Bůh ospravedlňuje bezbožného

Často ve sborech vidím, že někteří lidé jsou jednou dole a jednou nahoře. Chvíli vydrží být plní víry, mít dobré očekávání do budoucnosti, ale pak přijde období, kdy jsou skleslí, smutní, nemají žádné vize, víra je opustila. Někdy dokonce vidím, jak se původně veselý a bezstarostný člověk dostane do sterilního náboženského stereotypu. Jak je to jen možné? Jak mohl křesťan přijít o svou radost ze spasení?

Příčinou mnoha takových problémů je, že člověk postupně ztratí zjevení o tom, co je to Boží milost. Když se obrátil, ještě dokázal přijmout, že byl hříšník a je spasený zadarmo, bez vlastního přičinění, ale postupně se zjevení vytratilo a křesťan sklouzl do zákonictví. Získal pocit, že si věci musí od Boha zasloužit, nejdřív si musí ‚dát život do pořádku‘ a až potom může od Boha něco chtít. Jak bych mohl čekat, že by mi Bůh dal peníze, manželku, lepší život, uzdravení, když jsem udělal to a to.

Věřit tak, že možná mi Bůh někdy něco dá, ale jen pokud se změním, nemá nic společného s Abrahámovou vírou. Písmo dává do kontrastu Abrahámovu víru a zákonickou, náboženskou víru.

„Neboť co praví Písmo? ‚Uvěřil Abrahám Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost.‘ Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo však pro svou spravedlnost nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost.“ (Římanům 4:3-5)

Pro člověka, který věří, že si nejdřív musí dát život do pořádku, je těžké uvěřit, že Bůh ospravedlňuje bezbožného.

List Židům říká: „Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“ (4:16) Duchovní stav většiny křesťanů je ale takový, že se smělou důvěrou přicházejí jen tehdy, když jsou na tom duchovně dobře. Včera jsem se hodinu modlil, dokonce jsem i hodinu četl Bibli, nezhřešil jsem, teď mě určitě Bůh vyslechne.

Ale teď si představ, že jsi udělal něco moc špatného a máš před Boha předstoupit se smělou důvěrou. Právě tehdy většina křesťanů selhává a upadá do zákonictví. Mají pocit, že přece nemůžou před Boha přijít jen tak snadno, že by ještě chvíli měli být zarmoucení, ještě chvíli vyjadřovat lítost, být velice pokorný, stát v koutě se skloněnou hlavou a vzdychat: „Já nejsem hoden, Pane.“

Většinou je náramně rozčílí, když vidí nějakého takového vyhlášeného bratra, o kterém dobře vědí, co včera dělal, jak se směle a horlivě modlí, vyznává, proklamuje slova víry. Taková drzost! Jak může jen tak přijít před Boha, jako by se nechumelilo?! Představ si – může. Pochop, že on už nemá hřích. Jakmile svůj hřích vyznal, už žádný hřích nemá – byl odpuštěn. – Ale že by tak snadno?! – Ano, tak snadno.
Ve skutečnosti pocit, že se mám cítit nehodně, zarmouceně, zkroušeně, není nic jiného než náboženství. Za ty stovky let, kdy je křesťanství v našich zemích tak nějak známo, se mezi lidmi zformovaly představy, co se pro křesťana sluší a patří, ale nemá to nejmenší oporu v Bibli. Podívej se, co řekl David, když činil pokání ze svého hříchu: „Budu vyučovat vzpurníky tvým cestám a hříšníci se navrátí k tobě.“ (Žalm 51:15)

Vidíš, ještě před pár minutami David prosil o odpuštění, vyznával svou vinu a jen, co přijal odpuštění, už by chtěl vyučovat, už věří, že bude obracet hříšníky na pravou cestu. Někdo by řekl, že je to drzost, ale ve skutečnosti je to smělá důvěra. David věřil tomu, že Bůh ospravedlňuje bezbožného. Když jsi hřích vyznal, je odpuštěn a už se s ním nemusíš dál trápit. Svým trápením už nic nepřidáš ke Kristově oběti. Spasení jsme dostali nezaslouženě, nemusíš se proto snažit dělat na Boha dojem pokorným chováním a lítostí.

Nepochop to prosím tak, že zlehčuji hřích. Hřích je špatný a já k němu nikoho nepovzbuzuji. Pokud víš, že něco z toho, co děláš, je hřích, je třeba s tím skončit, hřích vyznat Bohu a přijmout odpuštění. Nemá ale smysl hrát si na dokonalé a tvářit se, že nemůžeme hřešit. I Bible říká, že kdo tvrdí, že nehřeší, tak lže. Dokud jsme v těle, naše tělo není dokonalé, takže realita je taková, že občas zhřešíš. Pokud se to stane, je potřeba hřích vyznat, opustit a jít dál. To jen ďábel chce, aby ses pořád zmítal v pocitu viny, ale Bůh ti chce dát odpuštění a mnoho jiných dobrých věcí zadarmo a bez výčitek.

Pokud přijmeš, že jsi byl bezbožný, ale teď jsi ospravedlněný zadarmo a bezpracně, dokážeš pak přijímat od Boha snadno i další věci. Pokud si budeš myslet, že si všechno musíš zasloužit, pak nebudeš žít z milosti, ale z povinnosti. Vyber si raději milost. Nauč se být člověkem, který ze sebe rychle oklepe hřích a vinu a směle přichází k trůnu milosti.

Zdroj: milost.cz, 14.11.2017