Ale ovocie Ducha je: láska, radosť, pokoj, zhovievavosť, nežnosť, dobrotivosť, vernosť, krotkosť, zdržanlivosť. Proti takýmto nie je zákon. (Galaťanom 5,22-23)

Ten největší dar

logos-01-2020-plot-1.jpg

Jedna z podstatných otázek Bible a naší existence je, jak se může člověk, který spadl do hříchu, před Bohem ospravedlnit. Na tuto otázku poskytuje odpověď biblická kniha, která představuje jedno z nejvýznamnějších a nejvlivnějších duchovních a intelektuálních děl světových dějin, a to list Římanům apoštola Pavla, mimo jiné v této části Slova: „Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši.“ (Řím 3,24) Tuto pravdu nedocenitelného významu je důležité pochopit co nejhlouběji i proto, neboť dějiny židovstva a církve v řadě míst ukazují, že vychýlení a špatné směřování v této velmi důležité oblasti je spojeno s vážnými škodami a dramatickými důsledky.

Kyvadlo se zpravidla vychyluje do dvou extrémů: směrem k farizejství, které Boží slovo zpřísňuje lidskými nařízeními, a k liberalizaci, která pravdu rovněž podrobuje lidským zájmům a zvráceným touhám. Na to první se v dějinách nachází bezpočet příkladů, a to druhé se projevuje v současnosti mimo jiné v podobě bludu s názvem „hypermilost“.

V citátu je sloveso dikaioó, jehož význam je, že něco považuje či zjevuje za pravdivé, nevinné, zákonné; že něco potvrzuje. Podstatné jméno tvořené z tohoto slovesa, slovo dikaiosyné, je klíčovým pojmem nejen našeho tématu, ale i listu Římanům. Znamená pravdu, oprávněnost, rovný přístup, spravedlnost, ospravedlnění. Jedná se zde tedy o způsob prohlášení člověka za spravedlivého před Bohem v právním smyslu. Soudní proces pak uzavírá vyhlášení rozsudku.

Právě proto evangelium pro nás znamená tu nejradostnější zprávu, neboť jeho prostřednictvím nejvyšší soudce, Všemohoucí Bůh, vyhlásil naše úplné osvobození od obvinění. A co více, to vše nikoliv z důvodu našeho dobrého chování nebo jiné polehčující okolnosti, nýbrž jedině pro dokonalou oběť Ježíše Krista, pro jeho krev nesoucí v sobě svatý život.

Díky evangeliu bylo umožněno povznesení člověka.

Legitimní obětí před Bohem mohla být výhradně krev, neboť v ní je život. Život, který člověk obdržel od Stvořitele jako dar, byl hříchem znehodnocen. Od tohoto okamžiku je člověk, který již Bohu není schopen vše kompenzovat, v nenahraditelné míře zadlužen. A zároveň je podroben moci smrti a vlivu satana, což znamená, že se z něj stala bytost, která potřebuje spasení.

A jedinou dostatečnou měnou spasení, tedy vykoupení, byla krev, nosící v sobě dokonale nevinný život, kterou již padlý člověk nedisponoval. Proto náš velký Mesiáš, to Slovo, které bylo od počátku, Ježíš Kristus z Nazaretu, přijal tělo z masa a krve. Proto odevzdal svůj život na popravčím nástroji naplňujícím všechna poslání starozákonního oltáře, na kříži postaveném na Golgotě. Jeho krev dala usmíření a plnohodnotnou náhradu Otci za naše zničené životy a dokonalé výkupné satanovi, dostatečné k propuštění všech jeho zajatců. Tato krev očistí a posvětí všechny, kteří v Něj věří a obrací se skrze Něj k Všemohoucímu.

logos-01-2020-depositphotos-213433796.jpg

Zadarmo, z milosti

A milost, ten nejdražší poklad, dostáváme úplně zadarmo. Související výraz dórean označuje něco, co jsme dostali bezdůvodně, zadarmo, jako dar. V 11. kapitole listu Římanům nacházíme podstatu záchrany zbytku Izraele z milosti. Toto je však příkladem nejen na záchranu Izraele, nýbrž i církve a národů, a dále poukazuje na povahu, charakter a vlastnosti milosti. „Stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených milostí. Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost.“ (Řím 11,5-6)

Tento citát je důležitý s ohledem na naše téma i proto, že milost a skutky popisuje nejen jako skutečnosti, které si odporují, ale které se navzájem i vylučují – alespoň z hlediska záchrany a ospravedlnění před Bohem. Logika a myšlenkový sled textu by možná vyžadovaly tuto verzi: „… jinak by milost už nebyla z milosti.“ Řecký text však jednoznačně obsahuje výše uvedenou verzi: „… jinak by milost už nebyla milost.“ Tato formulace zde ještě více posiluje vzájemnou výlučnost milosti a skutků.

