Ale tým, čo Ho prijali, dal moc stať sa deťmi Božími, tým, čo veria v Jeho meno... (Ján 1,12)
Luděk a Jana Kirnerový

Luděk a Jana Kirnerový

Svědectví manželů Kirnerových

Každý den děkuji Bohu, že se dává poznat i těm, kdo ho nehledali (Římanům 10,20)

 

Luděk

Každý den děkuji Bohu, že se dává poznat i těm, kdo ho nehledali a mezi nimi i mně. Od dětství jsem měl relativně spokojený život. V široké rodině byly dobré vztahy. Studoval jsem školu, která mě bavila. Měl jsem úžasné a opravdové kamarády a kamarádky, miloval jsem vysokohorskou turistiku (tehdy v rámci východní Evropy), občas jsem vylezl nějakou menší skálu a sjel na kánoi řeku... Zkrátka učil se stále nové věci a užíval si kamarádství, večírků a zážitků.

Po letních prázdninách v roce 1988 se jeden kamarád Tibor (z Košic), co se mnou jezdil na kánoi, přestal účastnit našich akcí. Stále jsem ho zval. Dost mě překvapila jeho odpověď: „Vydal jsem svůj život Bohu. Stále jsem v něho věřil (i když to nebylo poznat – moje pozn.), ale teď jsem se rozhodl pro život s Ním. Pozval mě na setkání skupiny lidí, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Můj postoj k Bohu by se v té době dal vyjádřit asi takto: „Chtěl bych si vzít za manželku křesťanku, ta se nesmí rozvést.“ Ze zvědavosti a s postojem, že těm křesťanům jejich víru rozmluvím, jsem pozvání přijal. Z jejich setkání jsem odcházel s vědomím, že oni skutečně mají vztah s Bohem a Ježíšem Kristem. Můj postoj byl ale takový, že já jsem v pohodě, protože žiji celkem morálním životem, co se týká tehdejší doby. To znamená, že jsem neporušil z Desatera 6. přikázání (nezabiješ), 8. (nepokradeš) jen minimálně a 9. (nebudeš lhát) v mezích normy.

Asi po roce, při jednom rozhovoru s Tiborem se stala taková zvláštní věc. Zeptal se mě, jestli před tím, než odejde ze školy (měl před státnicemi) se může za mě modlit. V tu chvíli místnost zaplnila něčí přítomnost. Hned jsem se ptal, co se to děje, kdo to přišel. Zároveň s mým údivem tu byl velký klid a pokoj. Odpověděl mi, že v Bibli je psáno, že Bůh nepřebývá v chrámech zhotovených lidskýma rukama, ale že křesťané, vydaní Bohu jsou „chrámem Ducha Svatého“. A Duch Svatý je ten, kdo naplnil celou místnost, kde jsme byli. V tom okamžiku se ve mně staly dvě důležité věci. Duch Svatý mě usvědčil z hříchu. Poznal jsem, že „nikdo není bez hříchu, ani jeden. Všichni zhřešili ...“ (Římanům 3,23). Doposud jsem se cítil samospravedlivý. To je pýcha! A poznal jsem, že Ježíš Kristus byl ukřižovaný za moje viny, ale nezůstal v hrobě, ale vstal z mrtvých. V tu chvíli jsem sice uvěřil, ale Ježíše jsem do svého života nepozval. Toto období trvalo asi ¾ roku. Snažil jsem se žít podle desatera, ale ze své síly jsem to nezvládal. V tu chvíli jsem měl pocit, že s každým hříchem vrážím další hřebík do Ježíšova těla. To mě neustále Duch Svatý usvědčoval v mém svědomí. Díky za modlitby bratří a sester v Kristu, kteří se za mne přimlouvali.

Poznal jsem, že nikdo není bez hříchu, ani jeden. Všichni zhřešili ...

Na jaře 1990 jsem dospěl k rozhodnutí, že přijmu Ježíše jako svého Spasitele. Vyhledal jsem jednoho věřícího kamaráda, ke kterému jsem měl důvěru, vzal ho na pokoj, poklekl před Bohem a začal se modlit. Kamarád hned pochopil, o co jde a také se potichu začal přimlouvat. Vyznával jsem Bohu hříchy a opravdu jsem pociťoval, jak ze mě padají balvany viny. Pak jsem požádal, aby Ježíš jednal v mém životě. To nejdůležitější pro mne bylo, že jsem byl usmířen s Bohem. Po třech měsících jsem se dozvěděl, že na jednom místě na Slovensku budou křty. Okamžitě jsem se tam vypravil a nechal se pokřtít ve vodě. Viděl jsem, jak se kolem mě křesťané modlí v neznámém jazyku. V Bibli je to popsáno jako dar Ducha Svatého a znamení po křtu v Duchu Svatém. Moc jsem po tom toužil a díky Pánu se i na mě naplnilo slovo „On vás bude křtít Duchem Svatým“.

