Napokon vyliaty bude na nás Duch z výšin, púšť sa zmení na ovocný sad a ovocný sad budú pokladať za les. (Iz 32,15)

Století Ducha Svatého

holub-1-opt.jpeg1. ledna 1901 byla mladá žena jménem Agnez Ozmanová pokřtěna Duchem Svatým v malé biblické škole ve městečku Topeka v Kansasu. Byla studentkou bývalého metodistického pastora a učitele z hnutí svatosti - Charlese Foxe Parhama. U Ozmanové se překvapivě projevil dar jazyků, a stala se tak první letniční křesťankou 20. století.

„Položil jsem na ni své ruce a modlil jsem se,“ vzpomíná později Parham na celou událost. „Pronesl jsem pouze několik vět, když na ni sestoupila Boží sláva, její hlavu a obličej obklopila záře, začala hovořit čínsky a po celé tři dny nebyla schopna promluvit v angličtině.“

Podle J. Roswella Flowera, zakládajícího tajemníka Assemblies of God, zkušenost Ozmanové se „dotkla lidí po celém světě“. Zatímco v městečku Topeka a po celých Spojených státech oslavovali příchod nového století, jen málo lidí si mohlo představit, že tato drobná událost spustí celosvětové letničně-charismatické hnutí, jedno z nejmocnějších probuzení a misijních hnutí v dějinách církve.

Letničních byla v roce 1901 pouze hrstka, jejich počet však trvale narůstal a na začátku 21. století se stali nejpočetnější skupinou mezi protestanty. Křesťané, které můžeme označit jako „denominační letniční“, mají dnes více než 200 milionů členů. Tato skupina převýšila svým počtem členy pravoslavných církví a stala se tak druhou největší denominační rodinou mezi křesťany, kterou počtem převyšují pouze římští katolíci.

Kromě těchto členů klasických letničních denominací, nacházíme miliony charismatiků ještě v historických denominacích a nedenominačních zborech, jak římskokatolických tak i protestantských. Jejich počet činí v součtu více než 500 milionů lidí. Tento růst způsobil, že někteří historici hovoří o 20. století, jako o „letničním století“.

Kořeny v hnutí svatosti

Ačkoliv jsou začátky letničního hnutí ve Spojených státech, většina základů jeho teologie má své kořeny v dávnějších britských perfekcionistických a charismatických hnutích. Nejméně tři z nich - metodistické hnutí svatosti (holiness movement), Katolické apoštolské hnutí (Catholic Apostolic movement) Edwarda Irvinga a britské Keswické hnutí „Vyššího života“ (Keswick „Higher Life“ movement) - připravily cestu pro spontánní vylití Ducha Svatého v Americe. Snad nejdůležitějším bezprostředním předchůdcem letničního hnutí bylo hnutí svatosti, které vycházelo ze samotného srdce metodizmu 18. století.

Anglikánský kněz John Wesley zažil své evangelikální obrácení na bohoslužebném shromáždění v Aldersgate Street v roce 1738, které popsal slovy, „mé srdce se zvláštním způsobem rozehřálo“. Tento zážitek nazval svým „znovuzrozením“.

Od Wesleye zdědili letniční také ideu rozhodujícího okamžiku „druhého požehnání“, které následuje po přijetí spasení. Tuto zkušenost nazýval různými způsoby jako „úplné posvěcení“, „dokonalá láska“, „křesťanská dokonalost“ nebo „čistota srdce“. Wesleyův kolega John Fletcher byl prvním, kdo to nazval „křtem v Duchu Svatém“, zkušeností, která přináší tomu, kdo ji zažije, duchovní sílu a také vnitřní očištění.