Bible tím samozřejmě ani zdaleka netvrdí, že by skutků nebylo potřeba, ale to, že jako zdroj pro spasení a ospravedlnění nejenže nehrají roli, ale jejich role by vyloučila výhradní záchranný charakter Boží milosti.

Správné skutky

Když nás apoštol Jakub ve druhé části svého listu upozorňuje na to, že Abrahám a Rachab byli ospravedlněni skrze své skutky, dodává, že skrze skutky se jejich víra stala úplnou. Tedy víru již měli a z ní vyplynuly jejich skutky, které jejich víru a ospravedlnění završily. A právě proto to není v rozporu s dosavadními myšlenkami, neboť zmíněné skutky Abraháma a Rachab jsou sotva zařaditelné do kategorie skutků dle zákona. Byly to spíše skutky, které odporují liteře zákona, avšak byly v dokonalém souladu s duchem a podstatou zákona a s Boží vůlí. Skutky učiněné dle zákona totiž nikoho před Bohem neospravedlňují. To dokládá mimo jiné i list apoštola Pavla Galatským: „Neodmítám tu Boží milost. Spočívá-li totiž spravedlnost v plnění Zákona, potom Kristus zemřel zbytečně.“ (Gal 2,21)

Kdyby si člověk mohl od Boha zasloužit ospravedlnění na základě skutků zákona, tak by smrt Ježíše Krista na kříži (vykoupení) byla zbytečná a nesmyslná.

Ne náhodou jsem slovo zákon napsal s malým počátečním písmenem, tudíž to souzní i s listem Galatským, který naznačuje, že plnění nejen Mojžíšova Zákona, ale žádného jiného zákona, nemůže člověka ospravedlnit před Bohem.

Ještě jednou tedy – vůbec se nejedná o to, že bychom jako věřící měli odmítat konat skutky. Naopak, musíme maximálně usilovat o uskutečnění úplné Boží vůle. Jenže všechno musí vycházet z pevného přesvědčení, že Spasitel vykonal vše, co mělo mít za následek naše ospravedlnění, a k tomu nemůžeme nic přidat. To bylo zakončeno mocným zjevením, které zaznělo na samém konci pozemské služby Ježíše: „Dokonáno jest.“ To znamená, že na Mesiášovi byly naplněny všechny soudy a tresty, které se dle práva měly týkat nás, ale skrze zástupnou oběť jsme z toho všeho již byli vysvobozeni. Výhradně z tohoto základu mohou vycházet skutky plynoucí z pravé víry a lásky, nikoliv z motivu si něco zasloužit.

Čím víc jsme přesvědčeni o tom, že jednorázová smiřující oběť Ježíše Krista je rozšířena na úplné spektrum času, tedy i na budoucnost, že stírá všechen hřích a že je osobně pro každého věřícího člověka, tím jistější je, že se nepokusíme sami ji vytvořit. Každý takový pokus je totiž ze své podstaty odsouzen k neúspěchu a způsobuje škodu. Naše dobré a správné skutky se na ní staví, jsou odpovědí na dar ospravedlnění, jsou jeho následky, nikoliv původci.

Opřít se o Boží práci

Základní otázkou v tom všem tedy je, zda je motivem našich skutků strach, případně nutkání podávat výkon, anebo skutečná svoboda, která je jediným prostorem pro existenci lásky. Bůh nás vyvolil ke spasení a On sám vytvořil pro naše schopnosti nesplnitelnou božskou podmínku k tomu, abychom jej získali, my jen musíme tento fakt přijmout, skutky si to zasloužit nemůžeme. „Ten, kdo koná skutky, nedostává odplatu z milosti, ale z povinnosti. Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra.“ (Řím 4,4-5)

Nemůžeme jen tak náhodou zkazit celou naši existenci, i když se mýlíme nebo hřešíme, ledaže bychom zůstali vědomě ve zlu a odmítli záměrně tuto nepředstavitelnou milost. Většina upřímných křesťanů by to nikdy neudělala, ale často je velice silně stahuje zpět to, že by si vždy chtěli trochu zasloužit to, co již ve skutečnosti mají. Položme Ježíšem Kristem vykonané vykoupení jako skálopevný základ našeho jednání, a tehdy budeme schopni doopravdy s lehkostí činit naše skutky, činit je z víry!

