak vypadám, že mám rozmazanou řasenku po celém obličeji, byla jsem úplně svobodná a přijala Boha do svého života upřímně a z celého srdce a při první příležitosti jsem se nechala ihned pokřtít. Po skončení bohoslužby jsem byla snad nejšťastnější člověk na světě. Utíkala jsem domů a těšila se, jak to řeknu ostatním a po cestě jsem si dokonce i poskakovala – takovou velkou radost jsem měla. Mamka byla ze všeho nadšená a další týden uvěřila také. Pak uvěřila i sestra.

První ovoce

Ten rok jsme byli i na Slovensku za svou rodinou a říkali jim o Bohu. Všichni byli ve vzpouře a měli negativní názory a postoje k víře jako takové. Byla jsem z toho špatná a takovou reakci jsem nečekala, ale chtěla jsem, aby všichni blízcí poznali, jak je Bůh dobrý. Toužila jsem, aby se s Ním setkali tak jako já, protože jsem věděla, že takové setkání s Bohem člověka nenechá stejného. Jako dítě jsem tam chodívala pást kozy a ovečky, takže hory kolem jsem znala nazpaměť. Běžela jsem na jeden kopec daleko od všech a volala k Bohu, aby se dal poznat i mojí rodině stejným způsobem jako mě. Tak moc jsem křičela a věřila, že mě slyší, až jsem měla úplnou jistotu jejich spasení. Následující den mamka našla na internetu, že v Prievidzi je sbor církve Milost. Přes velký odpor rodiny se nám tam podařilo přivést aspoň sestřenici, tetu a babičku. Během modliteb padly na zem pod Boží mocí, Bůh se dotkl každé z nich. Babička okamžitě přestala kouřit a ještě v ten večer všechny tři přijaly Pána do svých životů a jejich rozhodnutí platí i dnes. Bylo to něco neskutečného, byl to zázrak. Pastor místního sboru dokonce říkal, že se zrovna modlil k Bohu, aby přivedl do církve tři generace a přišla moje sestřenice, teta i babička…

Nestrachuj se – já jsem Tvůj Bůh

Mé potíže po prvním setkání s Bohem výrazně ustoupily, přestože nevymizely úplně. Byla jsem ale vysvobozená okamžitě z několika dalších věcí, jako byly různé závislosti, různá neodpuštění a mnoho dalšího. Každý týden jsem se těšila na shromáždění do církve. Chodila jsem na všechny akce, které církev organizovala, a hledala Boha naplno ať už poslechem audio kázání, nebo čtením Bible – život mi začal dávat smysl. Střední školu se mi na úkor velké absence podařilo ukončit a už mám za sebou i Univerzitu Karlovu a druhou vysokou školu před sebou. Po nějakém čase pastor Petr Kuba kázal o uzdravení a uchopení každého zaslíbení, které nám Bůh nabízí a toho dne mě velmi zasáhl jeden verš z Bible – Izajáš 41,10. Sám Bůh je se mnou, Stvořitel všeho mě podepře. Od té doby uběhly čtyři roky a moje tělo ani náznakem nezaregistrovalo něco podobného jako před tím. Všechno bylo najednou tak jednoduché a úplně snadné. Bůh je opravdu živý! Dnes si nedokážu život bez Boha ani představit a hlavně si nedokážu představit, že bych nějakou životní situaci řešila bez Něj. Jsem vděčná, že dnes mohu Bohu sloužit i ve chválách a být jednou z těch, kteří přivádí Boží lid do uctívání.

Doufám, že toto svědectví je povzbuzením i pro Tebe a ať už povedeš v životě jakýkoliv boj, nepřestávej bojovat, protože jsi nepřišel prohrát. Věř, že Tvůj zápas je už teď vítězný, pokud běžíš a v čele je tvůj vůdce Ježíš Kristus :)