Napokon vyliaty bude na nás Duch z výšin, púšť sa zmení na ovocný sad a ovocný sad budú pokladať za les. (Iz 32,15)

Jeruzalém místo, které si vyvolil Bůh

Když si vezmete do ruky glóbus a podíváte se na Evropu, Asii a Afriku, zjistíte, že tyto tři kontinenty jsou spojeny dohromady. Kdyby nebylo Suezského průplavu, mohli byste suchou nohou přejít z Paříže do Káhiry a potom pokračovat do Pekingu. Dá se říci, že existuje něco jako euro-asijsko-africký superkontinent. Tyto tři světadíly, které obklopují Středozemní moře, tvořily celý starověký svět. A právě uprostřed tohoto světa leží zaslíbená zem Izrael, kterou Bůh daroval svému vyvolenému národu - Židům. V samotném srdci této země leží město Jeruzalém, svaté město pro Židy, křesťany i pro následovníky proroka Mohameda. Pojďme se společně podívat na historii tohoto města, které si vybral Bůh, aby v něm stál Jeho chrám a aby v něm byla přinesena oběť Jeho Syna, která přinesla smíření a odpuštění hříšnému lidstvu.

Nejstarší zmínky o Jeruzalémě

Je to překvapující, ale Jeruzalém je starší než biblické záznamy o něm. Existují historické dokumenty, objevené archeology, které hovoří o Jeruzalému a pocházejí z dob dávnějších než nejstarší části Bible.

Odhaduje se, že Mojžíš napsal své knihy někdy okolo roku 1500 př.Kr., ale už v egyptských klatebních textech, které pocházejí z 19.-18. stol. př. Kr., existují zmínky o Jeruzalémě, které ho označují jako Rušalimum. O tomto městě se dočítáme i v pozdějších asyrských dokumentech pod jménem Urusalim nebo Urisalimmu. Název Jeruzaléma se dochoval i v archivu z Ebly, který pochází přibližně z roku 2500 př. Kr.

Hebrejský název Jeruzaléma zní Jerušalajim. První část tohoto jména se interpretuje jako „základ“ a druhá část jako „pokoj“. Význam jména města Jeruzalém tedy znamená „základ pokoje“.

Poloha Jeruzaléma

Město leží vysoko v judských horách, asi 50 km od Středozemního moře a více než 30 km západně od severního konce Mrtvého moře. Jeruzalém je situován na nepříliš rovné plošině, která se svažuje jihovýchodním směrem. Na východ od Jeruzaléma se tyčí Olivová hora. Přístupu do města brání na všech stranách kromě severní tři hluboké rokle, které se sbíhají v Šíloašském údolí jihovýchodně od Jeruzaléma. Východní údolí se nazývá Kidrónské, na západní straně je to biblické Údolí synů Hinómových (Gehenna) a středem města prochází tzv. Tyropoiónské (Sýrařské) údolí, které rozděluje město na západní a východní část. Mezi Sýrařským a Kidrónským údolím se nachází Chrámová hora, nazývaná také hora Mórija. Jižně od chrámové hory je pahorek, na kterém stávalo Davidovo město a který Bible nazývá hora Sijón.

Abrahám a Jeruzalém

První biblická zmínka o Jeruzalémě souvisí s patriarchou Abrahámem. Abrahám byl Semita, žijící se svojí rodinou ve starověké Mezopotámii ve městě Ur. Jednoho dne k Abrahámovi (tehdy se ještě jmenoval Abram), promluvil Bůh. Řekl mu: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Genesis 12:1-3) Tato Hospodinova řeč k Abramovi znamená počátek vyvoleného národa. Je zjevením o jediném Bohu, osobním a neviditelném, který chce vstoupit do vztahu s člověkem. Zajímavé je, že Bůh povolává Abrama na konkrétní geografické místo, do zaslíbené země, země Kanaán. Zdá se, že Bůh si vyvolil Jeruzalém a kanaánskou zem ještě předtím, než si vyvolil národ.

