Veď Pán je Duch, a kde Duch Pánov, tam sloboda. (2. Korinťanom 3,17)

Byla jsem v pekle

hell-fmt.jpeg

Aline zažila automobilovou nehodu a s ní spojenou událost, která v roce 1974 změnila celý její život. Stala se misionářkou a evangelistkou a svědectví o své zkušenosti přinesla mnoha lidem v různých národech z celého světa.

V jedenácti letech jsem odevzdala svůj život Pánu Ježíši. Když mi bylo sedmnáct let, provdala jsem se za nevěřícího, odvrátila se od Pána a začala žít život plný hříchu. To jediné peklo, z kterého jsem v té době měla strach, bylo oddělení od Boha. Ve čtyřiceti letech jsem se znovu provdala. Byla jsem silná alkoholička, užívala jsem drogy a kouřila. Tak probíhal můj život. Stále jsem utíkala někam pryč před voláním Boha, který nade mnou stále bděl.

Týden před svou nehodou jsem cestou do práce potkala maminku. Když mě viděla, začala plakat: „Aline, kdy se vrátíš k Pánu, vypadáš velmi špatně.“ Maminka věděla, že je mi úplně jedno, jestli žiji nebo zda zemřu. Už vícekrát jsem si chtěla život sama vzít, byla jsem závislá na alkoholu a drogách a zdálo se mi nemožné vzdát se toho.

Po všem, čeho jsem se ve svém životě dopustila, jsem nevěřila, že bych ještě mohla prosit Pána o odpuštění. Proto jsem řekla: „Mami, mně je peklo lhostejné. Jmenuj mi jednu věc, kterou mi ďábel už tady na zemi nepřipravil. Celý můj život je jedno veliké utrpení, je to samo peklo.“ Najednou jsem se na ni podívala a řekla: „Jestliže peklo opravdu existuje, bylo by pro mne strašné být navždy oddělená od Boha.“ Plačíc jsem utíkala do práce. Maminka si klekla, jak to vždy dělávala, a prosila: „Otče, tys její slova slyšel. Ona se nebojí smrti ani pekla. Obrať ji a dej, aby ve svém srdci strach z pekla pocítila, ukaž jí kousíček z něj a proměň ji tak, aby začala mít k Tobě úctu.“

Nehoda, která mě přivedla do pekla

O týden později jsem usnula za volantem svého auta. Přejela jsem násep a smykem mne to převrátilo. Měla jsem zlomený krční obratel, čtyři zlomeniny páteře, devět zlomených žeber a poraněnou plíci a ledviny. Moji matku zavolali do nemocnice a dva lékaři ji při rozhovoru oznámili, že jedinou nadějí je hledat pomoc u Boha. Já prý mohu očekávat pomoc už jedině skrze Boží zázrak.

Mezitím jsem procházela údolím smrti. Toto údolí bylo tak hluboké, tmavé a veliké, že jsem dostala strach pohnout se dál, byť jen o jeden centimetr. Úpěnlivě jsem prosila Boha, aby mne zastavil. Nacházela jsem se na místě obrovské a husté temnoty, neviděla jsem ani své ruce těsně před očima. Vždycky jsem měla ráda Žalm 23. Začala jsem jej citovat: „I když půjdu roklí šeré smrti“,... ale dál jsem mluvit nemohla. Nemohla jsem vyslovit: „Tvoje berla a Tvá hůl mne potěšují.“

Stála jsem tam se svým hříšným životem, úplně obnažená, připravená předstoupit před Všemohoucího Boha. Jediné, co bylo ve mně živé, bylo Boží slovo. A to slovo se proměnilo v Ježíše Krista. On předstoupil zástupně za mě před Bohem jako Nejvyšší Kněz. Prosil Otce, aby moji duši uvedl v nečinnost. Na pravé straně se objevil mocný anděl smrti. Začala jsem křičet: „Proč sem přichází ten anděl smrti?“ Přišel na rozkaz Otce, aby mne oddělil od mého Pána. Ten anděl smrti mne vynesl do nejhroznější temnoty. Nacházela jsem se v pekle, naříkala jsem, křičela a skřípala zuby, prosila jsem anděla smrti, aby mne v tomto pekle nenechával. Kolem mne byly stovky a tisíce duší, které křičely a skřípaly zuby, pokoušejíce se zemřít.