Tento základ je nezměnitelný právě proto, že jsme jej nevytvořili a nepostavili my sami – proto se ani nemusíme obávat toho, že se, když se na něj nesoustředíme dostatečnou intenzitou, snad zhroutí. To se nikdy nestane, neboť to není na nás, ale na Mesiáši a na Jeho jedinečném smiřujícím a vykupitelském díle, které je již nezměnitelným historickým faktem. Je absolutní realitou, která byla i tehdy, kdy jsme my ještě ani neexistovali. A naše přijetí tohoto faktu, naše víra respektující tuto nepohnutou skutečnost, kterou uplatňujeme na náš vlastní život, mají za následek to, že se stane naší součástí a v našem životě realitou.

Dokonané dílo vykoupení způsobuje pro víru Božího lidu „pokoj šabatu“. Můžeme spočinout v pokoji díky Pánovu skutku, který pro nás navždy vykonal.

Pasti farizeismu

Ježíš k sobě volá unavené, obtěžkané lidi. Vedle břemen vzniklých z hříchů, je nesnesitelným břemenem i pokus o naplňování pravidel a předpisů pod vnějším tlakem. To Pán už zjevil i skrze proroka Izaiáše: Kdysi jim řekl:

„Toto je odpočinek, nechte odpočinout znavené, toto je chvíle pro oddech!“ Oni to ale slyšet nechtěli, a tak jim Hospodinovo slovo bude znít: „To, a to, a tak a tak, tam a sem a sem a tam – bla bla bla!“ Jen ať si jdou – nazpátek upadnou, zraní se, chytí se do pasti, v níž uvíznou.“ (Iz 28,12-13)

Zatímco Ježíš Kristus vůči „am haarec“, neboli hříšníkům zemského lidu, choval ohromný soucit, farizeje, kteří Zákon ještě zpřísnili, skálopevně konfrontoval. Počáteční záměr farizeismu v zásadě nebyl zlý. Farizeus, řecký význam hebrejského slova paruš, znamená oddělený, tedy takovou osobu, která se pro Boží cíle odděluje.

Farizejové si vytváří vlastní pravidla, která lidem chtějí vnutit.

Jeden z důvodů odklonu, a později zvrácenosti, je právě výklad Písma sledující zásadu tzv. nejmenšího rizika, jejíž podstatou je, že v zájmu garantované ochrany proti konání hříchů je nutno kolem Zákona postavit „ochranný plot“, a to pro celý lid, neboť se Zákon vztahuje na celý Izrael. Tento „plot“ měl spravovat v Tóře přesně nepopsané situace nařízeními údajně vyplývajícími ze Zákona a majícími jeho „logiku“, jejichž cílem při předcházení hříchu je, aby tvořily jakousi „nárazovou zónu“. To však bezděky nastartovalo samovolný proces, kdy před ochranným plotem byl postaven další plot, aby se ten první neporušil. Tento přístup na základě strachu vedl k omylu systémové úrovně, který Ježíš definoval takto: „… Zrušili jste Boží slovo pro svou tradici.“ (Mt 15,6)

Zároveň, než abychom obdobně házeli kámen na farizeje, jen promysleme tento proces. Výchozí bod nebyl v žádném případě zlý, přesto jako proces minul svůj cíl. Je možno však s velkou pravděpodobností konstatovat, že kdekoliv hříšný člověk započne svou službu Bohu, tam se tento jev jako typická chyba znovu a znovu objevuje, čeho nemálo příkladů poskytují i dějiny církve. Hříšná povaha totiž není schopna se Zákonem Božím spolupracovat, není s ním slučitelná.

logos-01-2020-depositphotos-235379992.jpg

Zákon a milost

„Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují…“ (Řím 3,21) Musíme pochopit, že ospravedlňující Boží milost tvoří naprosto jiný systém, který se od zákona liší. Není proti Zákonu, jak by slovo „mimo“ z překladu Károliho mohlo evokovat. Výraz chóris tady znamená: od něčeho odděleně, odlišně, nezávisle. To znamená, že milost nestojí proti Zákonu, nýbrž je od Zákona odděleným, odlišným jednáním Boha vůči člověku. Pro korektnost musíme dodat, že nezávisle na všech pozdějších lidských dodatcích, Mojžíšův Zákon měl sám o sobě zastrašující charakter, jelikož ve starozákonním Izraeli byl uplatňován mocenskými nástroji, a s ohledem na jeho duchovní záměr: „Zákon totiž přináší jen poznání hříchu.“ (Řím 3,20b)