Toto volání Abram poslechl, odešel do Kanaánu a bydlel tam, kam ho Bůh povolal. Hospodin změnil jeho jméno z Abram (Vyvýšený otec) na Abrahám (Otec zástupů). Souviselo to s Božím zaslíbením, že bezdětný Abrahám se stane otcem mnohých národů a že v jeho semeni (potomstvu) budou požehnány všechny národy Země.

Během Abrahámova pobytu v Kanaánu se stala událost, která velmi souvisí s Jeruzalémem. Jedná se o první zmínku o tomto městě, kterou v Bibli nalézáme. Abrahám se spolu se svými služebníky zúčastnil jedné z bitev mezi blízkovýchodními králi. Bojoval proto, aby svého synovce Lota vysvobodil ze zajetí. „Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.“ (Genesis 14:17-20)

V tomto biblickém textu vystupuje záhadná postava Malkísedeka (či Melchisedecha - podle Kralického překladu). O tomto králi nemáme v Bibli žádné další údaje. Nový zákon o něm říká, že je „bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce“ (Židům 7:3) a tak je podobný Božímu Synu. Tento Malkísedek byl králem Šálemu, tak se v té době nazýval Jeruzalém. Velmi zajímavé je, že je označen za kněze Boha Nejvyššího, žehná Abramovi a slaví s ním něco, co se velmi podobá novozákonní večeři Páně.

Abrahám zjevně nebyl jediný, s kým v době patriarchů Bůh jednal. Generace potomků Noeho, které po potopě vytvořily nové lidstvo, si musely uchovat určitou elementární známost o Bohu, která se zachovala zejména ve větvi potomků Šémových, neboť v Genesis 9:26 je Hospodin nazván jako Bůh Šémův. Dokladem vysokého duchovního poznání je i kniha Jobova. Job nebyl Žid. Pocházel ze země Ús. Poloha této krajiny není stoprocentně doložena, ale bibličtí vědci se domnívají, že by mohlo jít o území, ležící na Arabském poloostrově mezi biblickým Edómem a dnešní Saudskou Arábií. Job je znám jako velmi morální člověk plný Boží bázně, který se navzdory zkouškám, které na něho dolehly, neodvrátil od Boha. V jeho knize, která byla napsána dávno před Mojžíšovým zákonem, najdeme množství moudrosti pocházející z blízkého poznání Boha. Podobným člověkem byl i Malkísedek. Byl Božím knězem a místo jeho působení bylo v Jeruzalé-
mě - na místě, které si vyvolil Bůh.

Malkísedek však není jedinou spojnicí mezi Abrahámovým životem a Jeruzalémem. Když se Abrahám konečně dočkal naplnění Božího zaslíbení a jeho manželce Sáře se narodil Izák, po několika letech k němu opět Bůh promluvil: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22:2) Bible nám vypráví o Abrahámově ochotě obětovat Bohu svého syna a o jeho víře v jeho vzkříšení, i kdyby ho musel skutečně zabít. Nás však zajímá spíše místo, na které měl Abrahám jít obětovat: hora v zemi Mórija. V Jeruzalémě je místo, které se jmenuje Mórija. Je to vrcholek chrámové hory - - místo, na kterém stával Šalomounův, Nehemjášův a později Herodův chrám. Dnes na hoře Mórija najdeme islámskou mešitu zvanou Skalní dóm. Je dominantou Jeruzaléma, nad kterým se vypíná její zlatá kupole. Skalní dóm vlastně není mešitou v pravém slova smyslu, nemůže totiž sloužit k muslimským modlitebním shromážděním, protože její vnitřek vyplňuje skála, na které měl Abrahám obětovat Izáka. Odtud pochází její název: Skalní dóm. K muslimským modlitbám je dnes daleko více využívána mešita Al-Aksá na jižním okraji prostranství chrámové hory.

V Abrahámově životě sehrával Jeruzalém zásadní úlohu, i když on sám se tam nikdy neusadil. Židovští rabíni tvrdí, že Jeruzalém měl ještě jednu důležitou úlohu v příbězích knihy Genesis. Když na samotném začátku Bible čteme o stvoření člověka ze zemského prachu, málokoho napadne, že místem, ze kterého vzal Bůh prach na vyformování člověka, je právě chrámová hora v Jeruzalémě.

