Už u vás zvonili?

Mnozí lidé o nich hovoří jako o sektě. Veřejnosti jsou známí jako horliví zvěstovatelé své víry, kteří se snaží každého přesvědčit o své pravdě. U nás snad neexistují domovní dveře, u nichž by nezazvonili a nenabízeli svou literaturu a pomoc při studiu Bible.

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi patří v Čechách i na Slovensku mezi oficiální, státem registrované církve. Sami sebe považují za jediné opravdové křesťany. Pojďme se blíže podívat na jejich historii, učení a praxi. Jsou Svědkové Jehovovi skutečně křesťanskou církví?

Založení a vývoj organizace

Svědkové Jehovovi vnímají svou organizaci jako vyvolený Boží „komunikační nástroj“, který má být zprostředkovatelem pravdy a má vyučovat Boží lid na zemi. Jsou prý jedinou pravou církví, protože všichni křesťané, včetně všech protestantských církví, jsou oklamáni pověrami a modlářstvím.

Organizaci svědků Jehovových založil na konci 19. století americký obchodník s látkami z Pensylvánie Charles Taze Russell (1852-1916). Původní název této skupiny byl Mezinárodní badatelé Bible. Russel původně pocházel z presbyteriánské církve, kde byl vychován. Asi jako patnáctiletý mladík prošel hlubokou náboženskou krizí, během níž bytostně prožíval, že není možné spojit představu pekelných trestů s Boží láskou a milosrdenstvím. Tuto svou krizi vyřešil tím, že se stal členem jedné radikální adventistické skupiny a přijal její učení o neexistenci lidské duše. V roce 1879 se však osamostatnil a začal vydávat vlastní časopis Sionská strážná věž a Hlasatel Kristovy přítomnosti (Zion’s Watch Tower and Herald of Christ’s Presence). V tomto periodiku propagoval své myšlenky o blížícím se konci světa, který má nastat v roce 1914. Okolo časopisu se zformovalo rychle rostoucí hnutí. Russel hnutí zorganizoval a v roce 1881 založil na jeho podporu obchodní korporaci Siónská traktátová společnost Strážná věž. Ta byla o tři roky později ve státě Pensylvánie úředně zaregistrována jako organizační ústředí hnutí. Proto Svědkové Jehovovi považují rok 1884 za datum novodobého vzniku jejich organizace.

Charles Taze Russel se stal skutečným ideovým otcem hnutí. Napsal několikadílné Studie Písma, které se staly základním věroučným spisem hnutí. Jeho klíčovým poselstvím bylo přesvědčení, že rok 1914 se stane posledním rokem lidské historie a na jeho konci bude ustanoveno Boží království. K těmto apokalyptickým událostem však nedošlo a datum očekávaného konce světa byl ještě několikrát posunut. Největší očekávání se potom vztahovala na roky 1925 a 1975.

Když Russel roku 1916 zemřel, převzal vedení organizace soudce Joseph F. Rutherford (1916-1942). Ten ve své knize Milióny nyní žijících nikdy nezemřou, vyhlásil za začátek Boží vlády na zemi rok 1925. Proslavil se hlavně jako velice úspěšný organizátor, který během svého života vybudoval z Badatelů Bible přísně hierarchickou a vojensky disciplinovanou organizaci. Roku 1931 se změnil její název na Svědkové Jehovovi. Každý její člen byl povinně zapojen do misionářské činnosti kázání „od domu k domu“ a byl za tuto činnost zodpovědný. Toto je typické pro svědky dodnes.

„od domu k domu“ misionářská činnost, která je pro svědky typická

Za Rutherfordova nástupce Nathana H. Knorra (1942-1977) bylo založeno centrální školící středisko Svědků Jehovových v Brooklynu - Misionářská škola Gileád (1943). Zanedlouho byla stanovena povinnost pro všechny řadové členy organizace po celém světě navštěvovat Školu teokratické služby, kde se učí různým praktickým postupům při rozšiřování své zvěsti. Knorrovo vzdělávací úsilí přineslo fenomenální ovoce. V roce 1942, když zemřel Rutherford, měla organizace 115 000 zvěstovatelů, v roce 1977, kdy zemřel Knorr, se toto číslo zvětšilo dvacetinásobně na plných 2 223 538 zvěstovatelů.

Čtvrtým prezidentem Svědků Jehovových byl Frederick W. Franz (1977-1992). Byl jedním z mála vedoucích představitelů svědků, který v mládí dosáhl lingvistického vzdělání. Měl za sebou dva semestry starořečtiny a jako samouk se naučil také hebrejštinu. Franc se postaral o nový překlad Bible, zvaný Překlad Nového světa svatých písem. Tento překlad byl postupně uveřejňován v letech 1950- 1960.

