Andělé ve tvých hrobech

Predstavujeme novú knihu od Guillerma Preina

Když dorazila k hrobu, čekalo ji překvapení…
„Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu.
Když uviděla kámen odvalený od hrobu…“ Jan 20:1
Byly tu dvě možnosti.
Ta první – stala se hrozná věc: hrob byl vykraden!
Ta druhá – zázrak: v hrobu jsou andělé!

Přinášíme vám úryvek z nové knihy Guillerma Preina Andělé ve tvých hrobech.

Klidné město

„Klidné Město“ je jméno jedné z nejnebezpečnějších okrajových částí Buenos Aires. Je to místo, kde jsem začal svoji pastorační práci. Jistého dne jsem pozval jednoho ze svých přátel kázat. Byl to Alberto Calvin, který je nyní pastorem v Rio Grande v provincii Ohňová země. Místo, které sloužilo jako církev, bylo velmi malé a v ten den se nás tam zmáčklo padesát. Hrál jsem na kytaru a můj přítel se chystal sdílet Boží slovo. Podíval jsem se na své lidi, kteří byli plni touhy přijmout biblické vyučování. Mezi nimi jsem si všiml Rosy, věrné starší sboru, která byla bílá jak sníh a úplně zmražená tak, že se ani nepohnula. Výraz její tváře mě překvapil, ale při pečlivějším pohledu jsem si všiml, že blízko ní byl muž, který ji hladil po zádech a šeptal jí něco do ucha. Když jsem porozuměl, co se děje a pochopil jsem, že ten muž je úplně opilý, přišel jsem blíž a řekl mu: „Vypadni a nevracej se zpátky, dokud nevypiješ aspoň litr mléka…“

Vrátil jsem se k hraní na kytaru, když tu na mě padl velký stín. Byl to onen muž, který přišel tak blízko ke mně, že se téměř dotýkal mé tváře, a řekl mi: „Teď jsi mě vyhodil, ale já se vrátím a zabiju tě.“ Pak práskl dveřmi a odešel.

Viděli to všichni včetně mého přítele kazatele, který zkoušel co možná nejklidněji pokračovat v tom, co předtím říkal. O pár minut později ale ten člověk se stejným vztekem, s jakým odcházel, rozrazil dveře. Ty narazily do kazatelny s takovou silou, že to mého přítele téměř odhodilo až na zeď.

V první řadě seděla žena s dítětem v náručí. Nevěděl jsem, že to byla manželka toho opilce. Muž jí vzal dítě z rukou a vyhodil je do vzduchu, ona ho rychle popadla za nohy a stáhla ho dolů. Chvíli spolu bojovali, ale muž byl úspěšnější, sebral jí dítě a vzal je pryč. Žena ho však navzdory svému drobnému vzrůstu neohroženě následovala a za pár minut přišla hrdě zpět i se svou trofejí. S dítětem na klíně si opět sedla, aby poslouchala Boží slovo.

Dovedete si představit ty pochybnosti a šok mého přítele? Ale prošel tou zkouškou a dál mluvil k lidem, kteří navzdory tomu divadlu chtěli stále poslouchat.

Příběh ale tímto neskončil. Ten obr a jeho žena zopakovali tu scénu znovu, jen my jsme už samozřejmě nebyli tak šokováni.

Na konci shromáždění mě moji lidé nechtěli pustit a já jsem pochopil, že mě zde chtějí ukrýt. „Co se děje?“, zeptal jsem se. Z jejich odpovědi jsem radost neměl: „Je venku a chce tě zabít“, říkali. „Zabít mě, zabít mě? Nepřehánějte“, zvolal jsem. „Už zabil jiné tři lidi!“, odpovídali jednomyslně a velmi pevně. V těch časech nebyli v té oblasti vrazi vyšetřováni. V letech 1978 až 1982 vojenská vláda se svým „Procesem národní reorganizace“ za sebou zanechala kruté dědictví: 30 000 zmizelých lidí v celé Argentině. Čtvrtě jako Villa Tranquila byly zemí nikoho, kde se nic nevyšetřovalo a běžné zločiny se netrestaly. Mojí myslí začaly kroužit myšlenky: „Mrtvý, totožnost nezjištěna!“ Musel jsem odejít v doprovodu ostatních…

Uplynulo pár dní a jednou odpoledne, když jsem vcházel do čtvrti jednou z uliček, které nebylo radno používat, se zjevil vyzývavě přede mnou onen muž, který měl přezdívku „Cassius Clay“ díky jeho vzrůstu a síle, po vzoru nejslavnějšího boxerského šampiona těžké váhy v historii.

Když se postavil přede mě, ve zlomku vteřiny jsem si v duchu prošel své možnosti:

1. Pokud sklopím oči k zemi, jsem ztracen.
2. Pokud uteču, nebudu schopen přijít znovu do této čtvrti.
3. Pokud budu pokračovat, zabije mě.

A k tomu všemu se mi ve skutečnosti každým krokem zdál „Cassius Clay“ větší a větší! „Pane, musíš mi dát odpověď, protože nevím, co mám dělat!“, modlil jsem se. Rozhodl jsem se jít dál navzdory svému strachu a všemu, co jsem mohl ztratit. Očekával jsem, že na mě někdo zavolá mým jménem. Snad někdo z církve… Ale k mému naprostému překvapení, když byl na dohled tragický konec a když jsem se ocitl tváří v tvář proti němu, znechuceně se otočil, odešel do svého domu, práskl dveřmi a nechal mi volnou cestu. Moje nebohé srdce potřebovalo nějaký čas na vzpamatování!

Uplynuly dva týdny a zatímco jsme dělali evangelizační kampaň dům od domu, můj pastor, Jose Manuel Carlos, aniž by věděl, co se tehdy stalo, zaklepal na dveře „Cassia“, aby mu řekl o Ježíši.

Obr vyšel a zakřičel na něj: „Řekni tomu blonďákovi, že jakmile bude bez těch dvou velkých chlapů, co s ním chodí, zabiju ho!“ Dvou velkých chlapů? Ale já byl přece to odpoledne sám! Nakonec jsem to však pochopil… Kdo byli ti neviditelní strážci? Já jsem je neviděl, ale ve skutečnosti bylo mnohem důležitější, že je viděl on. Ten muž si myslel, že nejsem sám, zatímco já se velmi rychle modlil a přimlouval! Dnes mohu tento příběh vyprávět a potvrzovat, že Bůh je vždycky se mnou. I ve chvíli, kdy jsem téměř umřel strachy!

Když se odvážíš podívat, uvidíš to, co jsi nečekal. Bůh zasáhne svojí silou. Toto je princip víry: odvážit se hledět dál, než přirozeně dohlédneš.

Knihu si můžete objednat prostřednictvím e-shopu na www.milost.sk