Odkaz sedmi sborům - Thyatiry

Vnitrozemské Thyatiry ležely v provincii severní starověké Lýdie na křižovatce důležitých dopravních cest mezi vnitrozemím a pobřežím, na hlavní cestě mezi Pergamonem a Sardami, která pokračovala dále do Filadelfie a Laodicei, ve vzdálenosti asi 80 km od Středozemního moře. Archeologické nálezy potvrzují dávné osídlení na území Chetitů; kolem roku 500 př. n. l. se zde usazují Peršané.

M ěsto se původně nazývalo Pelopia, ale kolem roku 290 př. n. l. bylo přejmenováno na Thyatiry a stalo se součástí Pergamského království. Tehdy makedonský důstojník Alexandra Velikého a zakladatel Seleukovské říše, Seleukos I. Níkátór, zde ubytoval makedonské vojáky a město rozšířil. Pověst vypráví, že v době, kdy projektoval rozšíření města, dostal zprávu o narození své dcery, a proto město pojmenoval Thyatiry, což vychází z řeckého názvu pro dceru – thugatér.

Dávné Thyatiry nebyly nijak významné po stránce mocenské, politické ani kulturní. Plinius st. je dokonce označil ve svém spisu jako „inhonora civitas“, což znamená „bezvýznamné město“.

V roce 133 př. n. l. Thyatiry přechází pod vládu Římské říše, kde zůstávají až do jejího rozdělení v roce 395 n. l. V průběhu římské éry roku 214 povýšil římský císař Caracalla město na regionální a administrativní centrum s pravomocí rozhodování. Thyatiry té doby vzkvétaly a výrazně se proslavily obchodem – četné obchodní cechy se rekrutovaly ze zpracovatelů vlny a lnu, výrobců oděvů, koželuhů, hrnčířů, kovářů, pekařů, obchodníků s otroky, výrobců mosazného zboží a zvláště barvířů, kteří byli proslulí používáním barvy králů – purpuru – získávané z mořských plžů a také barvením textilu tureckou červení z kořene mořeny barvířské. Bylo zde nejvíce obchodních cechů v celé římské provincii. Každé řemeslo mělo tehdy svého „božského patrona“, k němuž se vázaly i nejrůznější náboženské kulty.

Na počátku 7. století začal zesilovat islámský vliv a zdejší region se stal svědkem mnoha arabsko-byzantských bitev. Ve 12. století nastal velký příliv tureckých kmenů a po dvě staletí bylo město střídavě v držení byzantských a tureckých vládců. Roku 1307, kdy Turci pod vedením Beylika ze Saruhan získali všechny západní země Anatolie, se město dostalo pod tureckou vládu. Tehdy se už Thyatiry nazývaly Akhisar a k Osmanské říši patřily až do jejího zániku v roce 1922.

Nynější Akhisar je významnou průmyslovou zónou Turecka, specializuje se na výrobu automobilů a produkci olivového oleje, tabákových výrobků a dalších artiklů. Starověké město má dnes moderní budovy a ulice, přesto je zde dosud zachováno několik zřícenin a pozůstatků z dávných dob. Některé archeologické nálezy dokumentují osídlení tohoto místa primitivními kmeny až 9.000 let př. n. l. Byzantské a turecké názvy města byly odvozeny od tehdejších bílých hradních věží – v turečtině Akhisar vychází z Ak = bílá a Hisár = hrad, byzantský název Asprokastro vychází z řeckého Aspro= bílá a Kastro= zámek. Některé zříceniny starověkého komplexu je možné doposud vidět v oblasti zvané Tepemezari v centru města. Důležitým objevem byly i četné nálezy bronzových mincí, které potvrzují to, že Thyatiry byly jedním z prvních měst ve starověké Lýdii, kde byly používány peníze. Na nejstarších mincích jsou na jedné straně zobrazeny postavy božstva Tyrimnos ve zbroji na válečném oři – resp. Apollóna a bohyně Artemis s válečnickou čelenkou či přilbou, na straně druhé oboustranná sekera. Na mincích z římské doby jsou znázorněny postavy římských císařů.