Jeruzalém během obsazování země za Jozueho

Patriarchové židovského národa, kteří sídlili v Kanaánu, byli kvůli hladomoru nuceni se vystěhovat do Egypta. Bůh jim tam připravil cestu prostřednictvím Josefa a Jákobovi potomci se mohli usadit v zemi Gošen, v úrodné deltě egyptského veletoku Nilu. Plynula desetiletí a staletí, vyměnila se egyptská vládnoucí dynastie a z privilegované rodiny Jákobovců, která se těšila faraonově přízni, se stal početný národ, podmaněný a zotročený Egypťany.

Bůh svému lidu připravil záchranu prostřednictvím Mojžíše, který nejenom, že vyvedl Izrael z Egypta, ale přijal od Boha Zákon, který předal Izraelcům. Zde se začínají dějiny Bible, psaného Božího Slova. Po odchodu z Egypta směřovali Izraelci do Kanaánu, protože si pamatovali na zaslíbení, daná jejich otcům. Kvůli svému modlářství a Mojžíšově pochybování, bloudil izraelský lid čtyřicet let po poušti bez toho, aby vešel do Kanaánu. Tento Boží záměr uskutečnila až druhá generace vedená Jozuem. Začalo dobývání země, které se týkalo i Jeruzaléma.

Ten se v té době jmenoval Jebús a patřil domorodému semitskému kmeni Jebúsejců, kterým vládl Adonísedek. Tento panovník vytvořil společně s ostatními kanaánskými králi koalici proti Jozuovi, který jim však připravil zdrcující porážku. Jozue však město neobsadil. Možná to bylo proto, že mu v přístupu do Jeruzaléma bránily přirozené geografické podmínky. Jeruzalém tedy zůstal v rukou Jebusejců. Proti Jeruzalému bojovaly kmeny Judy a Benjamína. Podařilo se jim dobýt město, ale nikoli tvrz Jebusejců nad městem. Hovoří o tom následující biblické verše: „Judovci bojovali proti Jeruzalému, dobyli jej, vybili ostřím meče a město vypálili... ...Pokud však jde o Jebúsejce, obyvatele Jeruzaléma, nebyli Benjamínovci s to si je podrobit; proto až dodnes sídlí Jebúsejec v Jeruzalémě spolu s Benjamínovci.“ (Soudců 1:8, 1:21) Až do časů krále Davida byla v Jeruzalémě jebusejská pevnost, která stála na hoře Sijón.

David a Jeruzalém

Během vlády krále Davida došlo k rozhodující změně týkající se Jeruzaléma a ten se stal hlavním městem Davidovy říše. Jeruzalém měl pro Davida zvláštní význam. Když ještě jako mládenec porazil pelištejského obra Goliáše, vzal jeho useknutou hlavu a odnesl ji do Jeruzaléma. Bible tento jeho skutek nijak nekomentuje, ale můžeme si z něho domýšlet, že David považoval Jeruzalém za velmi důležité místo. Je možné, že zjevení o důležitosti Jeruzaléma přijal z biblického záznamu o setkání Abraháma s Malkísedekem.

Prvních sedm a půl roku po svém nástupu na trůn kraloval David v Hebronu, potom přesídlil do Jeruzaléma, odkud vládl nad Judou i Izraelem 33 let. Před svým přestěhováním se však musel vypořádat s jedním problémem a tím byla jebusejská pevnost na Sijóně: „Král šel se svými muži na Jeruzalém proti Jebúsejcům, obyvatelům země. Ti Davidovi řekli: „Sem nevstoupíš, leč bys odstranil slepé a kulhavé.“ Prohlásili: „Sem David nevstoupí.“ Ale David dobyl skalní pevnost Sijón, to je Město Davidovo. Onoho dne David řekl: „Každý, kdo chce bít Jebúsejce, ať pronikne vodní štolou na ty kulhavé a slepé, které David z duše nenávidí.“ Proto se říká: »Slepý a kulhavý nevstoupí do Božího domu.« David se usadil ve skalní pevnosti a nazval ji Město Davidovo. Vybudoval okruh od Miló až k domu. David se stále více vzmáhal a Hospodin, Bůh zástupů, byl s ním.“ (2. Samuelova 5:6-10)

