Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin

Svědectví Jana a Hany Sokolových

Naše společné svědectví začíná asi před deseti lety, kdy jsme sporadicky navštěvovali jeden svobodný křesťanský sbor, ale náš život se nijak významně nelišil od života našich nevěřících přátel. Na první pohled jsme byli vzorný pár, ale v očích Boha jsme byli takříkajíc kompromisní křesťané. Tento styl života se odvíjel od našeho špatného žebříčku hodnot. Na prvním místě jsme měli člověka, a to byla hlavní chyba. Ježíš říká, že nemáme spoléhat na člověka, ale doufat v Hospodina (Žalm 118,8).

Honza

Kdybych měl začít úplně od začátku, tak pocházím z katolické rodiny, takže o Bohu u nás doma určité povědomí bylo, ale jistotu spasení jsem neměl a o náboženský život jsem se nějak zvlášť nezajímal. Vyrůstal jsem v malé vesničce Díly na Domažlicku a stejně jako mé vrstevníky mě hodně bavil sport, hlavně fotbal a později také hokej, a práce u dobrovolných hasičů. V 18 letech jsem se na jednom venkovském bále seznámil se svojí budoucí milovanou manželkou Hankou. Byla věřící a občas navštěvovala jeden evangelikální sbor spolu se svou maminkou a sestrou, proto jsem do tohoto sboru také čas od času zašel, hlavně o Vánocích a Velikonocích. Ve službě jsem se tam však nijak neangažoval a můj vztah k Pánu byl, jak jsme už výše uvedli, dost vlažný.

Po nastěhování se manželů Štěpánových do Plzně začala být Hanka s nimi více v kontaktu, protože v Plzni studovala. Nechtěla zůstat vlažnou křesťankou a rozhodla se připojit k plzeňské církvi. Když jsem viděl změnu v jejím životě, rozhodl jsem se navštívit plzeňský sbor také. Se švagrem Hanky, Robertem, už jsem se nějakou chvíli znal, měli jsme podobné zájmy a velice jsme si rozuměli. O to bylo mé rozhodnutí jít do církve jednodušší. Po nějaké době se na jedné plzeňské evangelizaci dotkl Pán i mě, a také jsem pocítil touhu začít žít s Bohem naplno a opravdu Mu vydat svůj život. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl svěřit se do rukou Boha, naplnil mě nepopsatelný pokoj – pokoj Boží. Začal jsem pravidelně navštěvovat plzeňský sbor, který se následně připojil ke sborům Církve víry MILOST. V církvi se můj život začal měnit a pozvedat.

To, co nás s Hankou velice spojuje, je služba. Po nějaké době pravidelného chození do sboru Hanka začala sloužit u stánku s občerstvením a já jsem začal hrát ve chvále na klávesy. Postupem času, jak sbor rostl, a služba se rozvíjela, Hanka také vstoupila do chvály, slouží zpěvem a hrou na flétnu. Se zodpovědnou sestrou v Kristu Janou vede také účetnictví sboru. Já jsem prodal brankářskou hokejovou výstroj ze „starého“ života a za utržené peníze jsem si pořídil vysněné bubny a začal se na nich učit hrát. Nyní už dva roky hraju ve chvále na bicí. Také jsem prodal motorku a pořídil jsem si za ni rodinné auto, se kterým jsme hned vyrazili na konferenci do Banské Bystrice. Účast na společných shromážděních a akcích mě vždy velice povzbudí a občerství. Postupně přibyla služba v dětské besídce, která nás oba velice obohatila. Přibližování Ježíše dětem je velikým přínosem i pro dospělého, protože si často neuvědomuje jednoduchost dětské víry.

Před půl rokem nám pastor svěřil vedení misijní skupiny v Domažlicích, kde také po svatbě bydlíme. Pro úspěšnou službu potřebujeme neustále hořet pro Pána, protože vlažný křesťan jde ve své síle a brzy se tak unaví. Žádná služba není větší ani menší, ale všechno co činíme, máme činit Pánu.