Jelikož jsem se k Bohu obrátil v době studia a kromě školy jsme neměli moc povinností, měl jsem já i ostatní bratři a setry v Kristu celkem dost času a příležitostí na společná setkání a modlitby. S radostí vzpomínám, jak jsme se každý večer scházeli na chválách a modlitbách a vzájemně jsme se povzbuzovali ve víře.

Jako velice důležité vidím to, že když jsem uvěřil, měl jsem možnost stavět na třech důležitých oblastech života víry. To je pravidelné čtení Božího slova (znovuzrozený duch člověka potřebuje sytit – jen zkuste několik dní nenakrmit kojence), pravidelné modlitby (je přirozené, že dítě mluví se svými rodiči a Bůh se stal mým nebeským Otcem) a pravidelné setkávání s křesťany.

Měl jsem v modlitbách do budoucna tři priority: Nejprve jsem se po skončení školy vracel do Prostějova a prosil jsem za církev znovuzrozených lidí. Další prosba byla za budoucí manželku a již tehdy jsem ji žehnal. Třetí oblastí byla práce, protože do skončení školy jsem měl přibližně 2 měsíce. Díky Bohu, že vyslýchá naše prosby. Věřím, že má budoucí žena byla vskutku vedená Duchem Svatým a do schránky v prostějovském bydlišti mi vhodila dopis s oznámením, že církev se schází na sídlišti Šárka (bylo to v létě roku 1990). Po delším hledání jsem vstoupil do místnosti, kde byli sejití křesťané, a Bůh jasně promluvil k mému srdci: „Tady jsi doma.“ Jako bych to slyšel ještě dnes.

Na druhou modlitbu Pán odpověděl a požehnal mě moudrou ženou Janou a později i třemi úžasnými dětmi Janem, Davidem a Michaelou.

I v té třetí oblasti Pán podivuhodně jednal. Dvakrát mi bylo během studia nabízeno, abych si dodělal pedagogické vzdělání pomocí doplňkového pedagogického studia. Vždy jsem tvrdil, že učit nikdy nechci a nebudu. Jednou do církve přijeli hosté a měli ke mně a Janě proroctví. Jedna část se týkala toho, že budu učitelem. Čas běžel a já na to pozapomněl. Až za mnou přišla jedna žena z církve a poznamenala: „Na učilišti shání učitele odborných předmětů.“ Odpověděl jsem: „Já a učit?“ Potom přišla ještě z jiné strany stejná výzva. Ani na to jsem nijak nereagoval. Až napotřetí, kdy jsem četl požadavek na obsazení místa z Úřadu práce jsem si řekl, že to tedy zkusím. To do začátku školního roku zbýval týden. První, co jsem na tom učilišti slyšel, bylo: „Vy jste nám spadl z nebe!“ „Já vím.“

Měl jsem mnoho úžasných příležitostí svědčit o Ježíši Kristu. I když v současnosti již neučím, tak to byla úžasná léta. Učitel má velkou moc v tom, jak vystupuje a mluví k dětem a mládeži. Může jim jasně říci to, že Ježíš zemřel za naše hříchy, byl pohřben a vstal z mrtvých, abychom i my mohli mít přístup k Bohu a věčnému životu.

Jana

Již od dětství mě trápila myšlenka na to, že žijeme, pak zemřeme a dál nebude nic. V naší rodině se o Bohu nemluvilo, mezi kamarády také ne a škola nám diktovala materialistický pohled na svět. Jsem přesvědčena, že Bůh měl se mnou plán a ochraňoval mě již v době, kdy jsem Ho ještě neznala.