David vládl v Jeruzalémě a jeho říše v důsledku Hospodinova požehnání stále rostla a vzmáhala se. David nechal do Jeruzaléma přivézt i archu úmluvy, kterou umístil do zvláštního stanu. Nebyl to však Mojžíšův svatostánek, ten zůstal společně se vším ostatním bohoslužebným náčiním v Gibeónu. David měl sen postavit Hospodinu chrám, ale tento chrám postavil až jeho potomek Šalomoun. Důvodem, proč Bůh nedovolil Davidovi postavit chrám, bylo to, že jeho ruce byly příliš potřísněné krví z jeho častých bojů (1. Královská 5:3, 1. Paralipomenon 22:8).

Ve 24. kapitole 2. Samuelovy knihy se dočítáme o závažné chybě, které se král David dopustil, když na sklonku svého života nechal sečíst lid. Tato Davidova chyba měla pro Izrael fatální následky, Hospodinův lid postihla morová rána. Když se Hospodin slitoval nad Izraelem a zastavil ránu, byl Hospodinův anděl, který šířil zkázu právě na humně Aravny Jebusejského. Prorok Gád Davidovi řekl, že na tomto místě má postavit oltář Hospodinu a přinést mu zde oběť. Zbývá už jen dodat, že ono humno Aravny Jebusejského leží na vrchu Chrámové hory či hory Mória, kde byl o několik let později postaven králem Šalomounem Boží chrám.

Dějiny města a chrámu do příchodu Mesiáše

Král Šalomoun nevstoupil do dějin jenom jako velice moudrý a bohatý člověk, ale také jako stavitel Hospodinova příbytku. Šalomounův chrám byl skvostem starověké architektury. Celý Izrael se chodil několikrát do roka poklonit Bohu do Jeruzaléma a obětovat v chrámě. Chrám Hospodinův nebyl jenom bohoslužebným místem, ale doslova tam přebývala Boží přítomnost a Jeho sláva. Míra Boží přítomnosti se projevila hned při prvním vnesení schrány Hospodinovy smlouvy do chrámu: „Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva. Tehdy Šalomoun řekl: „Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě. Vybudoval jsem ti sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky.“ Pak se král obrátil a žehnal celému shromáždění Izraele; celé shromáždění Izraele přitom stálo.“ (1. Královská 8:10-14)

O Šalomounově chrámu se říká, že jeho budova měla těsně pod střechou řadu oken. Smyslem existence těchto oken nebylo vpouštět do chrámu světlo. Byl to pravý opak. Každému, kdo se v noci podíval směrem ke chrámu, se zatajil dech. Chrámovými okny vyzařovala Boží sláva a ozařovala celou jeho impozantní stavbu.

Když se Šalomoun modlil za chrám, modlil se za to, aby Bůh vyslyšel modlitbu každého člověka, který se na toto místo přijde modlit a hledat Boha. „Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, ze vzdálené země kvůli tvému velikému jménu, tvé mocné ruce a tvé vztažené paži, přijdou-li a budou se modlit obrácení k tomuto domu, vyslyš z nebes, ze sídla, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země a bály se tě jako Izrael, tvůj lid, aby poznaly, že se tento dům, který jsem vybudoval, nazývá tvým jménem.“ (2. Paralipomenon 6:32-33) Na základě tohoto slova dodnes do Jeruzaléma přicházejí zástupy cizinců, aby se pomodlily u Zdi nářků, původní západní podpěrné zdi chrámového prostranství, která je jediným dochovaným zbytkem z kdysi impozantní chrámové stavby.

První chrám přestal existovat v roce 587 př. Kr., byl rozbořen armádou babylónského krále Nebúkanesara, který už podruhé dobyl hlavní město Judského království, které se mu nechtělo podrobit. Poprvé ho dobyl už v roce 597 a dosadil na judský trůn vlastního nominanta - krále Sidkijáše. Sidkijáš se však po čase proti Nebúkadnesarovi vzbouřil, což vyvolalo hněv babylónského vládce a novou výpravu proti Jeruzalému, která skončila zničením města i chrámu. Židovské obyvatelstvo bylo přestěhováno do Babylónu.