Veškeré pozůstatky z dávných dob potvrzují skutečnost, že Thyatiry byly svým charakterem městem spotřebního života s absencí kulturních a vzdělávacích center, což je pro výhradně obchodní střediska typické. V popředí zájmu zdejších obyvatel byla touha po hospodářské prosperitě, proto jsou Thyatiry mnohde uváděny jako „město možností pro pracovité a přičinlivé“.

Odkaz do Thyatir

„Andělu sboru v Thyatirech napiš: Toto praví Syn Boží, který má oči jako plamen ohně a nohy podobné bronzu. Znám tvé skutky a tvou lásku, věrnost a službu, tvou vytrvalost a tvé poslední skutky, hojnější než ty první.“(Zj 2,18-19, ČSP)

Za touto krátkou pochvalou v úvodu listu, které se budeme věnovat na konci, následuje vážné obvinění, dlouhá výtka, která zabírá téměř celý dopis. I když je město Thyatiry ze sedmi měst ve Zjevení Jána historicky nejméně významné, dopis tomuto sboru se nachází uprostřed a je ze všech nejdelší.

Z hlediska historického vývoje církve představuje odkaz do Thyatir papežský Řím v letech 538-1563, tedy dobu temného středověku, nadvlády římsko-katolické církve i dobu inkvizice a pronásledování tzv. kacířů. Nejdelší a nejzávažnější obvinění v tomto dopise tak dobře vystihuje státní církev, která začínala deformovat původní křesťanství a dostala se pod vliv ducha Jezábel, o čemž se ještě později zmíníme podrobněji.

Přesto se paradoxně ve výše uvedené první části odkazu objevuje výčet ctnostných vlastností zdejších „ostatních“ – láska, věrnost, služba a vytrvalost a také je zmíněno ocenění skutků, které jsou vykazovány.

V této souvislosti je třeba se zmínit o ženě, která pravděpodobně stála u zrodu thyatirského sboru a byla věrnou křesťankou. Byla to Lydie, obchodnice s purpurem. „A poslouchala nás jedna žena jménem Lydie, prodavačka purpuru z města Thyatir, která uctívala Boha. Pán jí otevřel srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal.“ (Sk 16,14, ČSP) Když Lydie vyslechla Pavlovo kázání, nechala se i s celou rodinou pokřtít a stala se velkou podporovatelkou křesťanského společenství a z hlediska své pozice bohaté obchodnice vytvářela i materiální zázemí pro misijní působení křesťanských duchovních vůdců. Lydie se znovuzrodila a obrátila. Opustila společenství oděné v purpuru a šarlatu.

Lydie, která žila v neúprosném prostředí tvrdého byznysu a také v duchovním prostředí, které nedokázalo věnovat pozornost duchovním pravdám a vytvořilo si svoje „pravdy“, dostala milost „poslouchat“ to, co říkal Pavel. Měla otevřené srdce a schopností typickou pro obchodníky přiměla Pavla a jeho spolupracovníky zůstat v jejím domě. Tato schopnost posloužila v jejím případě k založení křesťanského sboru, v případě středověké církve způsobila schopnost „přinucování“ nepředstavitelné zlo a utrpení.

