Veď Pán je Duch, a kde Duch Pánov, tam sloboda. (2. Korinťanom 3,17)

Kdo mě vysvobodí z odsouzení?

Svědectví manželů Bartlových

logos-06-2016-bartlovi-1.jpg

 

Bál jsem se, že půjdu na 500 000 let do očistce

Vojtěch

Narodil jsem se do silně náboženského římskokatolického prostředí. Celá moje široká rodina jsou katolíci. Můj strýc z matčiny strany je katolickým knězem a můj otec je již asi čtyři roky trvalým jáhnem. I téměř všichni naši příbuzní a známí byli vždy římští katolíci.

Vždy jsem věřil v Boží existenci, ovšem moje představy o Bohu byly zkreslené náboženským učením. Přestože jsem byl v římskokatolické církvi vyučován o Kristově smírné oběti na kříži, o vykoupení, o Boží lásce, odpuštění i Božím milosrdenství, stále tam bylo učení o očistci, které mi vlastně říkalo: „Bůh ti sice odpustí hříchy, ale i přesto za ně musíš zaplatit. Musíš být zavřen do žaláře, dokud nezaplatíš svůj dluh, musíš si tresty za své hříchy odpykat hrozným utrpením v očistci. A každým hříchem se prodlužuje doba, po kterou tam budeš.“

S ohledem na moje hříchy, které jsem opakovaně páchal, mně bylo jasné, že mám minimálně několik set let v očistci jistých a že můj „duchovní trestní rejstřík či soudní spis“ je jistě hodně tlustý.

Ta beznaděj, ty chmury z toho, že už je to spácháno a nedá se s tím nic dělat, že je to všechno zapsáno v „knize hříchů“ a jednou přijde den, kdy se to všechno sečte a bude odsouzení... Kdo mě vysvobodí z tohoto odsouzení? Existuje nějaká šance? Nějaká naděje? Existuje nějaká duchovní právní klička, kterou by se tento zákon dal obejít? Existuje někdo, kdo by mě dokázal z tohoto odsouzení vysvobodit?

Dovolte mi malou úvahu. Při modlitbě Otčenáš jsem se modlil: „... odpusť mi, Bože, moje viny jako i já odpouštím těm, kdo se provinili proti mně...“ Kdybych měl svým viníkům odpouštět, tak jako mně odpouští podle římskokatolického učení Bůh, tak bych své viníky musel po každém odpuštění náležitě potrestat. Co je to tedy za odpuštění? O jakém odpuštění je řeč? Jak se to odpuštění projeví v životě člověka, který odpouští, a v životě kajícníka? Na tuto otázku mi nikdy římskokatolické učení nebylo schopno odpovědět!

Asi ve 14 letech jsem se dostal přes tetu a strýce do hnutí charismatické obnovy nebo spíše do skupiny charismatiků, kteří to mysleli s Bohem skutečně vážně a považovali za základ víry Boží slovo. Jezdili jsme s rodiči na katolická charismatická setkání, která vedl jeden italský misionář. Na těchto setkáních mi byly odhaleny šokující věci, jako například že Bůh existuje a je živý, že přirozeně i nadpřirozeně jedná dodnes, nebo že existuje dar jazyků (ještě jsem nevěděl, že je to křest Svatým Duchem).

Byl jsem svědkem mnoha zázraků, při kterých Ježíš uzdravoval a dotýkal se srdcí přítomných lidí. Od té doby jsem začal mít osobní vztah s Bohem, ale z dnešního pohledu jsem byl stále „v zajetí náboženských herezí popírajících dokonalé odpuštění hříchů“.

Od střední školy začal můj vztah s Bohem postupně slábnout. Byl jsem v zajetí různých hříchů, které mě vzdalovaly od Boha. I když jsem šel ke zpovědi, zase jsem padl do těch stejných věcí a tak to bylo stále dokola.