Existují dvě smrti

Mylně se domníváme, že vše skončí, když zemřeme. Tělesná smrt se vztahuje opravdu jen na tělo. Potom ale přichází smrt druhá a to tehdy, když je vynesen Boží rozsudek pro naši duši. Obdržíme od Boha rozsudek buď pro život nebo smrt. Ale pozor! Ani při rozsudku smrti nezemřeme, nepřestaneme existovat. Naše vědomí je dokonce po první smrti mnohem intenzivnější. Duše žije navždy a věčně. Duše bohatého muže (Lukáš 16) volá a křičí, pořád ještě skřípe zuby a očekává soud, aby byla vhozena do věčného ohnivého jezera.

Viděla jsem zde velkou propast a všechny duše se v ní pokoušely vyšplhat nahoru k Bohu Otci. Ale ta jediná cesta z propasti ven byla ta drahocenná krev Ježíše Krista, jíž jsem tak lehkomyslně odhodila. Potom mi Bůh ukázal ohnivé jezero, kde byli andělé spoutáni tmavými řetězy. Byly tam žhavě červené plameny, které šlehaly skrze nebe a zemi. Přesto ale nevydávaly žádné světlo. Ohnivé jezero bylo úplně temné. Peklo se zvětšovalo a pak ke mně začal mluvit mocný Boží hlas. Ten hlas, který ke mně mluvil, prolínal celou atmosféru a říkal: „Ty ses nebála ďábla a já mu dovolím usmrtit tě tou první smrtí. Boj se mne. Já jsem ten, který může obojí zničit, jak tvé tělo, tak tvoji duši. Mně náleží peklo. Musel jsem tam tyto duše vhodit. Bůh řekl, že on nestvořil peklo pro lidské duše, ale peklo se stalo veliké, protože… „široká je cesta, která vede do zatracení, ale těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a málo je těch, kdo ji nalézají“ (Matouš 7,13-14). Mnozí jsou na cestě ke zničení, ale přesto se zdráhají obrátit se.

Bůh ke mně v pekle promluvil

Během těch dní, kdy mé tělo leželo v kómatu, čekala má duše v tomto temném údolí. Zdálo se mi to jako věčnost, ale v pozemském přepočtu to byla jen krátká doba. Během této doby se za mne naléhavě modlila moje sestra. Konečně po nějaké době, která se mi zdála jako dlouhé roky, se začal objevovat pruh světla. Bylo to tak svaté, spravedlivé, že jsem se na toto všemohoucí světlo nemohla ani podívat. Zakryla jsem si oči a padla tváří k zemi. A nyní podruhé ke mně začal mluvit Boží hlas: „Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ A já křičela: „Bože, odpusť mi!“

Myslela jsem, že opravdu moje tělo umírá, levá zraněná plíce mi opuchla a pravá splaskla, nemohla jsem čtyři minuty vůbec dýchat. Lékaři se pokoušeli napumpovat mi do plic kyslík, ale nebylo to lepší. Po čtyřech minutách jejich úsilí na mně nebylo známky života. Ještě jednu minutu a byli by mne pokládali za mrtvou a jejich přístroje, které mne udržovaly při životě, by odpojili.

Můj hřích

Nevím, co všechno lékaři podnikli, aby můj život zachránili. Věděla jsem jen, že jsem umírala. Tu se objevil na nebi překrásný popsaný svitek. Něčí ruka jej začala rozvíjet. Během několika vteřin jsem viděla před sebou celý svůj život, vše co jsem kdy učinila. A ten stejný Ježíš, který mne tolik miloval a nenechal mne v údolí smrti, napsal prstem přes můj život rozsudek. Viděla jsem ho psát jména mých hříchů, které mne měly navždy oddělit od Boha. Nemohla jsem těm slovům, které napsala Všemohoucí ruka přes můj život ani uvěřit. To, co já jsem ve svém životě nazývala slovem „láska“, on pojmenoval jako „chtíč“! To, co jsem pociťovala ke svým mužům, nebyla podle Boha láska, ale „tělesná žádost“. Začala jsem plakat. „Bože, to přece nejsem já.“ Nikdy jsem se nepovažovala za smyslnou ženu. Když jsem tedy viděla tento svůj rozsudek, byla jsem připravena zemřít. Začala jsem volat: „Bože, odpusť mi, měj se mnou slitování.“