Roku 539 př. Kr. porazil Babylónskou říši perský král Kýros a usedl na babylónský trůn. Na konci století dostali Židé od perského monarchy povolení vrátit se do vlasti, takže mohli obnovit chrám a o něco později, v polovině 5. stol. př. Kr., pod Nehemjášovým vedením i městské hradby. Proroci Ageus a Zachariáš povzbuzovali stavitele druhého chrámu i města v jejich úsilí, kterému nepřátelé kladli mnohé překážky. Bůh potěšil svůj lid i následujícím zaslíbením: „Sláva tohoto nového domu bude větší nežli prvního, praví Hospodin zástupů. A na tomto místě budu udílet pokoj, je výrok Hospodina zástupů.“ (Ageus 2:9) Lidé, kteří tehdy poslouchali výrok proroka, ani netušili jakého úžasného naplnění se dočkají tato slova. O pár století později v tomto chrámu kázal a uzdravoval Boží Syn Ježíš Kristus z Nazareta.

V závěru 4. století ukončil dominantní postavení Persie na světem makedonský panovník Alexandr Veliký. Po Alexandrově smrti vstoupil do Jeruzaléma velitel Alexandrova vojska Ptolemaios, zakladatel stejnojmenné dynastie v Egyptě. Jeruzalém začlenil do své říše. Roku 198 př. Kr. padlo Judsko do rukou Antiocha II., seleukovského krále Sýrie. Asi o 30 let později vtrhl do Jeruzaléma Antiochos IV. Epifanés (Jeho titul znamená Bůh, který se zjevil. Bývá považován za předobraz Antikrista, o kterém hovoří prorok Daniel - 8:9-11.), který zničil hradby, vyloupil a znesvětil chrám a ve městě zanechal syrskou posádku. Jeho chování vedlo k židovskému povstání, v jehož čele stál Juda Makabejský. Roku 164 př. Kr. byl chrám znovu vysvěcen. Juda a jeho nástupci získali pro Judsko nezávislost. Z jejich rodu povstala dynastie Hasmonejců, která vládla nad svobodným Jeruzalémem až do poloviny 1. století př. Kr., kdy zemi obsadil Řím.

Římští vojevůdci si přístup do města vybojovali v letech 63 a 54 př. Kr. Roku 40 vyplenilo Jeruzalém parthské vojsko a o tři roky později se ho zmocnil Herodes Veliký a ujal se zde vlády. Nejprve odstranil následky předešlých vpádů do města a potom začal realizovat svůj rozsáhlý stavební program. Herodes se proslavil zejména přestavbou chrámu, která byla dokončena po jeho smrti. Vybudoval několik věžových pevností. Věž Fasael stojí dodnes jako součást tzv „Davidovy věže“. Pevnost Antonia se tyčila nad severním okrajem chrámového prostranství a později v ní sídlila římská posádka (ta přišla na pomoc Pavlovi ve Sk 21:32-34). Herodes byl skutečně neobyčejný stavitel. Až do dnešních časů se dochovaly zbytky Herodových pevností a paláců. Massada a Herodeion jsou atrakcí pro množství turistů, navštěvujících Izrael.

Za dnů Herodových se v Judském Betlémě narodil Mesiáš Ježíš. Působením Ježíše Krista dostaly dějiny Jeruzaléma úplně nový rozměr: toto město navěky vstoupilo do dějin spásy jako místo, kde Mesiáš zemřel za hříchy lidí a tím, co vytrpěl, nám přinesl vykoupení.