Přirozeně, vůbec se nejedná o to, že bychom kvůli tomu Zákon odsuzovali nebo chtěli třeba jen kritizovat. Neboť pro naše téma nejdůležitější dva apoštolské listy, Římanům a Galatským, jednomyslně prohlašují, že to vše není chyba Zákona. Zákon nám byl dán k odhalení naší hříšné povahy proto, aby nás přivedl k ospravedlnění z milosti, dále poukázal na nedospělost člověka, aby nás přivedl ke zralému věku v Kristu. Jinými slovy, aby nás místo vnější hrozby motivovala k plnění přikázání láska pramenící z našeho nitra.

Zákon a hříšná povaha

Pokud však systém přehnané přísnosti farizejských nařízení, a z toho plynoucího špatného směřování, od Zákona oddělíme, tak můžeme uznat, že setkání tělesné povahy se samotným Zákonem také vede ke vzniku paradoxní situace, kterou list Římanům popisuje následovně: „Hřích se chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, a vzbudil ve mně všemožnou dychtivost. Bez Zákona je ovšem hřích mrtvý. Sám jsem kdysi žil bez Zákona, ale jakmile přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel. Přikázání, které mělo být k životu, je mi tedy nakonec ke smrti. Hřích se totiž chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, oklamal mě a jeho pomocí mě zabil.“ (Řím 7,8-11) Poté apoštol Pavel, aby se vyhnul nedorozumění, dodává, že Zákon je příkaz „… svatý, spravedlivý a dobrý…“ a smrt není způsobena „dobrem“, nýbrž zkaženou přirozeností působící v člověku, která Zákon využívá k tomu, aby výsledkem byla smrt.

Jelikož „Zákon… přináší… poznání hříchu,“ v člověku, padlém do hříchu, tento hříšný stav nejenže nesnižuje, ale dokonce ho zvyšuje. Bůh však tím vším člověku nestavěl past, naopak, po jeho pádu nebyla jiná možnost k dostatečnému poznání hloubky problému. Jen tak mohl člověk dojít k jedinému východisku, upřímné formulaci ohromné potřeby Mesiáše: „Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla?!“ (Řím 7,24)

Přesně tento průběh nám osvětlí cíl předání Zákona, což nám v tomto listu o dvě kapitoly dříve zjevuje Duch Svatý: „Když přišel Zákon, provinění se rozmnožilo, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost! Proto tak jako hřích vládl ve smrti, milost teď skrze spravedlnost vládne k věčnému životu skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ (Řím 5,20-21)

Poslušnost vůči přikázáním je v Novém zákoně motivována láskou a důvěrou vůči Bohu v našem srdci.

„Prokletí Zákona“

List Galatským mluví také o prokletí zákona, když tvrdí, že „Všichni, kdo spoléhají na skutky Zákona, jsou ale pod prokletím…“ (Gal 3,10a) Tím však neříká, že Zákon dostává člověka pod prokletí, nýbrž to, že ti, kteří se oddávali Zákonu, se zavázali ke skutkům Zákona pod tíhou prokletí, který vstoupilo v platnost až tehdy, kdy Zákon překročili. V tomto případě ovšem systém obětí Zákona zajistil nápravu, tudíž osvobození od prokletí. Úryvek z Tóry, který je základem tohoto zjevení, je: „Zlořečený, kdo by neplnil a nedodržoval slova tohoto Zákona! A všechen lid odpoví: „Amen!“ (5M 27,26)

Tuto část Písma překlad Gáspára Károliho zbytečně zpřísňuje, neboť originál neříká, že „je prokletý, kdo nedodržuje“, nýbrž kdo „nepostaví“ v sobě Zákon. Cílem tedy mělo být provádění skutků Zákona, a když se to kvůli nějaké lidské neřesti nepovedlo, tak uvnitř samotného Zákona byla daná cesta k usmíření neboli systém přijetí odpuštění hříchu, a ten fungoval až do chvíle, dokud se někdo vědomě a záměrně Zákonu nepostavil. Revoluční krok Nového zákona vpřed v souvislosti s tím spočívá v tom, že poslušnost vůči přikázáním již nemotivuje hrozba závazku pod prokletím, ale láska a důvěra srdce vůči Bohu.