V 19. století hovořil Edward Irving spolu se svými přáteli v Londýně o možnosti obnovení darů Ducha v moderní církvi. Tento populární presbyteriánský pastor se v roce 1831 pokusil o první „charismatickou obnovu“ ve svém sboru Regents Square Presbyterian Church a později zformoval Katolickou apoštolskou církev (Catholic Apostolic Church). Ačkoli v jeho sboru zažívali lidé dar jazyků a proroctví, nebyl Irving ve své snaze o obnovení novozákonního křesťanství úspěšný.

holub-2-opt.jpegJiným předchůdcem pentekostalizmu (letničního hnutí - z angl. Pentecost, Letnice) bylo Keswické hnutí Vyššího života, které v Anglii vzkvétalo po roce 1875. Na začátku je vedli američtí učitelé z hnutí svatosti jako např. Hannah Whitall Smithová, William E. Boardman. Keswickší učitelé brzy změnili cíl a obsah pojmu „druhé požehnání“ z wesleyánského důrazu na „čistotu srdce“ na „vystrojení duchovní mocí ke službě“. Vedoucím evangelistou spojeným s Keswickým hnutím byl D. L. Moody.

V době, kdy v roce 1901 v Americe vypuklo letniční hnutí, existovala už celé století hnutí, která zdůrazňovala druhé požehnání zvané křest v Duchu Svatém. V Americe takoví Keswickští učitelé jako A. B. Simpson a A. J. Gordon položili též důraz na božské uzdravení.

První letniční církve na světe, které mají původ v hnutí svatosti před rokem 1901 jsou: United Holy Church - Sjednocená svatá církev (1886), vedená W. H. Fulfordem; Fire-Baptized Holiness Church - Církev svatosti pokřtěná ohněm (1895), vedená B. H. Irwinem a J. H. Kingem; Church of God - Boží církev z Clevelandu v Tennessee (1896), vedená A. J. Tomlinsonem; Church of God in Christ - Boží církev v Kristu (1897), vedená C. H. Masonem; a Pentecostal Holiness Church - Letniční církev svatosti (1898), vedená A. B. Crumplerem.

Poté, co se tyto církve, zformované jako denominace, vyučující druhé požehnání svatosti, staly letničními, zachovaly si svá perfekcionistická učení. Jednoduše ke svému učení přidaly křest v Duchu svatém s mluvením v jazycích jakožto počátečním důkazem „třetího požehnání“. Jistě není přehnané tvrdit, že letniční hnutí 20. století se přinejmenším v Americe narodilo v kolébce hnutí svatosti.

Původ pentekostalizmu

První letniční v moderním smyslu tohoto slova můžeme vystopovat v roce 1901 na Parhamově biblické škole ve městě Topeka v Kansasu. Navzdory jistým kontroverzím ohledně původu a načasování Parhamova zdůrazňování daru jazyků všichni historikové souhlasí, že toto hnutí začalo na samotném začátku roku 1901, právě když svět vstoupil do 20. století. Výsledkem letnic ve městě Topeka bylo, že Parham zformuloval doktrínu o jazycích jako „biblickém důkazu“ křtu v Duchu Svatém. Svým učením, že jazyky jsou nadpřirozeným uschopněním hovořit cizími jazyky za účelem evangelizace světa, obhajoval Parham přesvědčení, že misionáři nemusí studovat cizí jazyky, protože díky zázračnému daru jazyků by měli být schopni kázat po celém světě. Vyzbrojen touto novou teologií založil Parham církevní hnutí zvané „Apoštolská víra“ (Apostolic Faith) a vydal se na bouřlivé probuzenecké turné po americkém Středozápadě, na kterém propagoval tuto novou náboženskou zkušenost.

probuzení na Azusa Street v Los Angeles upoutalo pozornost celého světa

Bylo to však až po roce 1906, kdy letniční hnutí upoutalo pozornost celého světa. Stalo se tak skrze probuzení na Azusa Street v Los Angeles, které vedl pastor William Joseph Seymour. Seymour se poprvé dozvěděl o křtu v Duchu Svatém s mluvením v jazycích v roce 1905 na Biblické škole, kterou vedl Parham v Houstonu v  Texasu.

V roce 1906 pozvali Seymoura aby se stal pastorem černošského sboru hnutí svatosti v Los Angeles. Shromáždění na Azusa Street, která vstoupila do historie, začala v dubnu roku 1906 v bývalé budově Africké metodistické episkopální církve (African Methodist Episcopal Church) na ulici Azusa Street číslo 312 v centru Los Angeles.