Velice mě to trápilo! Měl jsem deprese, strach z toho, že půjdu do pekla nebo minimálně na pět set tisíc let do očistce. Snažil jsem se komunikovat s Bohem a činit pokání. Také jsem velmi často chodil ke zpovědi. Postupem času jsem ale odcházel ze zpovědnice čím dál tím méně spokojený. Prosil jsem Boha, aby mě z těch hříchů vysvobodil. Modlil jsem se slovy: „Bože, vím, že jsem velký hříšník, ale já jím odmítám být, nechci hřešit. Vím, že za to zasluhuji trest a ten bude spravedlivý, ale přesto Tě prosím o milost. Dej mi sílu a pomoz mi z toho bahna ven. Věřím, že máš tu moc, a věřím, že u Tebe není nic nemožné.“

Měl jsem dostatečné duchovní vidění (nebo svědomí) na to, abych správně posoudil stav, ve kterém jsem se nacházel – věděl jsem, že je se mnou zle. V té době jsem občas četl Bibli. Jednoho dne když jsem pročítal Skutky 2. kapitolu o Letnicích a vylití Svatého Ducha na Ježíšovy učedníky, se ve mně probudila touha po Letnicích. Jakmile jsem dočetl, zavřel jsem Bibli, pozvedl oči vzhůru a řekl jsem: „Bože, prosím tě o Letnice! To, co jsem teď četl, chci prožít! Věřím, že to, co se stalo před 2000 lety, můžeš zopakovat se mnou i dnes.“ Toužil jsem to prožít. Tenkrát jsem také začal Boha upřímně prosit o seslání Svatého Ducha.

V roce 2006, když jsem byl ve druhém ročníku na vysoké škole, jsem přišel s jedním spolužákem na promítání filmu „Smrt, a co bude dál?“, které pořádal olomoucký sbor církve Milost. Film mě velmi oslovil a silně mě zasáhl v srdci. Když dal John Osteen v tom filmu výzvu, abych se modlil spolu s ním tzv. „modlitbu spasení“, v duchu jsem se modlil.

Po skončení filmu jsme s manželi Škardovými mluvili o víře. Pozvali nás do shromáždění, které se konalo hned na druhý den. Rozhodl jsem se přijít a byl jsem mile překvapen z všudypřítomné atmosféry pokoje, lásky a také z krásných dynamických chval oslavujících Ježíše Krista.

Bylo vidět, že lidé jsou tam opravdu rádi, že jsou šťastní a že tam nejsou z donucení nebo z povinnosti či strachu. Vyzařoval z nich život, láska a radost – něco, co jsem dosud u nikoho neviděl. Když skončily chvály, začalo kázání. Bylo moudré, silné a úžasné až do chvíle, kdy začal olomoucký pastor Martin Mazúch při kázání poukazovat na některá nesmyslná dogmata, která vznikla v časech temné a krvavé historie římskokatolické církve, a která byla dokonce v rozporu s Božím slovem – Biblí. Také mluvil o tom, že žádný hříšník nevejde do Božího království, ale půjde do věčného zatracení, pokud se neobrátí.

V tu chvíli jsem byl ve svém srdci velmi usvědčován z hříchů a věděl jsem, že nejsem hoden Božího království. Působilo to na mě velmi silně. Bylo mi hrozně! Nechtěl jsem žít, ale nechtěl jsem ani zemřít, protože jsem nevěděl, co se mnou bude po smrti. Ještě před skončením shromáždění jsem se rozhodl odejít a pomalu jsem se vracel na koleje. V tom mě dohonila sestra Lenka Škardová a dala mi CD se skladbami křesťanské chválicí skupiny Olivy – album Emmanuel. Stáli jsme před sborovými prostory a hovořili o víře. Po skončení shromáždění Lenku vystřídal pastor Martin Mazúch, který mi tehdy řekl větu, která změnila můj život od základů: „Kdo srdcem uvěří v Ježíše Krista a vyzná ho ústy, bude spasen.“ Hned mě napadlo: „Jak může být spasen takový hříšník, jako jsem já?“

Tato věta se pro mě ale stala velkou motivací k tomu, abych to začal zkoumat. Začal jsem se zajímat, zda je to opravdu tak jednoduché, že skrze víru v Ježíše Krista jsem očištěn od všech svých vin, hříchů i trestů. Odpověď jsem začal hledat v Bibli. Chtěl jsem se dozvědět, jak to s tím spasením je. V Bibli jsem se skutečně dočetl, že jestliže přijmu Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, budu spasen bez ohledu na to, kolik hříchů jsem v životě vykonal, a jak závažné byly! Také jsem se dočetl, že spasení je dar Boží milosti, že si ho nemohu nijak zasloužit, ani svými skutky ani jinou snahou.