Zákon a víra

„V Zákoně ovšem nejde o víru, ale o skutky: Ten, kdo je plní, z nich bude žít.“ (Gal 3,12) Tohle Slovo nejvíce vystihuje rozdíl mezi Zákonem a systémem víry. Uvnitř jednotlivých směrů judaizmu ve vztahu k Zákonu se dodnes zachovává postoj: „Je jedno, proč to děláš a co si při tom myslíš, jen splň přikázání.“ Tento pohled možná skrytě charakterizuje život mnoha křesťanů. Ale víru oproti tomu velmi zajímá, proč a jak, v tomto lidské srdce souhlasí a soucítí s Božím srdcem a záměrem, a skutky jsou pouze důsledky pramenící z tohoto přesvědčení.

logos-01-2020-depositphotos-117349252.jpg

Boží přátelé

„Vy jste moji přátelé, děláte-li, co vám přikazuji. Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jn 15,14-15) Být Božím přítelem je ta největší čest. Není náhoda, že to Bible poprvé zmiňuje o otci víry, Abrahamovi. Přátelé před sebou odkryjí svá srdce, a v jejich srdcích vůči sobě přebývá velký soucit a hluboká náklonnost. Nekonají pro druhé z povinnosti, nýbrž z lásky.

To je pro člověka ohromné vyvýšení a něco velmi důstojného, ale samozřejmě i zodpovědnost, neboť jako Boží přátelé nejsme jen sloužící, kteří čestně konají svůj úkol, nýbrž jsme i ti, kteří se na Božím záměru podílí. Jeho dílo je i naše dílo, k Jeho věcem se stavíme s postojem spoluvlastníka. Jsme s ním v důvěrném, blízkém společenství, které se nezakládá na našich zájmech, a náš vztah není založen na zásadě trestu a odměňování.

„Teď tě poučím, ukážu ti cestu, po níž jít; radu ti poskytnu, zrak k tobě obrátím. Nebuďte nerozumní jako kůň a mezek, co musí být zkroceni uzdou a ohlávkou, než tě poslechnou.“ (Ž 32,8-9)

Znázorněním tohoto blízkého a důvěrného vztahu je rada, která je dána autoritou. Tato forma metakomunikace je vlastností těch nejbližších lidských vztahů, kdy už i jen pohled má význam a je směrodatný. Proti tomu staví Slovo vztah podrobeného dobytka k člověku, kde uzda v hebrejštině naznačuje uplatnění síly.

Jak to můžeme číst i ve 14. verši Žalmu 25: „Hospodin důvěřuje těm, kdo jej ctí…“ to je důvěrný vztah pramenící ze srdce. Výraz sód vyjadřuje tajnou radu a důvěrný rozhovor. Je velmi důležité vidět i to, že tento hluboký, důvěrný vztah nejenže nevylučuje Boží bázeň, ale je její podmínkou. „Úcta k Hospodinu je člověku pevnou tvrzí a útočištěm pro jeho děti,“ říká Přísloví 14,26. Neboli jak si dítě, pokud má správný žebříček hodnot, váží svého otce a má před ním bázeň, ale zároveň se na něj dívá jako na útočiště před vnějším nebezpečím – tak může tvořit v Božích dětech bázeň před Pánem a důvěra vůči Němu dokonalou harmonii. Proto je škodlivé jakékoliv úsilí těch, kteří hlásají hypermilost, kdy Boží bázeň chtějí prezentovat negativně.

Proces proměny na Božího Syna v nás zatím není dovršen, ale stále probíhá, proto nemůžeme vyloučit ani uplatňování autority, neboť se může stát a také se stává, že k tomu, abychom se korigovali, potřebujeme skrze autoritu napomenutí od takové osoby, která má větší duchovní vidění než my.