To, co se stalo v důsledku probuzení na Azusa Street, fascinuje církevní historiky už celá desetiletí a dosud to nebylo plně pochopeno a vysvětleno. Misie apoštolské víry na Azusa Street (Azusa Street Apostolic Faith Mission) pořádala tři bohoslužby denně, sedm dní v týdnu, po dobu tří a půl roku. Tisíce hledajících přijímaly křest v Duchu Svatém, spojený s mluvením v jazycích.

Noviny zvané Apoštolská víra, které Seymour rozesílal zdarma až padesáti tisícům čtenářů, šířily zprávy o probuzení. Z Azusa Street se letniční hnutí rychle rozšířilo po celém světě, pokračovalo v dynamickém růstu, aby se stalo významnou silou uvnitř křesťanstva.

William J. Seymour vedl probuzení na Azusa Street v roce 1906, které rozšířilo pentekostalizmus po celém světe. Bohoslužebná shromáždění na Azusa Street byla pozoruhodná svou mezirasovou harmonií.

Hnutí z Azusa Street se jeví jako splynutí bělošského náboženství amerického hnutí svatosti a stylu chvály a uctívání, odvozeného z afroamerické křesťanské tradice, která má svůj původ ve dnech, kdy na americkém jihu, ještě existovalo otrokářství. Expresivní styl chvály a uctívání na Azusa Street, který zahrnoval křik i tanec, zdomácněl mezi bělochy z Apalačského pohoří stejně jako mezi černochy z jihu.

Směs jazyků a dalších charismat, spolu s jižanskými černošskými i bělošskými hudebními a bohoslužebnými styly, vytvořily novou a původní formu pentekostalizmu. Tento nový výraz křesťanského života se ukázal jako extrémně atraktivní pro vykořeněné a sociálně deprimované lidi v Americe i v dalších zemích.

Mezirasové aspekty Azusa Street byly pozoruhodnou výjimkou v atmosféře rasizmu a segregace, která v té době panovala. Fenomén bohoslužby, na které běloši uctívají Boha spolu s černochy pod vedením černošského pastora, připadal mnohým pozorovatelům neuvěřitelný.

Williama J. Seymoura můžeme dnes jistě označit za důležitého náboženského představitele 20. století. Sidney Ahlstrom, významný církevní historik z Yale University, ve svém klasickém díle z roku 1972 Náboženské dějiny amerického lidu (A Religous History of the American People) uvádí Seymoura v čele seznamu černošských náboženských vůdců Ameriky. Říká, že Seymourova černošská zbožnost „měla na náboženské dějiny Ameriky nejsilnější vliv“. Seymour a Parham by mohli být nazváni „spoluzakladateli“ světového letničního hnutí.

Letniční průkopníci

První vlna poutníků, vycházejících z Azusa Street putovala po Spojených státech a šířila letniční oheň v první řadě ve sborech hnutí svatosti, na misiích a stanových shromážděních.

Mnozí z amerických letničních průkopníků, kteří v roce 1906 přijali dar jazyků na Azusa Street, se vrátili do svých domovů a šířili hnutí mezi vlastními lidmi. Jedním z prvních byl Gaston Barnabas Cashwell ze Severní Karolíny.

Cashwell viděl, jak bylo v důsledku jeho služby vtaženo do nového hnutí několik denominací hnutí svatosti včetně Church of God (z Clevelandu v Tennessee), Pentecostal Holiness Church, Fire-Baptized Holiness Church a Pentecostal Free-Will Baptist Church.

Charles Harrison Mason, který cestoval do Azusa Street v roce 1906, se vrátil do Memphisu v Tennessee, aby šířil letniční oheň v církvi Church of God in Christ (COGIC). Církev, kterou Mason založil, se skládala z Afroameričanů, které od otroctví dělila pouze jediná generace. Seymourovi i Masonovi rodiče se narodili na jihu USA jako otroci. I když se církev v roce 1907 rozdělila kvůli otázce jazyků, COGIC zakoušela takový explozivní růst, že i dnes je zdaleka největší letniční denominací v Severní Americe, která má téměř šest miliónů členů ve více než patnácti tisících místních sborech.