Historie Jeruzaléma od Krista po současnost

V roce 66 po Kr. vypukla v Judei vzpoura proti římské nadvládě. Toto povstání muselo zákonitě skončit nezdarem. Roku 70 si římský vojevůdce a pozdější císař Titus systematicky probojoval cestu do Jeruzaléma a zničil jeho opevnění i chrám. Zanedlouho dolehla na Židy další pohroma. Jejich nové povstání v letech 132 - 135 vedlo k tomu, že se císař Hadrián rozhodl přistoupit k přestavbě Jeruzaléma na ryze pohanské město, zasvěcené Jupiterovi Kapitolskému. Na rozkaz císaře se museli všichni Židé z Jeruzaléma vystěhovat. Nový název města zněl Aelia Capitolina a pronikl i do arabštiny (Ilija). Židům byl povolen přístup do města až za císaře Constantina na začátku 4. století. Za časů Constantinových se pohanský Jeruzalém začal přetvářet na křesťanské město. Postavilo se tam množství kostelů a klášterů, z nichž nejznámější je chrám Božího hrobu.

Když se v 7. století objevil na světové scéně výbojný islám, začalo se bojovat i o Jeruzalém. Svaté město padlo do muslimských rukou a v Evropě se začaly organizovat křížové výpravy, které bojovaly o Jeruzalém, který byl během středověku střídavě v držení muslimů a křižáků. Pro současnou podobu jeruzalémského Starého města byla důležitá turecká nadvláda. Sultán Sulejman Nádherný nechal v 16. století město přestavět. Roku 1542 postavil městské hradby a brány, které se dochovaly dodnes.

Turci ovládali Jeruzalém až do konce první světové války, po němž se správy nad celým regionem ujala Velká Británie. Během britské správy se do své vlasti začaly vracet první skupiny Židů. Jejich příliv se zintenzivnil krátce před druhou světovou válkou v reakci na zhoršující se poměry v nacistickém Německu. Po válce se tento příliv ještě zintenzivnil s tichou podporou většiny civilizovaného světa, který přiznal židovskému národu právo na vlastní stát v jeho historické domovině. V roce 1948 rozhodnutím valného shromáždění OSN vznikly na bývalém britském mandátním území dva státy - arabský a židovský. Arabové se s židovskou přítomností na Blízkém východě nikdy nesmířili a následovala série arabsko-izraelských válek, ve které museli Izraelci se zbraní v ruce obhajovat své právo na vlast. Bůh se postavil za svůj lid a všechny války skončily pro Izrael vítězně.

Jeruzalém v posledních dobách

Budoucnost Jeruzaléma je neméně slavná, jako jeho minulost. Prorok Zacharjáš hovoří o budoucnosti Jeruzaléma následující slova: „Hle, postavil jsem Jeruzalém před všechny okolní národy jako číši, po níž se zapotácejí. Při obléhání Jeruzaléma dojde i na Judu. V onen den učiním Jeruzalém vzpěračským balvanem pro všechny národy. Všichni, kteří jej budou chtít vzepřít, zraní se až do krve. Všechny pronárody země se proti němu srotí.“ (Zacharjáš 12:2-3) Úloha Jeruzaléma v dějinách zdaleka neskončila. Blízkovýchodní konflikt se ve světle posledních událostí zdá téměř neřešitelný, podobně jako uzavření otázky statutu Jeruzaléma, na který si kromě Židů dělají nárok i Palestinci. Podle biblických proroctví by měl být v Jeruzalémě znovu postaven chrám, ve kterém usedne na trůn Antikrist, prohlásí se za Boha a bude po lidech žádat, aby ho uctívali.

V Božím jednání s lidstvem hrál Jeruzalém klíčovou úlohu. Bude to tak i na samotném konci věků. Apoštol Jan viděl ve svém apokalyptickém vidění následující obraz: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení 21:2-4)

Prameny:
Bible: Český ekumenický překlad

Douglas, J.D. a kol.: Nový biblický slovník



Súvisiace články

Jeruzalem a Križiaci|Logos 12 / 2006 | Barbora Bieliková|Z histórie
Bude vzkriesený Jeruzalem? Miesto prozreteľnosti|Logos 5 / 2010 | Tibor Ruff |Vyučovanie
Bůh jedná v Praze|Logos 11 / 2014 | Redakcia |Zo života cirkvi
Všetci spolu za Jeruzalem|Logos 11 / 2011 | Roman Farkaš|Zo sveta
Jak mě Bůh uzdravil a změnil|Logos 3 / 2014 | Redakcia |Skutočný príbeh