Tři roky potom, co byl zvolen do čela Svědků Jehovových, musel Franz čelit jedné z největších krizí, které byla kdy tato organizace vystavena. V samém centru krize stál Franzův synovec Raymond, který se zapojil do věroučné polemiky ohledně nenaplněných proroctví o konci světa v letech 1914, 1925 a 1975. Věroučné rozpory vedly téměř k rozštěpení Vedoucího sboru a byly vyřešeny až vyloučením Raymonda Franze z organizace. Více se o této záležitosti můžeme dočíst v knize R. Franze Krize svědomí.

Další problémy s numerickými předpověďmi vedly k tomu, že během předsednictví Miltona G. Henschela (od roku 1992) byl odvolán jeden ze základních věroučných článků o tom, že konce světa se dožije generace lidí, kteří zažili rok 1914. V současnosti procházejí Svědkové Jehovovi obdobím stagnace. Podle statistik zaznamenali v roce 1997 pokles počtu členů členské základny ve 30 zemích světa a v 17 nevykazovali žádný růst. V České republice se při sčítání lidu 2001 přihlásilo ke Svědkům Jehovovým 23 162 lidí, na Slovensku jich bylo 20 630.

Historie Svědků Jehovových u nás

Svědkové Jehovovi mají v našich zemích překvapivě dlouhou historii. První obdivovatelé pastora Russella se objevili na území Rakouska - Uherska již kolem roku 1907. Bylo to však až po nástupu soudce Rutherforda a vzniku samostatného Československa, kdy došlo k výraznějšímu nárůstu jejich aktivit. Mladá Československá republika byla Badatelům Bible celkem příznivě nakloněna. Jejich vliv narůstal především mezi českými Němci. Na začátku svého působení totiž svědkové nepoužívali své nejagresivnější metody, ale stali se známými hlavně pro své antiklerikální postoje a kritiku renomovaných církví, zejména římskokatolické, což bylo v tehdejší společnosti velmi populární téma. Zaujali také svým pacifismem. Část veřejného mínění měli bezpochyby na své straně.

Počátkem dvacátých let byla na našem území zřízena první tiskárna a v roce 1930 byly za činnost svědků právně zodpovědny dva spolky: Mezinárodní sdružení badatelů Bible a Biblická a traktátní společnost Strážná věž. Počet svědků pozvolna narůstal a na konci třicátých let dosahoval asi jednoho tisíce nadšených ctitelů Russellova a Rutherfordova díla.

SVĚDKOVÉ JEHOVOVI SVOU ORGANIZACI VNÍMAJÍ JAKO VYVOLENÝ BOŽÍ "KOMUNIKAčNÍ NÁSTROJ"

S nástupem fašismu k moci se situace radikálně změnila. Uvnitř Třetí říše patřili svědkové Jehovovi k pronásledovaným skupinám obyvatelstva. Když vznikl protektorát Čechy a Morava, bylo mnoho svědků Jehovových zatčeno a transportováno do koncentračních táborů. Celá struktura organizace byla rozbita. Dá se však říci, že některé represe si svědkové svým fanatizmem zavinili sami. Mnozí svědkové odmítali vlastnit identifikační průkazy se znakem říšské orlice. Na Těšínsku působil kazatel Franz Lipiňski, který svědkyním, jejichž manželé mezi svědky Jehovovy nepatřili, zakazoval sexuální styky s jejich muži. Je zřejmé, že to vedlo k mnohému zbytečnému rozhořčení, udávání a následné perzekuci ze strany německých úřadů a gestapa. Lipiňski, tak jako mnozí jiní, se ovšem již z koncentračního tábora nevrátil.

Když skončila válka, oznámili Svědkové Jehovovi v listopadu 1945 československým úřadům obnovení své činnosti. V této době se však na jejich činnost pohlíželo již s velkou nedůvěrou. Ještě před nástupem komunistů k moci se proti svědkům začala zavádět cenzurní opatření a ministerstvo vnitra se snažilo mapovat jejich činnost a pořizovalo si seznamy. Komunistická StB už proti svědkům aktivně bojovala. Konaly se domovní prohlídky, zabavovala se literatura a vedoucí společnosti byli zatýkáni. V roce 1953 bylo v tajném procesu odsouzeno osm nejvyšších představitelů organizace k trestům odnětí svobody od 5 do 18 let. Protože však československá odbočka s novým vedením, v jehož čele stál Konstantin Paukert, nepřestala pokračovat ve své činnosti, postihla na přelomu let 1954-1955 svědky Jehovovy další, ještě rozsáhlejší vlna zatýkání, pronásledování a věznění. Počet svědků však stále narůstal, a proto se úřady rozhodly změnit taktiku. StB začala infiltrovat hnutí a rozkládat ho zevnitř. Výsledkem změněné taktiky státních orgánů byla nejistota, rozpory a vzájemná nedůvěra, která vedla na našem území na konci šedesátých let až k rozštěpení hnutí.