Duch Jezábel

„Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která si říká otrokyně, vyučuje a svádí mé otroky, aby smilnili a jedli maso obětované modlám. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, uvrhnu ji na lůžko a ty, kteří s ní cizoloží, do velkého soužení, jestliže se od jejích činů neodvrátí, a její děti zahubím. A všechny sbory poznají, že já jsem ten, který zkoumá ledví i srdce, a každému z vás odplatím podle vašich skutků. Vám ostatním v Thyatirech, kteří nemáte toto učení, kteří jste, jak oni říkají, nepoznali hluboké věci Satanovy, pravím: Nekladu na vás jiné břemeno, pouze držte pevně, co máte, dokud nepřijdu.“ (Zj 2,20-25, ČSP)

V předchozím dopisu do Pergamonu jsou sice zmiňovány určité frakce, které působily v tamějším sboru a snažily se prosazovat zlé učení, ale v Thyatirách se již infiltrovala sama zlá podstata přímo do vedení církve, která nejenže tolerovala, ale i iniciovala thyatirské křesťany ke spotřebnímu způsobu života, vycházejícího z kompromisu se světem a byla benevolentní k účasti na pohanských rituálech. Ty vycházely z původního uctívání slunečního božstva Tyrimnos, jehož kult převzali i římští císaři v podobě uctíváni boha Apollóna. A právě modlářství, absolutní moc a nemorálnost se dostávaly v Thyatirách na vrchol. ´

Došlo k morálnímu a duchovnímu kompromisu a přiklánění se k učení Jezábel, které propaguje svobodu v morálních i etických zásadách a využívá satanského, politického, náboženského a mocenského vlivu. Církev na jedné straně sice koná dobročinné skutky a proklamuje lásku, věrnost, službu a vytrvalost, ale na straně druhé propadá kompromisu se světem, což přináší toleranci ke hříchu a falešným učením. Nechává se manipulovat duchem Jezábel, jehož vliv působí napříč staletími dodnes na osobní, sborové i společenské úrovni.

Jezábel, dcera krále Týru a Sidónu Etbaala, byla provdána za izraelského krále Achaba (9. stol. př. n. l.). Tato historická postava, známá svým fanatickým uctíváním Melkarta (týrského Baala), se démonizovaným životem a nenávistí vůči všem věrným Božím služebníkům, stala navždy symbolem uzurpace Boží vlády, špatnosti, démonických myšlenek, manipulace skrze zastrašování a vydírání vzdálené Boží lásce i praktik falešných církevních učení, která jsou mocensky a finančně napojena na světskou moc.

Jezábel měla ve svých službách 450 baalových proroků a 400 proroků bohyně Ašéry, kteří ve jménu falešného náboženství podporovali modlářství a amorálnost a směřovali svou činnost proti skutečnému prorockému učení, proti nositelům Božího slova.

Tímto se Jezábel dostala do konfliktu s prorokem Eliášem, kdy v důsledku toho došlo na hoře Karmel k souboji mezi Eliášem a baalovými proroky, z čehož prorok Eliáš vyšel vítězně a falešní proroci Jezábel byli pozabíjeni. To však tuto panovnici nijak nezastavilo v její zrůdné horlivosti.

Když její manžel Achab zatoužil po vinici patřící Nábotovi, který se nebál odporovat mocným tohoto světa a odmítl vinici králi předat, zrodil se v hlavě Jezábel ďábelský plán. Zaplatila si svědky, kteří podali proti Nábotovi falešná obvinění z rouhání a Nábot byl odsouzen a ukamenován. Za tento čin stihlo Jezábel neblahé proroctví Eliášovo: „A také o Jezábele Hospodin promluvil: Psi sežerou Jezábelu na valech Jizreelu.“ (1Kr 21,23, ČSP) Toto proroctví se naplnilo v roce 845 př. n. l., kdy Jezábel byla dvořany vyhozena z okna paláce a na nádvoří ušlapána koni a sežrána psy.

Dnešní vliv Jezábel

Po smrti Jezábel přetrvává vliv jejího ducha nejen v jejích potomcích, ale projevuje se v lidském světě i nadále. Hlavní výtka v Janově odkazu se týká smilstva, které však není významově omezeno pouze na smilstvo formou sexuálních hříchů, ale poukazuje hlavně na smilstvo duchovní – synkretismus, kompromisy ve víře, odpadlictví, umlčování Božích proroků a ničení Ježíšova svědectví. Toto vše působí duch Jezábel, který může manipulativně působit skrze lidi prostřednictvím strachu a neoprávněné autority, směřující k zapření víry, odmítnutí pokání a následování toho, co nepřichází od Boha. Proto je varování v odkazu do Thyatir tak zásadní a naléhavé!

