Ježiš mu riekol: Ja som cesta i pravda i život. Nik neprichádza k Otcovi, ak len nie skrze mňa. (Ján 14,6)

Promlouvej ke své duši

Může být samomluva nějakým způsobem prospěšná?

logos-05-06-2017-depositphotos-23272796.jpg

Nedávno uskutečněné psychologické studie ukázaly, že když někdo mluví sám se sebou, nemusí se jednat o znak šílenství. Podle výsledků těchto zkoumání může být samomluva naopak velice prospěšná. Pomáhá totiž lidem v soustředění se na problém a může dokonce znamenat vyšší míru inteligence člověka, který při řešení problémů hovoří sám se sebou.

Je úplně přirozené, že v naší mysli kontinuálně probíhá jakýsi vnitřní monolog, prostřednictvím něhož vlastně přemýšlíme. Když řešíme nějaký problém a začneme přemýšlet nahlas, výkon našeho mozku při řešení daného problému podstatně vzroste, což se projeví na rychlosti a kvalitě výsledného řešení. Když se například pokoušíme vzpomenout si na nějakou informaci, uloženou někde hluboko v naší mysli, velice pomáhá, položíme-li si otázku nahlas. Nebo když vykonáváme nějakou úlohu při níž je důležité zachovat určitý postup kroků, dobře funguje, když dané kroky nahlas popisujeme. Mnohým sportovcům prokazatelně pomáhá, když se před výkonem a během něho věnují hlasité samomluvě. A konečně mluvíme-li sami k sobě, pomáhá nám to v učení se nových věcí.

Souvisejí tato zjištění s biblickým učením o dobrém vyznání? Tuto otázku jsem si položil hned, jak jsem se o závěrech tohoto výzkumu dočetl. Po chvíli uvažování jsem si vzpomněl na jeden biblický text, který je klasickým příkladem samomluvy věřícího člověka. Je jím 103. žalm. Tento text je v porovnání s ostatními žalmy velice specifický. Nejedná se o chvalozpěv, modlitbu ani o vyučující žalm, je to řeč k sobě samému. David zde promlouvá ke své duši a připomíná jí důležitá fakta, na která nesmí zapomínat, věčné pravdy, nutné pro její zdravý rozvoj a fungování podle Boží vůle.

Podle Písma je duše člověka velice křehkou částí naší bytosti, o kterou se musíme náležitě starat. Když jsme se obrátili ke Kristu a proběhl v nás zázračný proces znovuzrození (J 3), dostali jsme nového ducha a stali jsme se novým stvořením v Kristu Ježíši (2K 5,17). Tento proces se však týká výhradně našeho ducha, nikoli duše. Naše duše (náš rozum, vůle a city), jejímž prostřednictvím se projevuje naše osobnost a skrze níž také vnímáme a uvědomujeme si sebe sama, potřebuje projít procesem proměny. Bible to popisuje různě: apoštol Pavel říká, že v nás má být zformován Kristus (Ga 4,19), naznačuje, že nemáme být duševní, ale duchovní (1K 2,14-16) a Jakub tento proces doslova nazývá procesem spásy naší duše, v němž hlavní roli hraje schopnost přijímat Boží slovo: „... v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše“ (Jak 1,21b). Naše duše tedy reaguje na pravdy Božího slova a je proto dobré k ní promlouvat. Podívejme se společně na to, jaké důležité skutečnosti hovoří David své duši ve 103. žalmu.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!

David zde oslovuje svou duši a říká jí, že její úlohou je dobrořečit Bohu. Vnitřní nastavení vděčnosti vůči Bohu je tím nejdůležitějším postojem, který nás chrání před pýchou a zároveň nás motivuje k odevzdanosti Pánu a ke službě. David zároveň oslovuje svou duši i své nitro. Zřejmě hovoří ke své mysli a všem kognitivním funkcím duše, ale oslovuje také svůj niterný stav a emocionální rozpoložení. Celé naše nitro potřebuje povzbuzení z Božího slova.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

Zapomětlivost bývá velkým problémem naší duše, tedy především zapomínání dobrých věcí, protože zlé věci máme tendenci si pamatovat navždy. Bůh však pro nás vykonal a stále koná množství dobrých věci, ať už všeobecně (Kristovo spasitelné dílo) nebo konkrétně, v podobě zázraků a Božích zásahů do našich životů. Pokud na člověka přijdou zlé dny, jeho duše nutně potřebuje povzbuzení, potřebuje si připomínat Boží skutky.

Další skutečností, kterou musíme připomínat své duši, je Boží dobrota. Všechno, co Bůh v našich životech koná, jsou dobrodiní. Od našeho nebeského Otce přicházejí jen „dobré a dokonalé dary“. Bůh je dobrý a zůstává dobrým za všech okolností. Je to právě poznání jeho dobroty, které vede člověka k pokání (Ř 2,4; Lk 5,8). Na to nesmíme nikdy zapomenout.