Začátkem sedmdesátých let vznikla paradoxní situace. Svědkové Jehovovi byli oficiálně zakázanou sektou, ale svou činnost vykonávali pod kontrolou bezpečnostních orgánů. S vědomím ministerstva vnitra byly zřizovány „tajné“ tiskárny a konečná podoba tiskovin podléhala cenzuře řídících pracovníků StB. V řadách svědků působili spolupracovníci, kteří poskytovali státní bezpečnosti důležité informace, podřizovali se jejím pokynům a současně působili na ostatní svědky, aby komunistickému zřízení činili co nejmenší problémy.

Organizaci svědků Jehovových založil na konci 19. století americký obchodník s látkami z Pensylvánie Charles Taze Russell (1852-1916)

Po listopadové revoluci a pádu komunistického režimu došlo k zveřejnění seznamů spolupracovníků StB a mnozí řadoví svědkové byli šokování skutečností, že na těchto seznamech figurovali jejich čelní představitelé. Většina svědků to považovala za spiknutí proti jejich organizaci. K ještě větší deziluzi členské základny došlo po roce 1993, kdy vyvstala možnost zákonné registrace organizace jako státem uznané církve. Vedoucí představitelé Svědků Jehovových (dr. Ondřej Kadlec a Eduard Sobička) po konzultaci s právníky z brooklynského ústředí veřejně popřeli tři základní články svého učení. I když to odporovalo jejich věrouce i praxi, tito lidé prohlásili, že organizace neučí odmítání krevní transfúze pro děti svých členů, odmítání vojenské služby ve zbrani a odmítání služby civilní. Mnozí svědkové, kteří zažili komunistické pronásledování, byli vychováváni v tradici zásadovosti a nekompromisnosti vůči politické moci. Tito lidé po tomto prohlášení propadli trpkému zklamání. Vedoucí se jim snažili vysvětlit, že jejich prohlášení bylo pravdivé, protože základní články jejich učení nevyučuje organizace, ale učí je sama Bible. Zklamání však bylo velké a posilnilo odštěpenou Společnost pravověrných svědků Jehovových, která vznikla v Havířově. Mnozí svědkové také organizaci opustili a etablovali se v jiných církvích. Jen během roku 1996 opustilo Svědky Jehovovy v České republice téměř tisíc členů. Kromě Společnosti pravověrných svědků Jehovových, která je známá tím, že rozšiřuje pouze stará oxeroxovaná čísla Strážné věže a současné brooklynské ústředí považuje za odpadlické, existují také společenství bývalých svědků Jehovových, kteří se obrátili ke Kristu a stali se znovuzrozenými křesťany. Patří mezi ně například Nadace Svědectví Stanislava Ferfeckého, autora knihy Byl jsem svědkem Jehovovým. Dále je to skupina Getsemane - Setkávání Ondřeje Novotného, která má blízko ke Křesťanskému společenství Praha a také Křesťanské informační středisko Milost v Plzni, které se hlásí k Evangelické církvi metodistické.

Proroctví Svědků Jehovových a egyptská pyramida

Svědkové Jehovovi se považují za pravé křesťany, kteří se jako jediní nezpronevěřili původnímu křesťanskému poselství a jako jediní se skutečně řídí Biblí. Známá jsou jejich opakovaná proroctví stanovující konec světa. Zakladatel Svědků Jehovových Charles Taze Russell byl expertem na různé eschatologické výpočty. Co je však zarážející, je skutečnost, že své výpočty o konci světa nezaložil na Písmu, ale na rozměrech Cheopsovy pyramidy.

Russel pro své Badatele Bible zavedl dokonce učení o Cheopsově pyramidě. Její rozměry a chodby měly údajně potvrzovat většinu jeho doktrín. Právě k této pyramidě se měl vztahovat výrok proroka Izajáše: „V onen den bude mít Hospodin oltář uprostřed egyptské země a posvátný sloup při jejich hranicích bude zasvěcen Hospodinu. Bude to znamením a svědectvím o Hospodinu zástupů v egyptské zemi.“ (Iz 19:19n)

Je nutné poznamenat, že Russell nenazýval tuto stavbu Cheopsovou pyramidou, protože si myslel, že jejím stavitelem byl pravděpodobně Melchisedech. Pyramidu pokládal za stejně důležitou jako Bibli, protože ji pokládal za Božího „svědka a proroka“. I když bylo později Rusellovo učení o pyramidě odmítnuto, až do dnešního dne nazývá společnost Strážná věž pyramidu „kamenným Božím svědkem“ a „Biblí v kameni“. Náhrobek Charlesa Taze Russella dodnes zdobí zmenšenina Cheopsovy pyramidy.