Vláda Jezábel se obzvláště projevila v dobách temného středověku, kdy pronásledování, zastrašování, násilí, přetváření církve v politickou organizaci, odpadlictví od křesťanských hodnot, ztráta ostrosti duchovního zraku, který umožňuje rozeznat dobré od zlého, a deformace rémy Božího slova se prokázaly v plném rozsahu.

Ostatně především do tohoto období je směřován obsah dopisu do Thyatir. Byl to středověk tak nechvalně známý tím, co prováděla tehdejší římskokatolická církev. Inkvizice, křížové výpravy, upalování na hranicích, vraždění lidí po tisících. Byl to vrchol netolerance. Prostí lidé, biblicky věřící, byli konfrontováni se Satanovými věcmi. Těmto věcem čelili a raději obětovali životy, než by se s těmito „věcmi“ ztotožnili a podlehli jim. Jak čteme v odkazu do Thyatir, už se ani nejednalo o církev ale jednotlivé statečné muže a ženy.

„Vám ostatním v Thyatirech, kteří nemáte toto učení, kteří jste, jak oni říkají, nepoznalihluboké věci Satanovy, pravím: Nekladu na vás jiné břemeno; pouze držte pevně, co máte, dokud nepřijdu.“ (Zj 2,24-25,ČSP)

Břemeno, které nesli tito muži a ženy, bylo tak velké a těžké, že Ježíš ve svém odkazu výslovně zdůrazňuje, že neklade jiné břemeno na ně, jen aby statečně unesli to, co na ně přišlo. Tito stateční muži a ženy ve své době vytěžili z minima maximum. V tak neuvěřitelně těžké době jakým středovek byl, zakládali školy, nemocnice, univerzity, sloužili nuzným, pokoušeli se objevit staré pravdy, dostat se k čistému pramenu Božího slova. Lidé jako Petrus Valdes, John Wickliff, Jan Hus, hugenoti, valdenští, bogomilové, či moravští bratři zaseli nehynoucí semeno pozdější reformace.

Příchod jitřní hvězdy

V závěrečných slovech Janova odkazu do Thyatir je obsaženo velké povzbuzení i naděje. Ten, kdo setrvá v Ježíšově učení i jeho skutcích ve znamení víry, lásky, usmíření a naděje, bude odměněn. I ten, kdo se mnohdy jeví a cítí jako slabý, bude posílen a bude vládnout. „Kdo vítězí a zachovává moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy, bude je pást železnou berlou a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí, jak jsem to i já přijal od svého Otce. A dám mu hvězdu jitřní. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.“ (Zj 2,26-29, ČSP)

Železná berla v rukou Bohem pověřených pastýřů je znamením duchovní pastvy národů a obrazem výkonné moci pro naplnění poselství agapé – duchovní lásky mezi křesťany. Jitřní hvězda oznamuje konec noci, konec středověku, okamžik, kdy vychází zářivé Slunce, přichází Ježíš tváří v tvář dětem světla. Tehdy nastane věčný den Boží přítomnosti, kdy temnoty se zcela rozplynou. Jak silný odkaz a povzbuzení musel být a stále je dopis do Thyatir pro ty, kteří v dobách temna žijí a očekávají zjevení jitřní hvězdy na obloze dějin. Tato jitřní hvězda se představuje v úvodu dopisu do Thyatir.„Andělu sboru v Thyatirech napiš: Toto praví Syn Boží, který má oči jako plamen ohně a nohy podobné bronzu.“ (Zj 2,18, ČSP)