Jiným poutníkem, který vyšel z Azusa Street, byl William H. Durham z Chicaga. Poté, co v roce 1907 přijal na Azusa Street dar jazyků, se vrátil do Chicaga, kde uvedl tisíce obyvatel Středozápadu a Kanaďanů do letničního hnutí. Jeho teologie „dokonaného díla“, která spočívala v učení o postupném progresivním posvěcení, se kterou vystoupil v roce 1910, vedla ke zformování církve Assemblies of God (AG) v roce 1914.

AG vedli E. N. Bell a Joseph Flower. Kvůli tomu, že mnozí bílí pastoři byli součástí Mosonovy církve, pohlíželo se na jejich odchod do AG zčásti jako na rasovou segregaci. Během času bylo AG souzeno stát se největší letniční denominací na světě, která měla v roce 2000 více než dva miliony členů v USA a dalších čtyřicet čtyři milionů členů v 150 zemích světa.

Misionáři bez zpáteční jízdenky

Kromě těch, kteří získali letniční zkušenost na Azusa Street, byly tisíce jiných Božích služebníků probuzením v Los Angeles ovlivněny nepřímo. Mezi nimi byl Thomas Ball Barrat, norský metodistický pastor, který se stal známým jako letniční apoštol severní a západní Evropy.

Poté co byl v roce 1906 v New York City pokřtěn v Duchu Svatém a přijal zkušenost mluvení v jazycích, vrátil se Barratt do Osla, kde v prosinci 1906 vedl první letniční bohoslužbu v Evropě. Z Norska cestoval Barratt do Švédska, Anglie, Francie a Německa, kde všude zapaloval další národní letniční hnutí. Pod Barrattovým vlivem se přidali k hnutí takoví vedoucí, jakými byli Lewi Pthrus ve Švédsku, Jonathan Paul v Německu a Alexander Boddy v Anglii.

Skrze vliv Williama Durhama se hnutí z Chicaga rychle rozšířilo do Kanady, Itálie a Jižní Ameriky. Vzkvétající italská letniční hnutí byla založena po roce 1908 ve Spojených státech, v Brazílii, Argentině a v Itálii dvěma italskými imigranty z Chicaga, Luigim Francesconem a Giacomem Lombardym.

V South Bendu v Indianě, blízko Chicaga, přijali letniční zkušenost dva švédští baptističtí imigranti Daniel Berg a Gunnar Vingren. Věřili, že jsou prorocky povolání do Brazílie, a tak se v roce 1910 vydali na misijní cestu, která vyústila založením brazilských Assemblies of God. Tato církev se stala největším národním letničním hnutím na světě. Spolu s ostatními brazilskými letničními měli v roce 2000 okolo třiceti milionů členů.

Z Chicaga vyrazil také Willis C. Hoover, metodistický misionář v Chile, který v roce 1909 vedl letniční probuzení v chilské metodistické episkopální církvi. Potom, co byl z chilské metodistické církve exkomunikován, založil Hoover spolu s třiceti sedmi svými následovníky Letniční metodistickou církev, která má dnes v Chile 1,5 milionu členů.

Africké letniční hnutí vděčí za své začátky dílu Johna Grahama Lakea (1870-1935), který začal svou službu jako metodistický kazatel, ale později se stal prosperujícím podnikatelem v oblasti pojišťovnictví. V roce 1898 byla jeho manželka zázračně uzdravena z tuberkulózy službou Alexandera Dowieho, zakladatele náboženské komunity Zion City (Město Sión) blízko Chicaga.

V roce 1907 byl Lake pokřtěn v Duchu Svatém a začal hovořit v jazycích. Zion City vyprodukovalo okolo pěti set kazatelů a učitelů, kteří vstoupili do řad letničního hnutí. Po své letniční zkušenosti zanechal Lake podnikání v pojišťovnictví a poslechl své dlouhotrvající povolání ke službě v Jižní Africe. V dubnu 1908 vedl velkou misijní výpravu do Johannesburgu, kde začal napříč celou zemí šířit letniční poselství.

Lake v Jižní Africe úspěšně založil dvě velké a vlivné letniční církve. Bělošská větev církve nesla od roku 1910 název Apostolic Faith Mission (Misie apoštolské víry) a vypůjčila si tak jméno slavné misie na Azusa Street (Z této církve pocházel David du Plessis, známý světu jako „Pan Letnice“). Černošská větev církve se později vyvinula do Zion Christian Church (Siónská křesťanská církev), která měla v roce 2000 šest milionů členů.