Rádi bychom poděkovali pastorovi a jeho manželce za láskyplné vedení a trpělivost. Závěrem svého svědectví chci povzbudit každého čtenáře ze Žalmu 34,9: „Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin, blaze člověku, jenž doufá v něj!“

Hanka

Vyrůstala jsem jako nejmladší dítě v rodině v malé vesničce na Chodsku. Pro upřesnění mého jména – na Chodsku se Anně říká Hana. Moji rodiče byli nevěřící, i když po pádu komunismu si maminka pořídila ze zvědavosti Bibli, ale nikdo ji nečetl. Když mi byly 3 roky, obrátila se moje starší sestra Jitka, které tehdy bylo 16 let. Vyprávěla mi o Bohu a četly jsme si spolu obrázkové biblické příběhy a komiksy a každý večer jsme se spolu modlily. V pěti letech jsem se nechala pokřtít, protože jsem přijala Ježíše jako svého Spasitele a Pána. Po několika letech se obrátila také naše máma, teta, strejda a můj bratranec, a začali jsme jezdit na bohoslužby do malého evangelikálního sboru. Bohužel tam nebyli žádní moji vrstevníci, a proto jsem všechny své kamarádky měla pouze ve světě. To bylo také příčinou toho, že jsem v pubertě přestala do sboru chodit a začaly mě zajímat spíše diskotéky a zábavy. Když jsem ale viděla, jak často vypadají vztahy ve světě, chtěla jsem si najít věřícího manžela. V zásadních morálních otázkách jsem byla pevná, za což vděčím sestře, která mě od mala k Bohu vedla, a tyto zásady by nevěřící člověk nerespektoval. Začala jsem se na radu svého švagra Roberta za věřícího manžela modlit. Dokonce jsem při jedné modlitbě viděla modrookého kluka s tmavě hnědými vlasy, čemuž jsem nepřikládala až tak velký význam, v nitru jsem však cítila, že Bůh pro mě manžela skutečně má. Jednou jsem se na postřekovském bále seznámila s milým klukem, Honzou. Byl věřící, ale do žádného sboru nechodil, což mi tehdy nevadilo, protože sama jsem do sboru už moc nechodila, i když v Boha jsem věřila. Vlastně podobně jako on. Období vlažného křesťanského života s kompromisy nemůžu považovat za šťastné, protože jsem opravdově šťastná nebyla. Kamarádi nás sice považovali za ideální pár, ale já jsem věděla, že Boží plán je něco zcela jiného.

Ze zkušenosti vím, že člověk sedící na dvou židlích nemá pokoj Boží v srdci, je nešťastný a trápí se. Vždyť také čteme ve Zjevení 3,16: „ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst“. Můj stav vyžadoval pevné rozhodnutí pro změnu, jen nezůstat stejně vlažná. S Honzou jsme se od sebe odloučili a v tu chvíli jsem dala první místo Bohu. Bylo to těžké, ale naprosto osvobozující a najednou jsem byla šťastná. Začala jsem pravidelně chodit do sboru v Plzni, kam i Honza začal s radostí jezdit. Vídali jsme se tedy na bohoslužbách a Bůh mocně jednal v našich životech. Po roce nás Pán dal znovu dohromady, ale už jako úplně nová stvoření v Kristu Ježíši. Pryč byla lidská sobecká a pomíjející láska, kterou nahradila zcela jiná láska, hlubší, vycházející z Boží lásky k nám. Samozřejmě pouhé navštěvování církve by samo o sobě nestačilo, proto jsme rádi, že jsme součástí sboru, kde pod vlivem pomazaného Božího slova s námi jedná Duch Svatý a můžeme tak být proměňováni k Boží slávě.

Manželé jsme přes půl roku a za tu dobu jsme se naučili myslet si a mluvit o tom druhém jen to nejlepší a vidíme pozitivní účinky svých slov i myšlenek. Můžu s radostí říci, že máme harmonické a láskyplné manželství jedině kvůli Ježíši, který naše srdce neustále naplňuje a obnovuje. Je velice důležité za manželství bojovat a nespokojit se s málem. Naplňuje nás společná služba v dětské besídce, ve chvále a ve vedení misijní skupiny v Domažlicích. Jsme nesmírně vděční, že můžeme sloužit živému Bohu. Těšíme se na každé shromáždění i na bratry a sestry v Kristu. Ve sboru panuje přátelská atmosféra, do které je snazší pozvat naše zatím nevěřící přátele.

Bůh jedná v životech našich blízkých, za které se modlíme – je tomu skoro rok, co se obrátila moje nejlepší kamarádka z dětství, Evička. Bůh je věrný a naplňuje každou naši potřebu, vidíme vyslyšení modliteb a Jeho požehnání, která nás dostihují. Nebojte se dát Pána Ježíše Krista na první místo ve svém životě. On vás miluje více než kdokoli na světě a záleží mu na vás více než komukoli jinému!