ailine-fmt.jpeg

Již v mateřském lůnu povolaná

Zažila jsem se v duchu jako v lůně mé matky. Bůh mně umožnil vidět a prožít, jak mnoho se za mne maminka a sestra modlí, abych se navrátila do Boží království. V tom vidění, které mi Pán dal, jsem viděla, že má sestra se tak úpěnlivě modlila za mé znovuzrození, až byla na kost vyhublá. Jak jistě potvrdí lékař, každá matka, která přivádí na svět své dítě, je vždy jen o vlas mezi životem a smrtí. Viděla jsem se jako plod v těle své matky. A nyní Boží hlas promluvil potřetí: „Dříve, než jsi byla v tomto těle, tak jsem tě již znal. Já jsem tě vyvolil a povolal už před stvořením tohoto světa. A zrovna tak, jako nelituji toho, že jsem povolal svého Syna, tak nelituji toho povolání, které jsem vložil na lidstvo.“ A Bůh znovu opakoval: „Nelituji.“ Najednou jsem pocítila přítomnost Pána Ježíše Krista a Ducha Svatého. Když jsem se znovuzrodila, tak jsem prožívala porodní bolesti růstu. Maminčiny porodní bolesti mne pohnuly a tlačily ven. Když jsem vyšla, promluvil Bůh: „Kaž, mluv, zvěstuj moje slovo, moje slovo, moje slovo. Za každé slovo, které je a bude vysloveno, se musí každý v den soudu zodpovídat.“

Opravdu existuje nebe a peklo

Já jsem poznala, že skutečně existuje nebe. Viděla jsem světla ráje. Ale je také peklo, prošla jsem tímto peklem. Bůh odpověděl na modlitby mé matky, když mne nechal peklo zažít. Moje peklo bylo oddělení od Boha, kterého jsem ve věku 11 let tolik milovala, kterého jsem v té době přijala jako svého Vysvoboditele a Spasitele. Když duše vidí, že by měla být oddělena od Boha, padne do strašného duchovního ohně, jaký na zemi nemůže nikdy vzplanout. Je to duchovní trýzeň. Duše, která poznala Boha, je najednou vhozena do strašné temnoty, která ji od jejího Stvořitele navždy oddělí. Přátelé, já jsem skutečně poznala peklo, prošla jsem jeho propastí. A každý z nás musí během svého života volit, zda chce prožít věčnost v nebi nebo v pekle. Když zemřeme tou první smrtí, teprve potom se nám otevřou oči. „A jako každý člověk jen jednou umírá a potom bude soud.“ (Židům 9,27) Bůh má s člověkem smlouvu – a tato smlouva musí být dodržena. Bible popisuje peklo jako místo budoucího trestu pro hříšníky a nevěřící. Peklo je jako hořící jezero, místo muk, kde ztracené duše nemohou nikdy zemřít a oheň nikdy nezanikne. Je to místo pláče, nářku a skřípění zubů, místo, kde hříšníci pijí z poháru Božího hněvu, místo, kde pořád a věčně stoupá dým jejich utrpení. Duše zůstává věčně naživu a neexistuje pro ni smrt. Oheň pekla pozře tělo, ale nemůže zničit duši. Jsem žijící svědek, který poznal, že peklo je realita. Peklo se stává stále větším, protože lidé se brání uvěřit Bohu. Musíš se připravit na rozhodnutí a sice – kde chceš strávit věčnost. Možná řekneš: „Nevěřím na peklo.“ Ale příteli, dvě minuty v pekle uprostřed bědování, pláče a skřípění zubů, změní tvůj názor. Potom si uvědomíš, jako každý, kdo se v pekle nalézá, že je Bible Boží slovo a ty, že jsi hříšník, za nějž Ježíš Kristus zemřel. Pokud bys v něj uvěřil a přijal ho jako svého vysvoboditele, zachránce, tak by si mohl být opravdu zachráněn. Po smrti už je pozdě, duše pláče a naříká, v zoufalství řve: „Co jsem byl za pošetilce! Už je pozdě. Už je příliš pozdě. Už je příliš pozdě!“

V pekle nejsou nevěřící, ale ti, kteří uvěřili příliš pozdě.