Krátce poté, co se v roce 1912 vrátil Lake do Spojených států, zasáhlo hnutí slovanský svět skrze službu v Rusku narozeného baptistického pastora Ivana Voronaeva, který zažil letniční zkušenost v New York City v roce 1919. V roce 1922 byl skrze mnohá proroctví veden, aby se spolu s rodinou přestěhoval do Oděsy na Ukrajině. Založil tam první letniční církev v Sovětském svazu. Voronaev byl zatčen, uvězněn a v roce 1943 zemřel mučednickou smrtí v komunistickém vězení. Sbory, které založil, přežily extrémní pronásledování a staly se hlavní náboženskou silou v Rusku a v bývalém Sovětském svazu.

Skrze službu Mary Rumseyové, americké misionářky, která byla pokřtěna v Duchu Svatém na Azusa Street v roce 1907, zasáhlo letniční hnutí Koreu. Rumseyová v tom čase věřila, že byla povolána k tomu, aby přinesla letniční poselství do Japonska a Korey. Do Korey se však nedostala dříve než v roce 1928. Před druhou světovou válkou zde založila osm letničních sborů, potom byla Japonci přinucena zemi opustit.

V roce 1952 se těchto osm sborů připojilo k Assemblies of God, jejíž misionáři okamžitě otevřeli Biblickou školu v Soulu. Jedním z prvních studentů, který se na ni přihlásil, byl nově obrácený mladík jménem Paul Yonggi Cho. Po ukončení svých studií, založil Cho korejský sbor, který se stal známý jako Yoido Full Gospel Church (Církev plného evangelia v Yoido). Tento sbor má dnes 730 000 členů a je největším křesťanským společenstvím na světě.

Neo-letniční, charismatici a třetí vlna

První vlna letničních průkopníků a misionářů vytvořila to, co se stalo známé pod názvem klasické letniční hnutí. Dnes ho tvoří více než čtrnáct tisíc letničních denominací po celém světě. Tuto fázi následovala organizovaná misionářská snaha letničních denominací, která vyústila v založení rychle rostoucích misií a domorodých církví. Jeden z nejdramatičtějších příkladů doslova výbušného růstu se objevil mezi Hispánci ve Spojených státech a v Latinské Americe. Významný růst byl zaznamenán mezi americkými černochy a rovněž mezi africkými národy.

Další fází bylo pronikání pentekostalizmu do hlavních protestantských a katolických církví v podobě hnutí „charismatické obnovy“, která měla za cíl obnovit tyto historické církve. Stojí za zmínku, že tyto novější „vlny“ měly původ především ve Spojených státech. Patří sem protestantské neo-letniční hnutí, které začalo v roce 1960 ve Van Nuys v Kalifornii během služby Dennise Bennetta, rektora episkopálního (anglikánského) sboru sv. Marka. Během deseti let se toto hnutí rozšířilo do všech 150 hlavních denominací světa a do roku 1990 zasáhlo 55 milionů lidí.

Mezi hlavní vůdce tohoto hnutí patřili: Tommy Tyson a Ross Whetstone (metodisté); Brick Bradford, Rodman Williams a Brad Long (presbyteriáni); Pat Robertson, Howard Conaster, Ken Pagard a Gary Clark (baptisté); Everett Terry Fullam a Charles Fulton (episkopálové); Gerald Derstine a Nelson Litwiller (mennonité); a Vernon Stoop (United Church of Christ).

Katolická charismatická obnova má své počátky v roce 1967 v Pittsburghu mezi studenty a učitelským sborem na Duquesne University. Poté, co se hnutí rychle rozšířilo mezi studenty na Notre Dame a University of Michigan, začalo se šířit po celém světě.

Prvními vedoucími tohoto hnutí byli Kevin Ranaghan, Ralph Martin, Steve Clark a Nancy Kellarová. Pozorného teologického vedení se ujali Killian McDonnell a kardinál Leon Joseph Suenens.