Poprvé to bylo v šesti letech, kdy jsem z nepozornosti vběhla jedoucímu autu přímo pod kola, ale nic vážného se mi nestalo. Pouze jsem měla na hlavě velkou bouli. Podruhé to bylo v šestnácti letech, kdy se splašil kůň, na kterém jsem jela a já jsem spadla tak nešťastně, že mi jedna noha zůstala viset ve třmenu. Ocitla jsem se pod břichem a mezi kopyty koně. Snažila jsem se sama vyprostit, ale vůbec to nešlo. Říkala jsem si, že je konec, že asi umřu. Po chvíli jsem přestala cítit bolest a viděla jsem obrazy ze svého dosavadního života. Najednou jsem se však probrala, zase jsem cítila svoje tělo, nohu ze třmenu jsem měla uvolněnou a kůň uháněl někde v dálce. Nikdo z lidí mi nepomáhal, byla to beznadějná situace… a přece, pro někoho byl můj život důležitý. Nic vážného se mi nestalo, jen jsem měla modřiny a bolela mě hlava. Tehdy jsem celou záležitost přešla bez nějakých závěrů.

Jako snad každý mladý člověk jsem hledala v životě správný směr. Začala jsem jezdit s partou kamarádů do přírody. Spávali jsme pod širákem, umývali se v potůčku, vařili v ešusu, zpívali a bavili se u táboráku. Bylo to fajn, ale přece jen to byl útěk z reality. Člověk tak nějak přežil pracovní dny s myšlenkami na to, že o víkendu se zase sejde s těmi nejlepšími lidmi a něco skvělého spolu zažijeme. Přišel však čas, kdy jsem prožila zklamání z člověka a začala jsem vážněji přemýšlet o Bohu a hledat Ho. V té době už jsem studovala vysokou školu v Brně. Na studentských kolejích jsem měla pár věřících kamarádů, kteří občas navštěvovali kostel. O Bohu mi toho moc neřekli, ale jeden z nich mi věnoval Bibli – Nový zákon a napsal mi do něj věnování: „Janě k cestě, pravdě a životu.“

Rozhodla jsem se, že zkusím Boha najít v kostele, ani jsem nevěděla, kde jinde bych Ho měla hledat. Když jsem poprvé přišla na mši, cítila jsem se divně. Nerozuměla jsem tomu obřadu, ale má touha objevit živého Boha byla tak velká, že v krátkém čase jsem se všechny odříkávané modlitby a náboženské úkony naučila. Toto mé „obrácení“ se stalo v roce 1988 a dva roky jsem velmi aktivně navštěvovala katolickou církev. Tehdy jsem si i trochu četla Bibli, ale moc jsem jí nerozuměla. Zjistila jsem, že mě ty liturgie nenaplňují, vše se stále opakuje, ale já jsem toužila mít s Bohem hlubší vztah a více Ho poznávat. To už jsem věřila, že existuje.

Když jsem se zeptala tamní autority, jak mohu Boha více a hlouběji poznat, bylo mi řečeno ať chodím více na mše a vše, co se má, ať dodržuji. Ale to jsem přece dělala a nic se neměnilo, ani modlitby nebyly vyslyšené. Kdybych měla tehdy svoji víru někomu logicky a rozumně vysvětlit, neuměla bych to. Byla to víra, postavená na názoru druhého člověka, na dogmatech a tradicích a asi jen z 10% na Božím Slově. Ani ve mně nebyla touha přivést jiné lidi k Bohu. Byl ve mně utvářen názor, že já jsem na té jediné správné lodi a ostatní lidé a jejich vztah k Bohu mě zase tak moc nezajímal.

Věřím, že Pán věděl, že ho upřímně hledám, a tak po krátkém čase mi poslal do cesty jednoho bratra. Ten mluvil o skupince nadšených, znovuzrozených křesťanů z Prostějova a zval mě na jejich setkání. Byla jsem zvědavá, ale má odpověď na jeho pozvání byla NE. Protože lidé z ostatních církví jsou v katolické církvi považováni za odloučené bratry a vůbec se nedoporučuje mezi ně chodit. Tento bratr to ale nevzdával a pozval mě do bytu tehdejšího pastora na promítání videokazet. Viděla jsem něco šokujícího, miliónové shromáždění lidí pod širým nebem, chválících Boha někde v Africe. Byla na nich vidět veliká radost, něco takového bych také chtěla, říkala jsem si. Byl to pravý opak toho, co jsem zažívala na setkáních „té pravé církve“. Promítal se také dokument o zázračném uzdravení jedné ženy, která byla mnoho let upoutána na invalidní vozík.

Byla jsem nadšená, když jsem slyšela, že i dnes můžu zažít letnice, tak jako Ježíšovi učedníci.