Každá duše v pekle by dala vše za to, aby se mohla vrátit zpět a zavolat: „Bože, odpusť mi!“ Když se ocitneme v tmavém údolí smrti s hříchy svého života, v němž jsme neprosili o odpuštění, tak bude pozdě. Třeba nemáš maminku nebo sestru, která za tvou duši poprosí.

Já jsem tě volal, ale ty ses zdráhala

Tak často jsem sedávala na barových židlích a Bůh mluvil k mému srdci v Přísloví 1,24: „Já jsem volal, ale vy jste se zdráhali.“ Je smutné, že ještě ve věku čtyřiceti let jsem před Bohem stále utíkala. Bylo to tím, že jsem byla závislá na drogách a alkoholu a nemohla jsem si pomoci.

Přestaň utíkat pryč před Bohem

Neutíkej neustále před Bohem. Je možné, že jej dokonce již znáš jako svého Pána a osvoboditele, ale přesto jeho vůli nenásleduješ. Pokud Bohu stále utíkáš, běžíš přímo do Božího hněvu, do toho temného údolí. Jedna z Božích vlastností je velký hněv a s touto jeho vlastností se setkáš v den Božího soudu. Poznáš pravdu, které ses bál a poznáš, že existuje peklo s jezerem, plným ohně a síry. Ale nemusíš jít do pekla. Bůh tě nestvořil pro peklo, stvořil pro tebe nebe. Peklo je pro satana a jeho anděly. Možná si řekneš, že celá tato věc, povídání o pekle a podobně je jenom pro hlupáky, ale inteligentní bytost tomu přece nemůže uvěřit. Drahý příteli, smrti ale uniknout nemůžeš. Smrt si tě najde. Tomu žádným způsobem nezabráníš. Potom už bude ale pozdě. Běda, běda ti, pokud se vyhneš Božímu plánu - vysvobození. Bůh je Bohem lásky, ale také Bohem hněvu. A běda té duši, na níž dolehne jeho hněv.

Kde strávíš věčnost?

Kde strávíš věčnost? Bude to v nebi s Bohem nebo v pekle s ohněm a sírou? Pokud nepřiznáš své hříchy a neuvěříš v Pána Ježíše jako svého Pána, vysvoboditele a spasitele, bude to peklo. Bůh nestvořil peklo pro lidi, ale pokud se tam lidi ocitnou, je to pouze jejich vina, pro člověka Bůh stvořil nebe. Ježíš Kristus pro nás připravil cestu k Bohu skrze svou drahocennou krev, kterou prolil za nás a naše hříchy na Golgotském kříži. Můžeš být osvobozen od všech svých hříchů a můžeš si sám vyvolit nebe za svůj věčný domov. Přijmi Pána Ježíše do svého života. On uzdraví tvé zlomené srdce od všeho zlého, od drog, alkoholu i nemoci. Když mohl Pán odpustit mně, odpustí i tobě. Já jsem svědek, že nebe a peklo existuje. Vyber si nebe! Vyber si život v Ježíši, otevři mu své srdce, přijmi Ho a poddej se cele jemu. Přijmi jej ještě dnes do svého života. Zítra může být pozdě! Pomodli se za odpuštění a přijmi teď Pána Ježíše do svého srdce - On na tebe čeká. Vyslov se mnou modlitbu, prosbu hříšníka. Můžeš to udělat právě v tomto okamžiku, když svými ústy vyznáš:

„Pane Ježíši, odpusť mi prosím moje hříchy. Obmyj mne svojí drahocennou krví. Chci po zbytek svého života žít pro Tebe a s Tebou. Chci Tvé povolání akceptovat, následovat Tě a činit vše v souladu s Tvojí vůlí. Děkuji Ti, že mě máš rád a všechny mé hříchy mně odpouštíš. Amen.“

Pripravila: A. Křížová

Zdroj: internet



Súvisiace články

Žila jsem mezi sportem a muži|Logos 4 / 2013 | Redakcia |Skutočný príbeh
O Bohu jsem moc nepřemýšlel|Logos 5 / 2014 | Redakcia |Skutočný príbeh
Uvěřil jsem té "bláznovské" zvěsti|Logos 10 / 2018 | Redakcia |Skutočný príbeh
Já jsem Hospodin, který tě uzdravuje|Logos 12 / 2010 | Daniel Šobr |Vyučovanie
Svědectví sestry Haydee Cortes|Logos 11 / 2008 | Anna Křížová |Skutočný príbeh