Dočetl jsem se, že Bůh odpouští dokonale, protože Kristova oběť byla dokonalá! Jestliže poprosím Boha o odpuštění ve jménu Ježíše Krista a celým srdcem se odvrátím od svých hříchů, Bůh mně všechno zlé odpustí – vymaže můj „duchovní trestní rejstřík“ a zruší dlužní úpis, očistí moje roucho a to zůstane zářivě bílé! Dočetl jsem se, že Ježíš vzal na sebe moje viny, moje hříchy a můj trest! Že sice podle duchovního principu každý hřích musí být potrestán a odměnou za hřích je smrt, ale že právě proto Ježíš zemřel za mě hříšníka, a tak zaplatil svou nevinnou krví za všechna má provinění a vykoupil mě. Tedy za mě zaplatil u soudu kauci v dostatečné výši!

Děkuji Bohu za to, že Ježíš Kristus vzal můj trest na sebe a daroval mi tak věčný život v nebi spolu s Bohem! To ale neudělal jen pro mě, ale pro každého člověka, který to příjme.

Dozvěděl jsem se radostné poselství evangelia, které má moc zachránit člověka od věčného zatracení! Čtením listů apoštola Pavla ve mně stále více rostla víra v dokonalou Kristovu oběť a v dokonalé odpuštění. Během těchto dní jsem se znovuzrodil (Jn 3,7). Cítil jsem obrovskou Boží lásku. Když jsem si uvědomil, že mě miluje samotný Bůh a že mám odpuštěné všechny své hříchy i tresty, zaplavila mě úžasná radost.

Pamatuji si na jednu noc, během níž jsem zažil blažený pocit, který jsem ještě nikdy v životě necítil. Odešel z mého života strach ze smrti! Svědectví o spasení v mém srdci bylo tak silné, že by mi nevadilo, kdybych v ten okamžik zemřel – věděl jsem totiž, že bych šel k Bohu. Byl to tak zvláštní stav, že jsem ráno nevěděl, zda jsem spal nebo bděl. Přijal jsem od Boha totální a absolutní odpuštění! Cítil jsem se svobodný a lehký a po dlouhé době jsem se dokázal od srdce zasmát.

Následující dny jsem prožíval nepopsatelnou radost a pokoj. Toho si velice brzy všimlo i mé okolí. Asi po dvou týdnech jsem přijal křest Svatým Duchem a začal hovořit andělskými jazyky (jak se o tom píše v Bibli). Týden poté na letním táboře církve KS Milost jsem se nechal pokřtít ve vodě, abych potvrdil svoje rozhodnutí pro Ježíše Krista.

Postupně jsem čím dál častěji navštěvoval shromáždění a Pán mě zabudoval do olomouckého sboru. Dal mi též do srdce touhu sloužit v církvi. Vzhledem k tomu, že ve chválách aktuálně chyběla basová kytara, začal jsem se na ni učit hrát a v rámci svých možností podporovat chvály.

Od té doby, co jsem se znovuzrodil, jsem procházel různými zkouškami a těžkými chvílemi, ale vším mě provedl Pán vítězně. Mám jistotu a svědectví v srdci, že mě nikdy neopustil, vždy mi byl nablízku a ze všeho zlého mě vytrhl. Dívá se na mě stále s láskou, jako na svého vlastního syna, chce pro mě jen to nejlepší, vyučuje mě, vede mě, potěšuje, posiluje, napravuje a slyší mé modlitby.

Nyní je tomu přesně 10 let, kdy Ježíš vešel do mého života. Když to teď zpětně hodnotím, tak mohu s jistotou říct, že od té doby se můj život začal měnit zásadním tempem k lepšímu. Věřím, že když se člověk snaží vystihnout Jeho dokonalou vůli, Pán ho žehná a žije se mu dobře...