Teologické odlišnosti učení Svědků Jehovových od křesťanství

Během mého dospívání mě jeden svědek Jehovův šokoval obrázkem Ježíše Krista, který nebyl přibit na kříži, ale na jakémsi mučednickém kůlu. Toto jejich poněkud bizarní ztvárnění Kristova utrpení je však pouhou třešničkou na dortu jejich učení, které je na hony vzdáleno klasickému protestantskému, evangelikálnímu či biblickému křesťanství.

Pohled na Trojici

Křesťané věří na základě Písma svatého v trojjediného Boha. V Boha Otce, v Boha Syna, který se stal člověkem Ježíšem Kristem z Nazareta a svou smrtí na kříži vykoupil lidstvo z hříchů a v Boha Ducha Svatého, který žije ve věřících, má s nimi společenství, posvěcuje je a vystrojuje ke službě. Svědkové hlásají striktní monoteismus. Bohem je jedině Jehova. Ježíše Krista sice považují za Božího Syna, ale ne za Boha. Jsou ochotni připustit, že je pouze bohem s malým b. Podle jejich učení je v řeckém originále použité malé písmeno, když se hovoří o Ježíši jako o „bohu“. Toto tvrzení je však lživé, protože originální text Nové smlouvy nerozlišuje velká a malá písmena. Stejné písmeno i člen jsou použity, když se mluví o Kristově božství i o božství Boha Otce.

Podle teologie Svědků Jehovových je však Ježíš bytostí stvořenou od začátku Bohem. Ztotožňují ho se starozákonním archandělem Michaelem. To je snad hlavním důvodem, proč nemůžeme učení Svědků považovat za křesťanské, neboť káží jiného Krista a tudíž jiné evangelium. Nová smlouva na mnohých místech jasně hovoří o božství Ježíše Krista. (viz např. Kol 2:9, Jan 20:28, Jan 1:1)

Osobu Ducha Svatého považují za „Boží činnou sílu“. Bible však hovoří o Duchu Svatém jako o osobě, kterou je možné zarmoutit (Ef 4:30) a které je možné lhát a která je Bohem (Sk 5:3-4).

Problematika Božího jména

Svědkové striktně lpí na používání Božího jména Jehova. Ve svém překladu Bible toto jméno uměle vložili do textu Nové smlouvy, ve které se v originálu nevyskytuje. Nahradili jím slovo řecký výraz Kyrios, Pán. Je zajímavé, že tento výraz se používá i pro samotného Ježíše, kterého však Svědkové Jehovou - Bohem nenazývají.

Z teologického hlediska je i samotný výraz Jehova problematický. Hebrejský text Starého zákona je napsán pouze souhláskami, značky pro samohlásky byly doplněny daleko později kvůli správné výslovnosti. Boží jméno je tedy v hebrejštině zapsáno jako čtyři písmena JHVH. Kvůli přikázání Mojžíšova zákona měli Židé zakázáno Boží jméno vyslovovat, aby se neprohřešili tím, že by ho „vzali nadarmo“. (Ex 20:7) Dodnes platí, že když Židé předčítají z hebrejské Bible a narazí na Boží jméno, přečtou Adonaj, což znamená Pán, a je to ekvivalent řeckého Kyrios a českého Hospodin. Když písaři opatřovali hebrejský text samohláskovými značkami, vepsali do Božího jména značky pro samohlásky slova Adonaj: a(e)-o-a. Proto dnes, když čteme vokalizovaný hebrejský text nesprávně, nám vyjde u Božího jména Ja(e)HoVaH. Jaké však bylo původní znění Božího jména se dnes můžeme jenom dohadovat. Izraelci ho vyslovovat nesměli. Jedinou výjimku měl velekněz, který ho jednou ročně během svátku Jom Kippur vyslovil ve svatyni svatých, kde přinášel oběť za hříchy celého národa a dosahoval tak jeho smíření s Bohem. Teologové a odborníci na hebrejštinu se domnívají, že původní varianta Božího jména mohla s velkou pravděpodobností znít Jahveh, toto slovo je příčestí odvozené od slovesa hájá, (být, stát se) a zamená Ten, který způsobuje bytí. Tato varianta by byla v naprostém souhlasu s Božím vysvětlením významu svého vlastního jména: „Jsem, který jsem.“ (Ex 3:14)

Další teologické kontroverze

Svědkové hlásají, že věčný život v nebi je pouze pro privilegovanou skupinu vyvolených, kterých je 144 000 a pro ty ostatní, méně šťastné věřící (tzv. jiné ovce) zůstává pouze věčný život na zemi. Svědkové Jehovovi rovněž nevěří v existenci lidské duše a pekla a veliký důraz kladou na zvěstování hrůzostrašného konce světa v bitvě u Armagedonu.

