Veď Pán je Duch, a kde Duch Pánov, tam sloboda. (2. Korinťanom 3,17)
S radostí vám mohu všem oznámit, že sama sebe považuji za nejšťastnějšího člověka na planetě. Nevěříš? Nevadí, čti dál.
Narodila jsem se mamince a tatínkovi jako druhé dítě, potom přibyli ještě další dva sourozenci. Rodiče nás vychovávali s láskou a od malička nás vedli k víře. Ukazovali nám svými životy, co je to křesťanství a jak vypadá v praxi. Každou neděli jsme jezdívali na bohoslužby, kam jsme se vždycky s bratry moc těšili, protože tam bylo plno dalších dětí, se kterými jsme si mohli hrát, zatímco rodiče seděli v sále a poslouchali pastora. Ukazovali nám, že život s Ježíšem je ten nejreálnější život na zemi. Zároveň nás ale nikdy nenutili žít stejný život jako oni.
Když jsem šla do první třídy, začala jsem se věnovat atletice. Ze začátku to byl celkem fajn kroužek, postupem času se atletika stala mým koníčkem a já jí věnovala v podstatě celý svůj volný čas. Tréninky jsem měla třikrát až čtyřikrát týdně + soukromé tréninky + víkendy (závody). Celkem se mi dařilo, vyhrávala jsem závody, byla jsem na dětské atletické olympiádě a měla jsem tam spoustu kamarádů. Pak jsem ale došla do věku, kdy jsem začala uvažovat nad světem, jestli je Ježíš opravdu tak reálný jak to vnímal táta (říkal, že je více přesvědčený o tom, že Ježíš je živý, než o tom, že vedle něj stojím já). Z tohoto důvodu jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Skončila jsem s atletikou, začala jsem chodit pravidelně do církve a prosila Boha, aby se mi dal osobně poznat, že ho chci znát tak, jaký opravdu je.
Začala jsem svůj volný čas (a že ho bylo najednou opravdu hodně) věnovat více čtení Bible.Trávila jsem více času s lidmi z církve a chtěla jsem se zapojit i do služby. Křesťanství se stalo mým životním stylem. Najednou jsem si všimla, že mám radost ze života jenom tak, že mě lidi okolo mají rádi a že mě rádi vidí (teda, aspoň to tvrdí :)).
Věděla jsem, že pokud chci Boha opravdu vážně poznat, musím navštívit Izrael. Zvažovala jsem to, že jsem student a nemám dostatek volných finančních prostředků, takže cestu zrealizuji, až dostuduji. Je to přeci jen dost peněz. Hloupost! Bible říká, že mám věřit, že o cokoliv jsem prosila, jsem přijala a budu to mít. (Mk 11/24). Takže jsem se začala modlit s vírou. Bůh splnil můj sen a touhu mého srdce => 26.9.2016 moje nohy stály na Izraelské půdě a 15.10.2017 budou stát znovu!
Můj životní pocit vystihuje celkem naprosto přesně jeden song a to „Mám rád život“ (Ondrej Straka).
Jsem absolutně šťastná, protože vím, že jediné o co tady na zemi jde je to, jestli člověk uvěří, že ho Ježíš miluje, že za něj zemřel a že Ježíš je ta jediná cesta k Bohu. S radostí Bohu sloužím celým srdcem a mám v plánu to dělat dál!
Možná by někdo mohl namítat, že se vždycky může něco pokazit, nebo přijít do života něco, co nečeká a nechce. Ano, to je pravda. Nevím jak ostatní, ale já mám Boha a tudíž nic neřeším sama. Bůh má vždycky a na všechno řešení. Jsem Bohu vděčná za to, že mě učinil tak šťastnou.
Jediná věc, kterou zatím asi považuji za absolutní neštěstí je, když mi spadne kus čokolády z nanuku na zem…