Během 32 let od svého počátku se toto katolické hnutí dočkalo nejenom svého uznání církví, ale dotklo se životů více než 100 miliónů katolíků ve 120 zemích.

Existuje ještě nejmladší kategorie v rámci letničního hnutí, kterou někteří nazývají „třetí vlna“ Ducha Svatého. Začala v roce 1981 na Fullerově teologickém semináři (Fuller Theological Seminary) skrze službu Johna Wimbera, zakladatele Společenství sborů Vinice (Association of Vineyard Churches). Tuto „vlnu“ tvořili evangelikálové, kteří zažívali znamení a zázraky, ale odmítali se nechat zaškatulkovat jako „letniční“ či „charismatici“. Vinice byla nejviditelnějším hnutím z této kategorie. V roce 2000 bylo příslušníků třetí vlny, někdy také nazývaných „neo-charismatici“, po celém světě 295 milionů.

Od samého začátku století hrály v těchto hnutích důležitou úlohu ženy jako učitelky, evangelistky, misionářky i pastorky. Mnohé z nich se proslavily svou efektivitou ve službě uzdravování, což jim přineslo zástupy následovníků. Mezi těmito významnými ženami byly Agnes Ozmanová, Maria Woodworth-Etterová, Aimee Semple McPhersonová, Kathryn Kuhlmanová a v celkem nedávné době Marilyn Hickey a Joyce Meyerová. Díky duchovní svobodě, která existovala v hnutí svatosti a v letničních kruzích, mohly tyto ženy prolomit letité stereotypy, které celá staletí bránily ženám vstoupit do služby.

Oblastí, kde se pentekostalizmus šířil nejrychleji už od svých počátků, je Latinská Amerika. Letniční hnutí zde mělo své začátky v Chile a v Brazílii, a po druhé světové válce začalo růst obrovským způsobem. Na konci století představovali letniční v některých latinskoamerických státech 90 procent všeho nekatolického obyvatelstva. Míra růstu letničních v některých zemích naznačuje, že za pár desítek let by mohli tvořit absolutní většinu populace. Týká se to zejména zemí jako Guatemala a Chile. Tento rapidní růst byl rovněž pozorován mezi hispánským obyvatelstvem Spojených států a Portorika, a stejně tak i ve středoamerických zemích.

holub-3-opt.jpeg

Evangelisté se službou uzdravování

Během minulého století vyšlo z letničního hnutí mnoho evangelistů, kteří se proslavili masivními kampaněmi spojenými s uzdravováním. Patřili mezi ně Maria Woodworth-Etterová, Aimee Semple McPhersonová (v roce 1927 založila církev International Church of the Foursquare Gospel), Oral Roberts, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonnke a Benny Hinn. Na začátku padesátých let se díky Oralu Robertsovi objevil nový druh služby „televizních evangelistů“, který přinášel uzdravení, jazyky, proroctví a další duchovní dary přímo do obývacích pokojů po celých Spojených státech. Největší úspěch v této službě zaznamenaly křesťanské televize Christian Broadcast Network (CBN) Pata Robertsona a Trinity Broadcasting Network (TBN) Paula Crouche. Dva známí televizní evangelisté Jimmy Swaggart a Jim Baker, si poškodili pověst svými skandály v osmdesátých letech.

Navzdory těmto selháním přinášela zprávy o obnově většina náboženského i sekulárního tisku. Byly také publikovány miliony knih a magnetofonových nahrávek prodávaných na konferencích a evangelizačních kampaních po celém světě. V hnutí vznikla nová periodika jako například časopis Logos Dana Malachuka a časopisy Sptephena Stranga Charisma a Ministries Today.

Koncem sedmdesátých let upoutalo pozornost národa novější hnutí učitelů „víry“. Jeho představiteli byli Kenneth Hagin starší, Kenneth Copeland a Fred Price. V devadesátých letech si miliony lidi pravidelně ladily programy s Copelandovými a Priceovými vyučováními, zatímco jiní se přihlásili na Haginovu školu Rhema Bible College v Broken Arrow v Oklahomě či na množství jiných biblických škol plných Ducha. V zámoří to byla tažení německého letničního evangelisty Reinharda Bonnkeho, která přitahovala milionové zástupy lidí ve městech po celé Africe. To samé platilo o dalších evangelizačních taženích v Indii.