V roce 2009 mi dal svoji milovanou dceru Xenii za manželku, dal mi tři krásné zdravé děti a neustále mě žehná a pozvedá v práci. Vím, že rozhodnutí následovat Ježíše Krista a Jeho učení bylo tím nejlepším rozhodnutím v mém životě, jaké jsem jen mohl učinit.

Vždycky jsem věděla, že Bůh existuje

Xenie

Odmalička jsem vyrůstala v Praze. Můj život se nijak výrazně nelišil od života ostatních dětí. Často jsem si pokládala otázky smyslu života a zajímalo mne, co se mnou bude po smrti. Nijak zvlášť jsem se tím ale nezabývala. Odpovědi jsem neznala a vše, co se týkalo smrti, mi nahánělo spíš hrůzu.

Když jsem se rodičů ptala na smrt, jejich odpovědi mě vůbec nepotěšily ani neuklidnily. Oba byli toho názoru, že po smrti není vůbec nic, a to i navzdory tomu, že moje matka byla pravoslavná věřící. Věřila, že člověk jednoduše usne a už se nikdy neprobudí. Prostě tma. Její verze pro mě byla dost stresující. Na druhou stranu, se mi nechtělo věřit, že by to byla pravda. Cítila jsem ve svém nitru, že je něco víc. Jen jsem netušila co.

Měla jsem o sobě vědomí věčnosti, ale nerozuměla jsem tomu. Vždycky jsem věděla, že Bůh existuje, že jednoduše je. Jen jsem Ho neznala a nic o Něm nevěděla. Až do mých 20-ti let jsem se tím příliš nezabývala. Pak v roce 2007, těsně před Velikonoci, jsem začala mít zvláštní silnou touhu hledat a poznat Boha. Netušila jsem, kde začít, kde hledat. Jen jsem věděla, že v kostele Boha nikdy nenajdu. Vždy, když jsem musela jít s mámou do kostela, se mi nechtělo, protože to místo na mě působilo hrozně temně, chladně a depresivně. Všude samé divné smutné sochy, svíčky, které mi nevoněly. Nevěděla jsem, kde hledat. Jen moje touha rostla každým dnem. Pustila jsem si filmy „Umučení Krista“ a „Da Vinciho kód“, které mi ale jen zamotaly hlavu.

Pak jsem si vzpomněla, že mám v počítači od jednoho kamaráda nějakou křesťanskou rapovou skupinu – Wessani. Zaujala mě písnička nazvaná Dárek. Na konci skladby byla modlitba spasení. Opakovala jsem doslova vše, co jsem slyšela. Vím, že jsem to myslela upřímně, protože jsem v tu chvíli cítila radost a tekly mi i slzy. Dívala jsem se z okna a náhle ze zataženého nebe proniklo sluneční světlo přímo ke mně do pokoje. V modlitbě jsem prosila Boha, aby se mi dal poznat.

Asi měsíc potom jsem se s mamkou procházela po Karlově náměstí v Praze, kde právě probíhala první pouliční evangelizace pražského sboru Křesťanského společenství Milost. Hráli na kytaru a zpívali písně o Bohu. Upoutali mou veškerou pozornost. Postavila jsem se doprostřed a poslouchala. Potom se mikrofonu chopil jeden muž a upozornil na lidi, kteří právě rozdávali pozvánky do církve. Ihned jsem zatoužila jednu mít. V tu chvíli ke mně přistoupil mladík a podával mi pozvánku. Málem jsem mu ji vyrvala z ruky. Byla jsem šťastná. Cítila jsem ve svém nitru, že tito lidé znají Toho, kterého hledám. Odešla jsem s pozvánkou spokojeně domů.

Druhý den jsem kontaktovala kamaráda, o kterém jsem věděla, že je křesťan. Chtěla jsem vědět jeho názor na církev, od které jsem právě dostala letáček. Jeho postoj byl pozitivní. Byl nadšený z mého hledání Boha a pozval mě na mládež Církve Bratrské, do které chodil. Tam jsem se poprvé setkala s křesťany mého věku. Byli jiní a hrozně mě tím přitahovali. Rozhodla jsem se, že tam začnu chodit pravidelně. Zároveň jsem začala chodit i do Milosti. Když jsem poprvé navštívila sbor KS Milost, naplnil mě pokoj a jistota, že tam patřím. Z lidí, kteří tam chodili, vyzařovala láska. Byli úplně jiní.