On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje…

Více než cokoli jiného je potřebné, abychom byli vděční za spasitelné dílo Pána Ježíše Krista. Je to ta největší věc, jejíž význam vysoko převyšuje všechny ostatní benefity života ve vztahu s Bohem. Kdyby nám Bůh neodpustil hříchy, kdyby za nás neobětoval svého Syna, neměli bychom jakýkoli nárok na odpuštění hříchů a nebe by nám zůstalo uzavřeno.

Stejně jako věříme tomu, že nám Pán odpustil hříchy, můžeme věřit v jeho uzdravující moc. I když se v našich životech mohou projevit různé symptomy nemocí, které zpravidla doléhají nejen na tělo, ale i na naši duši, ta musí stále vědět, že Bůh uzdravuje stejně, jako nám odpouští hříchy. Toto je velice důležité pro každý boj s nemocí, který v životě můžeme svádět. Naše duše musí být silná a musí věřit v uzdravení. Máme-li zdravou duši, je to výborný předpoklad pro to, abychom byli zdraví celí. Apoštol Jan o tom píše: „Modlím se za tebe, milovaný, aby se ti ve všem dobře dařilo a abys byl zdráv – tak jako se dobře daří tvé duši.“ (3Jn 1,2)

… vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním…

Tento verš má několik možností překladu. Hebrejské slovo šachat, v ekumenickém překladu přeloženo jako zkáza, doslovně znamená jáma, hrob nebo přeneseně zkáza či záhuba. David zde mluví o tom, že Bůh nás zachraňuje před smrtí. Máme-li Spasitele, naše duše se nemusí bát smrti, a to, že se jí nebál ani David, vidíme v Žalmu 23,4: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“ Lidská duše, která často bývá náchylná k úzkosti a obavám, si stále potřebuje připomínat Boží blízkost a už zde na zemi naplno prožívat věčný život, který je charakterizován poznáváním Boha a blízkým vztahem s ním (Jn 17,3).

Ve starověku existoval zvyk korunovat, přesněji dát mu věnec vítěze. Vítězi v boji nebo v nějaké sportovní disciplíně byl na hlavu nasazen vavřínový věnec jako symbol vítězství. Lidé věřící v Krista se stali vítězi skrze Něho. Toto vítězství, které se projevilo Pánovým zmrtvýchvstáním, je důležitou součástí naší víry a mělo by mít zásadní dopad na naše životy a pocity naší duše. Vítězi nás činí Boží milosrdenství, hebrejsky chesed. Tento pojem označuje dokonalý postoj Boží dobroty a přízně vůči člověku a často bývá překládán také jako láska. V Písmu opakovaně nacházíme výrok, že „Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné“. Potom je zde Boží slitování, hebrejsky rachamím. Toto slovo je odvozeno od výrazu racham, který představuje mateřské lůno, či dělohu. Tato skutečnost nádherně ilustruje Boží postoj soucitu a slitování vůči člověku. Tak jako matka dokáže v každé situaci soucítit se svým dítětem, Bůh stejně tak cítí s námi, a to je důvod radosti a vítězného pocitu duše křesťana.

logos-05-06-2017-depositphotos-23254392-big.jpg

… po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

Zde David dále rozvíjí své přesvědčení o Boží dobrotě. Bůh se o své děti stará a sytí je dobrými věcmi. Žádná věc, která přichází od Boha, nikdy není zlá. Tuto pravdu zdůrazňoval i Pán Ježíš a později ve svém listu i apoštol Jakub (Mt 7,11; Jk 1,17). Naše duše tedy potřebuje očekávat dobré věci od Boha a těšit se z nich.

V důsledku výše zmíněných skutečností se nemusíme bát záhuby, ale můžeme se těšit z Božího milosrdenství, soucitu a dobrých věcí, a naše duše se může neustále obnovovat ve své mladosti a síle. Na svůj život tak dokážeme neustále hledět z pozice letícího orla, jehož perspektiva se velice podobá té Boží. Na různé životní problémy a peripetie totiž hledí shora a dokáže jim tak s přehledem čelit a řešit je. Skutečnost, že stav naší duše úzce souvisí s naším zdravotním stavem, jsme zmínili už výše v tomto textu.

Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným.

Jestliže dnes lidské duše něčím výrazně trpí, pak je to všeobecná nespravedlnost ve společnosti. V 73. žalmu říká žalmista, že když hleděl na nespravedlnost světa a na to, jak se bezbožníci mají dobře, jeho kroky „téměř sešly z cesty“. Teprve v blízkém obecenství s Bohem přišel na to, že Bůh stejně jednou učiní spravedlnosti zadost, bezbožníci budou potrestáni a utlačovaným se dostane zastání.

Boží spravedlnost existuje. V tomto světe ji sice někdy nevidíme, ale ve věku, který přijde (v eschatologickém království Mesiáše a později v novém nebi a na nové zemi) bude trvale nastolena. Kdykoli je naše duše konfrontována s nespravedlností tohoto světa a má pocit bezmoci a zoufalství z toho, že nedokáže pomoci, potřebujeme jí připomenout, že existuje Boží spravedlnost, jejíž mlýny sice melou pomalu, jak říká lidová moudrost, ale vždycky se naplní.

Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky.

Bůh se dává poznat lidem. Často to bývá prostřednictvím zázraků a různých projevů Boží moci a slávy. Boží skutky nás vždycky naplňují vděčností a bázní, kterou pociťujeme vůči svému Stvořiteli. Existuje však ještě něco více. Boží přítel Mojžíš, s nímž Hospodin hovořil tváří v tvář, zakusil takovou kvalitu vztahu s Bohem, při níž mu Pán dal poznat své cesty, tzn. záměry, způsoby, jak jedná. Je to něco úžasného, co je v Nové smlouvě dostupné všem věřícím, protože Pán Ježíš nazývá své učedníky přáteli, podobně jako Bůh nazval Mojžíše (Jn 15,15).

Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Kdesi hluboko v duši každého člověka je zakořeněno vědomí vlastní hříšnosti a nedostatečnosti. Pokud člověk žije bez Boha, toto vědomí by ho mělo vést k pokání. Ale pro lidi, kteří uvěřili v Krista a přijali v něm odpuštění svých hříchů, je důležité, aby si připomínali, že Bůh s námi nenakládá podle naší hříšné minulosti, ale podle své milosti a milosrdenství. Jeho milosrdenství triumfálně převyšuje naše pocity viny a odsouzení. Jsme-li bohabojní, nemusíme se bát a můžeme porazit pocity odsouzení, které někdy povstávají v duši člověka. Jeho odpuštění je dokonalé. Východ od západu leží nepředstavitelně daleko, protože je Zem kulatá a nikdy se nemůže stát, že bychom došli na úplný východ nebo západ. Bůh od nás vzdálil naše hříchy nekonečně daleko.

Pro duši křesťana, který klopýtne a zhřeší, platí ujištění z 1Jn 1,9 hovořící o tom, že vždy je možné a žádoucí učinit pokání: Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Kajícné srdce je jednou z nejdůležitějších vlastností člověka, který chce prožít svůj život ve vztahu s Bohem.

On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.

Když si naše duše uvědomuje slabost a pominutelnost svého pozemského života, není to vůbec zlé. Dokonce se to dá označit za výhru. V momentě, kdy si uvědomíme, že žijeme pro věčnost a v tomto krátkém pozemském životě rozhodujeme o tom, jak bude tato naše věčnost vypadat, můžeme své životy skutečně využít pro Pána. Služba Bohu v pominutelném světě je spojena s věčnými odměnami v nebi. Vědomí naší vlastní pominutelnosti je bohatě vykompenzováno vědomím Božího věčného milosrdenství a spravedlnosti, které jsou v našich životech přítomny. Důležitým faktorem úspěšného pozemského života je poznání a plnění Božích ustanovení. Křesťanství totiž není pouze emocionálním prožíváním Boží dobroty, ale také respektováním a zachováváním jeho Slova. Držíme-li se jeho ustanovení, nikdy nebudeme zklamáni.

Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí.

Zde je poslední skutečnost, kterou David připomíná své duši. Bůh je Pán! Ze svého nebeského trůnu kraluje nad stvořením. Je tím, kdo má absolutní moc, tím, komu se budou zodpovídat všichni lidé, věřící i nevěřící. Vůbec není jedno, jestli se Bohu naše životy líbí nebo ne. Vidíme tedy, že svou duši velice potřebujeme povzbuzovat, ale také správně usměrňovat, aby stále platilo, že náš Spasitel je také naším Pánem.

Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli! Dobro­řečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!

V závěru svého žalmu David, jistě uchvácen důležitými pravdami, o kterých přesvědčoval svou duši, začne oslovovat celé stvoření, duchovní i materiální, a volá ho k uctívání Hospodina. Na začátku musel přesvědčovat sám sebe a na konci nadšeně povzbuzuje druhé. Přesně to je výsledek promyšleného promlouvání k naší vlastní duši.

Existuje samomluva, která není znakem šílenství. Je dobré připomínat své duši důležité biblické pravdy. David je nám v tom dobrým příkladem. Proto se nebojme otevřít ústa a hovořit spolu s ním: Dobrořeč, má duše, Hospodinu!

Všechny biblické citáty pocházejí z Českého ekumenického překladu Bible.



Súvisiace články

Ešte o duši|Logos 11 / 2017 | Jaroslav Kříž |Téma
Živá církev v Hradci Králové|Logos 7 / 2016 | Kamila Rosůlková|Predstavujeme
Už u vás zvonili?|Logos 3 / 2009 | Daniel Šobr |Svetové náboženstvá
Mesiášské pomazání|Logos 6 / 2011 | Daniel Šobr |Vyučovanie
Pokračujeme|Logos 11 / 2011 | Daniel Šobr |Pokračujeme