Sjednocení

Ovšem samo o sobě fakt, že toužíme být ospravedlněni, ukazuje v našem životě na Boží milost. „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.“ (Mt 5,6) Už jen pouhé nastavení, že se lidské srdce nedokáže v poměrech nespravedlnosti a bezpráví upokojit, svědčí o práci Božího Ducha v našem nitru. Mezi Božím Duchem a naším duchem od našeho stvoření, a později díky našemu vykoupení opět existuje společná identita, náš duch byl vzat z Jeho Ducha. Proto náš duch ve známosti a spolupráci s Ním dokáže vnímat v našich srdcích a duších odchylku od pravdy. Důkazem naší pravdivé povahy je, že proti sobě samým a našemu zkaženému životu se dokážeme postavit na stranu Boží spravedlnosti a „ve svém nitru radostně souhlasit s Božím Zákonem“ (viz Řím 7,22).

V tomto procesu sjednocení se samotná Pánova osoba stane naší spravedlností, jak mluví prorok Jeremiáš o vykoupeném lidu království Mesiáše, které má v Izraeli nastat: „V těch dnech bude Juda zachráněn a Jeruzalém bude žít v bezpečí. A takto jej budou nazývat: HOSPODIN – NAŠE SPRAVEDLNOST.“ (Jer 33,16)

Sám Pán je naše spravedlnost, Jahve Cidkénu. Hebrejské c’dáká – čestnost, spravedlnost – hodně souzní s dalším klíčovým výrazem našeho tématu, a to řeckým slovem dikaiosyné. Naše vlastní spravedlnost je slovy Izaiáše jen „nečistý a poskvrněný šat“. Spravedlnost pro izraelský lid nastane, až „Juda bude zachráněn“.

Tu záchranu Bible vyjadřuje slovem jáša, z nějž pramení i Ješua, tedy jméno Ježíšovo. Pro ty však, kteří již nyní věří v Ježíše jako Mesiáše, ospravedlnění není pouze budoucnost, ale současná realita.

Ospravedlnění národů

Otec nám pro naši víru dává ospravedlnění v Mesiáši a přičítá nám ji k dobru. A toto ospravedlnění nepramení z našeho snažení, neboť by se celé zhroutilo. Právě proto je získání ospravedlnění a také jeho setrvání v nás spojeno se zaslíbením Hospodina a nikoli s lidským snažením. Kdyby nás obdaroval pouze tím, že bychom ho získali, a jeho trvalé uchování by nechával na nás, okamžitě bychom padli, neboť tuto tíhu je schopen unést jedině Mesiáš.

Kompenzace a poskytnutí zadostiučinění je naše pudová reakce, když chceme dát do pořádku chyby, které jsme provedli. Co jsme pokazili svými skutky, chceme stejnou cestou napravit. Bylo to však zpochybňování důvěry v Hospodina a její následné odmítnutí, co způsobilo porušení našeho života, a až poté byl vykonán hříšný čin. Proto při nápravě je na prvním místě právě nastolení důvěry a víry. Neboli, spravedlivý člověk vůči životu a Stvořiteli života chová důvěru. Je si jistý, že to celé nemůže skončit špatně. Ví, že v jeho existenci není žádná past, a že zlo nakonec nemůže zvítězit. A hlavně, samotného Stvořitele považuje za největší dobro.

Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry, a tak předpovědělo Abrahamovi: V tobě dojdou požehnání všechny národy.“ (Gal 3,8) Ospravedlnění národů, respektive celého světa před Bohem nemůže proběhnout jinak, než skrze símě Abrahamovo a skrze Ježíše Krista. Ani navzdory neoddiskutovatelné a jedinečné velikosti Mojžíše není náhoda, že národy nejsou požehnány v Mojžíšovi.

logos-01-2020-depositphotos-188239706.jpg

Osvobození od odsouzení

Mnoho křesťanů se obává, že satan využije jejich dobré znalosti Bible, a citováním z různých částí Bible v duchu nedobrém a s výkladem dané situa­ce způsobem nespravedlivým vznese proti nim obvinění. Tento způsob pomlouvač uplatnil i vůči samotnému Mesiáši, například během jeho pokušení na poušti. Celé vtělení a pozemská služba Ježíše Krista se ve skutečnosti udály z lásky a soucitu. Z pohledu věčnosti viděl naši neblahou a z lidského pohledu nenapravitelnou situaci – a přišel mezi nás. Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.“ (Žid 2,18) A také proto, aby byl: „… schopen mít soucit s našimi slabostmi…“ (Žid 4,15b)