Můj život se začal měnit od chvíle, kdy jsem slyšela své první kázání. Pastor Martin Mazúch tehdy mluvil o „Setbě a žni“. Zeptal se mě, jestli jsem spasená. Nevěděla jsem. Tak se mně zeptal, zda jsem přijala Ježíše jako svého Pána a Spasitele a pokud ne, jestli bych to hned chtěla změnit. Rozhodla jsem se, že ano, že chci sloužit Bohu a následovat Ho. Spolu s pastorem jsem se pomodlila modlitbu spasení.

Ze svého života jsem následně odstranila všelijaké talismany a předměty, které mi máma dala pro zdánlivé štěstí a ochranu. Boží Slovo totiž říká, že jediná jistota, ochrana a prosperita je v Bohu. Jedině na Něj se máme spoléhat. Přestala jsem brát Boží jméno nadarmo, zmizela i sprostá slova, která jsem jinak běžně používala. Jednoduše jsem si je v duchu svázala do baličku a odevzdala Bohu. Prosila jsem Ho, aby to z mého nového života odstranil.

Milovala jsem Boha, ale stále jsem nedokázala pochopit Ježíše. Proč potřebuji ve vztahu s Bohem ještě Ježíše? To trvalo až do chvíle, kdy jsem v létě o prázdninách odjela na tábor mládeže na Slovensko.

V jednu chvíli, kdy kázal pastor Peter Kuba, jsem měla zjevení. Tehdy jsem všechno rázem pochopila. Pán mi ukázal, že neexistuje jiná cesta k Bohu, než skrze Ježíše. Pochopila jsem, že On je Syn Boží a že Jemu byla daná veškerá moc na zemi i na nebi. Pocítila jsem obrovskou lásku, která vyzařovala z oběti, kterou pro nás Ježíš podstoupil. Cítila jsem, jak moc mě miluje. Padla jsem na kolena a plakala radostí. Cítila jsem Boží přijetí a sílu spasení. Boží přenádherný dotek, který se nedá slovy popsat! Litovala jsem všeho špatného, co jsem v životě udělala a bylo mi líto, že jsem Boha nepoznala už mnohem dříve. To byl okamžik mého znovuzrození. Přijala jsem spasení, které mi už nikdo nikdy nevezme:) Po několika měsících jsem se nechala pokřtít ve vodě i v Duchu Svatém.

Po mém obrácení můj život naplnila radost, pokoj a láska. Vím, že můj život má velkou cenu, neboť za mne bylo zaplaceno nejdražší výkupné. Už vím, kam půjdu po smrti a vůbec se jí nebojím. Z mého srdce odešel strach a naplnila ho víra. Vím, že se svým Bohem všechno zvládnu, že nejsem nikdy na nic sama! Pro Pána totiž není nic nemožné. Je nejmocnější a nemá žádné omezení. Je Bohem zázraků. Vím, že Bůh je na mojí straně skrze množství vyslyšených modliteb.

V olomouckém sboru Milosti jsem se seznámila s Vojtou. Pán spojil naše životy a zanedlouho po svatbě se nám narodila první dcera. Po jejím narození začala do Olomouce dojíždět i moje mamka a v krátkém čase se obrátila a přijala Pána i ona. Byl to opravdu velký zázrak.

V současné době máme s Vojtou tři požehnané děti a jsme Bohu nesmírně vděční za Církev víry Milost, kde sloužíme a kde mohou vyrůstat i naše děti.



Súvisiace články

Boží láska mě uzdravila|Logos 8 / 2020 | Redakcia |Skutočný príbeh
Jak mě Bůh uzdravil a změnil|Logos 3 / 2014 | Redakcia |Skutočný príbeh
Bůh mě vytrhl z nemoci a okultizmu|Logos 7 / 2016 | Redakcia |Skutočný príbeh
Jak mě Pán přivedl do našeho sboru|Logos 9 / 2018 | Redakcia |Skutočný príbeh
Církev víry Brno|Logos 10 / 2017 | Tomáš Kuba|Predstavujeme