Ale opravdového brouka do hlavy mi nasadila jedna sestra. Přečetla mi z Bible desatero (2. Mojžíšova 20. kap.). Překvapilo mě, že druhé přikázání zní: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ (2. Mojžíšova 20,4-5). Říkala jsem si, jak je možné, že církev, ke které patřím, toto přikázání nevyučuje a aby z desatera nebylo devatero, tak poslední přikázání rozdělila na dvě. Protože jsem věřila, že Bible je Boží Slovo a je pravdivé, nedokázala jsem se s těmito rozdíly smířit. Vždyť přesně to, co Bůh nechce, aby lidé dělali, se v kostelech oficiálně děje. Začala jsem přemýšlet o tom, zda cesta, po které jdu, je skutečně ta správná a pravdivá.

Poprvé jsem také slyšela o novém narození, jak Ježíš řekl Nikodémovi: „Amen, amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3,3) Rychle jsem pochopila, kde je pravda.

Oslovovaly mě i další verše z Bible: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1. Timoteova 2,5) Bylo pro mne dost těžké opustit modlářství – přiznat si, že panna Marie a zástup svatých neovlivní příznivě můj vztah k Pánu Ježíši, spíše naopak mu uškodí. Například i v proroku Izajáši je mnoho slov, která varují lidi před modlářstvím: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odlije modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala. Což o tom nevíte, což jste neslyšeli?...“ (Izajáš 40,18-21)

Po několika dnech rozmýšlení, srovnávání a vnitřního bojování, jsem se stoprocentně rozhodla jít cestou biblického křesťanství. Poslouchat Boží Slovo a nechat se vést Duchem Svatým. Dosud jsem vlastně ani nevěděla, kdo je Duch Svatý a jak se může v mém životě projevovat. Byla jsem nadšená, když jsem slyšela, že i dnes můžu zažít letnice, tak jako Ježíšovi učedníci.

Nechala jsem se pokřtít ve vodě. Byli jsme tehdy pokřtěni čtyři a měli jsme velikou radost, zpívali jsme a těšili se v Pánu. Druhý den po křtu ve vodě jsem byla pokřtěna také Duchem Svatým a proudy živé vody plynuly z mého nitra. Byl to pro mě neopakovatelný zážitek, taková obrovská radost a nepopsatelné naplnění Boží láskou. Stalo se to v bytě manželů Hasových a atmosféra byla úžasná.

Je samozřejmé, že jsem zažívala také útlak ze strany římsko-katolické církve, ale to mě nemohlo zlomit, protože jsem konečně poznala živého Pána a Jeho působení.

Líbilo se mi, že jsme se neuzavírali a chodili jsme zvěstovat evangelium ostatním lidem na ulici. Navštěvovali jsme také dětský domov, spřátelili jsme se s tamějšími dětmi, hráli si s nimi a říkali jim o Ježíši.

Ve všedních dnech i v problémech máme pevný bod, skálu, o kterou se opřeme a vítězně projdeme.

Po mém znovuzrození jsem začala více rozumět Božímu Slovu a stalo se pro mě živým. Bůh začal také vyslýchat mé modlitby a prosby. Velmi jsem toužila mít manžela, který také miluje Ježíše Krista a založit rodinu. Pán je věrný a moje přání brzy naplnil. Několik měsíců po mém obrácení jsme se sblížili s Luďkem, který se znovuzrodil přibližně ve stejnou dobu jako já, ale na jiném místě a za jiných okolností.

Od roku 1991 jsme manželé, Bůh nás požehnal třemi dětmi, které nám dělají skutečnou radost.

Požehnal nás i pěkným rodinným domem, který jsme si přáli, dobrou prací a mnoha dalšími dobrými duchovními i materiálními věcmi. Po celou dobu našeho křesťanského života se v církvi věnujeme práci s dětmi.

Když se dívám zpět na naši dvacetiletou cestu s Pánem, tak si nejvíce vážím spasení, které máme skrze oběť Ježíše Krista na kříži a toho, že víme, kam jdeme. Ve všedních dnech i v problémech máme pevný bod, skálu, o kterou se opřeme a vítězně projdeme.

Přeji vám všem pokoj a radost od našeho Pána a těm, kteří čtou mé svědectví a ještě nevěří, obraťte se a hledejte Pána Ježíše Krista dokud je čas, Ježíš je i váš spasitel, který prolil svou krev za vaše hříchy, vstal z mrtvých a chce vám dát věčný život.


Späť na skutočné príbehy

20 Marec, 2011