Velekněz, zmíněný ve třetí kapitole knihy proroka Zachariáše, jeden z duchovních vůdců Židů vracejících se z babylonského zajetí, Jehóšua, je nejen podle jména předobrazem Mesiáše. Jeho poskvrněný oděv, v němž stál před andělem, poukazuje na Ježíše Krista, který se postavil před Otce oblečen do našich hříchů, přetrpěl a prožil všechno, co my, aby naplnil slova Izaiáše: „Sám trpěl každým jejich trápením…“ (Iz 63,9a) A to, že Jehóšua byl převlečen do svátečních šatů, znamená náš nový, čistý a věčný život, který byl vykoupen krví Ježíšovou. Ten nám daroval proto, abychom mohli stát v nebeském davu všech národů, kmenů a jazyků a chválit s palmovou větví v rukách Otce a Beránka Božího společně s těmi, kteří „… vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránka“ (Zj 7,14b).

Hlas dobrého Pastýře

V křížové palbě odsouzení je též nepostradatelné vedení Ducha Svatého. Ježíš předem naznačoval, že toto vedení budeme stále potřebovat: Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…“ (Jn 16,12-13a) Duch Svatý zná tedy úplnou pravdu, a zároveň On nám může zprostředkovat ve všech životních situacích osobní vedení Ježíše Krista. On nám dnes tlumočí hlas Dobrého Pastýře. „… kdo ale vchází dveřmi, to je pastýř ovcí a tomu vrátný otvírá. Ovce slyší Jeho hlas a On své ovce volá jménem a vyvádí je. Když je všechny vypustí, jde před nimi a ovce jdou za Ním, neboť znají Jeho hlas. Za cizím nikdy nepůjdou, ale utečou od něj, neboť neznají hlas cizích.“ (Jn 10,2-5) Ne náhodou používá Ježíš slovo hlas, což v tomto případě znamená něco jiného než slovo ve smyslu gramatickém. V hlase je obsažena metakomunikace. Hlas má svou melodii, frekvenci a nadevše osobní charakter. Není jedno, kdo říká ani co říká. Ten samý obsah z úst dvou různých osobností může mít až opačný význam. Také Satan to velmi dobře ví a neustále to používá nejen u věřících, ale také vůči Bohu:„… neboť byl svržen žalobce našich bratrů, který je dnem i nocí obviňoval před Bohem.“ (Zj 12,10a)

Nesprávné používání a citování Slova se projevuje právě tím, jakým způsobem a do jaké míry vyvolává a snaží se vynutit strach a otroctví. Hlas cizího, hlas pomlouvače se dá přistihnout tak, že ačkoliv formálně cituje, našeptává Slovo, ono však motivuje právě opačně, než jak by Slovo mělo působit.

Jsme Boží spravedlností v Ježíši Kristu. A nesmíme se toho kvůli Němu, kvůli Jeho osobě a práci nikdy vzdát, jak říkal Job: „… své bezúhonnosti se jakživ nezřeknu.“ (Job 27,5b) To všechno je v dokonalém souladu s tím, co říká apoštol Pavel skrze Ducha Svatého: „Když tedy hledáme ospravedlnění v Kristu, poněvadž se ukazuje, že i my jsme hříšní, znamená to, že Kristus napomáhá hříchu? V žádném případě!“ (Gal 2,17)

Milost a práci Hospodina ničí ten, kdo zpochybňuje spravedlnost člověka, žijícího v Kristu a hledajícího v Něm ospravedlnění. Nemůžeme to dělat ani u sebe samých, neboť by se to mohlo jevit tak, jako kdybychom o Kristovi tvrdili, že slouží hříchu – a tak to v žádném případě není! Tak, jako my stojíme na straně Pána, i On se postaví na naši stranu, a to zvlášť v boji s pomlouvačem. A to vše jsme obdrželi a dostáváme z Jeho lásky a milosti, které převyšují každé chápání. A tato milost je tak obrovská, že už nemůže být větší, ani víc „hyper“, a ani to není třeba.

Zdroj: Új Exodus XXVI/1
Preklad: Ágnes Mrlíková



Súvisiace články

Největší zázrak|Logos 4 / 2020 | Redakcia |Skutočný príbeh
Dar lásky|Logos 4 / 2019 | Redakcia |Skutočný príbeh
Boh je ten, ktorý Ťa ospravedlňuje|Logos 7 / 2008 | Tibor Ruff |Prevzaté z Új Exodus
Izrael|Logos 5 / 2017 | Martin Mazúch |Z histórie
10 dôvodov, prečo hovoriť v jazykoch|Logos 12 / 2013 | Bill Hamon|Aktuálne