Praxe Svědků Jehovových

Jde o šíření Bible?

Původní název Svědků Jehovových byl Badatelé Bible. Jejich praxe však nemůže být od tohoto názvu vzdálenější. Během bohoslužeb Svědků Jehovových se neprobírá Bible, ale jejich vlastní literatura. Především jde o časopis Strážná věž, který je na shromážděních veřejně předčítán a svědkové potom odpovídají na jednotlivé otázky, které jsou jim kladeny ohledně obsahu časopisu.

Další náplní jejich setkávání je tzv. Škola teokratické služby. V níž prakticky nacvičují svoji misijní činnost. Trénují si rozhovory s lidmi, a to, jaké argumenty mají v různých situacích používat.

Misijní služba je pro svědky povinná a každý, kdo se jí účastní, si o ní musí vést písemné záznamy. Svědkové Jehovovi chodí po dvojicích, skládajících se ze staršího, zkušeného svědka a mladšího, který se zaučuje. Města a sídliště mají rozdělena na rajóny, v nichž postupují systematicky od domu k domu a ode dveří ke dveřím. Vystupují velice příjemně a používají promyšlené komunikační metody, aby vzbudili zájem lidí a mohli jim hovořit o svém učení a šířit svou literaturu. Na zasažení lidí používají především svůj časopis Probuďte se! Časopis Strážná věž slouží spíše k vzdělávání již stávajících svědků a seriózních zájemců o studium jejich víry.

Radikální postoje organizace

Svědkové Jehovovi zastávají některé velice striktní postoje. Odmítají prokazovat úctu státním symbolům, odmítají službu v armádě a účast na politickém životě. Oprávněně poukazují na nekřesťanský původ některých církevních svátků, jejich odpor vůči nim je však za hranicí zdravého rozumu. Z vlastní pedagogické praxe vím, jak traumatizující je pro děti svědků jejich programové odmítání slavení Vánoc. Svědkové nesmí slavit ani narozeniny.

Veřejnosti je asi nejznámější skutečnost, že členové Náboženské společnosti Svědků Jehovových odmítají krevní transfuzi. Je zdokumentované množství případů, které vedli k úmrtím jen proto, že svědkové striktně trvali na tomto svém přesvědčení. Už méně známé je, že do roku 1965 bylo pro svědky zakázáno očkování a do roku 1967 jakákoliv transplantace.

Jak svědčit Svědkům?

V úvodu článku jsme si položili otázku, zda jsou Svědkové Jehovovi křesťanskou církví. Jistě jsou skupinou od křesťanství odvozenou. Křesťan však znamená kristovec a osoba, kterou svědkové označují za Krista má pouze málo společného s biblickým Božím Synem. Proto musíme na tuto otázku odpovědět záporně.

Svědkové Jehovovi jsou především oběťmi nebiblického učení a totalitního náboženského systému. Na rozhovory, polemiky a disputace jsou většinou vyzbrojeni zásobou argumentů a biblických veršů podporujících jejich učení. To, co jim chybí je vlastní názor, schopnost reflexe svého učení a především vztah s milujícím Bohem. A právě o tomto je s nimi potřebné mluvit, představit jim Ducha Svatého, jeho schopnost dotknout se lidského srdce, ukázat na Ježíše jako pravého Boha a pravého člověka. Svědkové se velice často setkávají s tvrdostí a odmítáním, a to jak uvnitř své organizace, tak především u lidí, které svojí misijní činností obtěžují. Mnohokrát bývají zaskočeni, když jim křesťané s nadšením svědčí o jistotě spaseni a o radostném vztahu s Bohem. Svědkům je tedy potřeba svědčit, ale nejen jim, ale každému, kdo doposud nepoznal Kristovu lásku a neobrátil se.

Prameny:

Remeš, Prokop: Služobníci Strážnej veže, www.rozmer.sk

Remeš, Prokop: Historie svědků Jehovových u nás, www.dingir.cz

Velechovský, Petr: Svědkové a odpadlíci, www.dingir.cz