Během dvacátého století byly též zřízeny významné vzdělávací instituce. Uzdravující evangelista Oral Roberts založil v roce 1965 v Tulse v Oklahomě univerzitu, která nese jeho jméno. V roce 1978 založil Pat Robertson Regent University ve Virginia Beach ve státě Virginia. Po celém světě vznikly doslova stovky dalších letničních univerzit, fakult svobodných umění a biblických škol.

V jistém smyslu byl vrcholem charismatického hnutí ve Spojených státech rok 1977, kdy se padesát tisíc lidí ze všech denominací shromáždilo na Arrowhead Stadium v Kansas City ve státě Missouri na Všeobecné charismatické konferenci vedené Kevinem Ranaghanem. Pořadatelé této konference byli konfrontováni s hlavním sporem té doby, který se týkal „pastýřského“ učení pěti charismatických vedoucích z Fort Lauderdale na Floridě, kterými byli Derek Prince, Bob Mumford, Charles Simpson, Don Basham a Ern Baxter.

Pastýřsko-učednické hnutí, které učilo, že každý křesťan má být pod „krycí“ autoritou „duchovního vedoucího“, se rozpadlo poté, co se v roce 1986 rozdělilo těchto pět služebníků. Další „kongresy“ v New Orleansu (1987), v Indianapolis (1990), v Orlandu (1995) a v St. Louis (2000) udržovaly jednotu mezi mnoha proudy letničních a charismatiků.

Časy občerstvení

V roce 1990 se letniční spolu se svými charismatickými bratry a sestrami zaměřili na evangelizaci světa. Během následující dekády byli letniční a charismatičtí křesťané znovu povzbuzeni novými vlnami probuzení, které zahrnovaly takové letniční duchovní projevy jako „svatý smích“, „padání pod mocí Ducha“ a další „exotické“ projevy. Vedoucí osobností této nové vlny byl jihoafrický letniční evangelista Rodney Howard-Browne.

Začalo to v roce 1993, kdy se mnohé z těchto projevů objevily v torontském sboru Vinice (Toronto Airport Vineyard Church) vedeném pastorem Johnem Arnottem. I když se s Arnottovým sborem rozešel John Wimber a hnutí Vinice, pokračovala síla probuzení po celé desetiletí.

Další vlna přišla v roce 1995, kdy začalo známe probuzení ve sboru Brownsville Assembly of God v Pensacole na Floridě. Brownsvilleská shromáždění vedená pastorem Johnem Kilpatrickem a evangelistou Stevem Hillem přitáhla téměř dva miliony návštěvníků a bylo na nich zaznamenáno více než dvě stě tisíc obrácení.

Ohně probuzení též hoří v Latinské Americe, zejména v Argentině a Brazílii pod vedením Claudia Freidzona a Carlose Annacondii.

Všechna tato hnutí, letniční i charismatická, se stala hlavní silou světového křesťanství, jejíž explozivní růst vykazuje taková čísla, které moderní doba ještě neviděla. Tyto „časy občerstvení“ ukazují na to, že letniční hnutí na konci letničního století neumírá, ale vstupuje do nového milénia s nezmenšenou silou. I když byly obnovy a probuzení vždycky součástí křesťanství (viz. „Příloha: Chronologie obnovy v Duchu Svatém“, kterou připravil David B. Barrett), bylo 20. století vskutku „stoletím Ducha Svatého“.

Redakčně upravený překlad: Daniel Šobr



Súvisiace články

Století Ducha Svatého II.|Logos 6 / 2008 | Daniel Šobr |Vyučovanie
Století Ducha Svatého III.|Logos 10 / 2008 | Daniel Šobr |Vyučovanie
Večer Ducha Svatého a ohně|Logos 4 / 2019 | Lenka Pelíšková|Zo života cirkvi
Duša bez ducha|Logos 1 / 2015 | Endre Flaisz |Vyučovanie
S mocou Ducha Svätého|Logos 10 / 2013 | Ferenc Szlazsánszky|Rozhovor