Ale ovocie Ducha je: láska, radosť, pokoj, zhovievavosť, nežnosť, dobrotivosť, vernosť, krotkosť, zdržanlivosť. Proti takýmto nie je zákon. (Galaťanom 5,22-23)

Vytrhnutá ze smrti, povolaná k životu

Svědectví Nikoly Kmeťové

 

svedectvi-niki-2-1.jpgNarodila jsem se a vyrostla v ne úplně šťastné rodině. Od počátku nás spolu se sestrou vychovávala jen maminka, taťka trávil většinu času prací v zahraničí. Maminka pochází ze Slovenska, z katolické rodiny, a proto nás každou neděli brávala do kostela, kde jsme přijaly svátost křtu, přijímání i biřmování a chodily jsme téměř pravidelně ke zpovědi. Plně jsem věřila v to, že Bůh je, jen jsem nerozuměla tomu, proč je můj život tak špatný. Kde je teda Bůh mezi tím vším?

Vždy v čase, kdy se taťka opakovaně vracel na dobu tří až šesti měsíců domů ze zahraničí, zůstával nezaměstnaný a rodina tak vždy utratila všechny své úspory. Poté se stávalo, že rozprodával cennosti a majetek, abychom měli z čeho žít. Následovaly doma neustálé hádky a křik, které vyústily ve společné rozhodnutí rodičů, odjet do zahraničí spolu s vidinou vydělání dvojnásobného finančního obnosu, což se také stalo a mě tehdy byly pouhé čtyři roky. Mým přestupným domovem se stala rodina taťkovi sestry, do níž rodiče vkládali veškerou důvěru. Byli přesvědčeni, že se o mě bude dobře starat, že mě bude vychovávat s láskou a že mi nic nebude scházet po celou dobu, kdy budou pryč. Opak se však stal pravdou a tento pobyt u tety byl mou noční můrou. Po dobu dvou a půl let, jsem každodenně zažívala fyzické a psychické týrání, které se zdálo, že nebude mít konce.

Po této době se domů vrátila jen maminka, taťka se rozhodl zůstat a vydělat ještě víc peněz. O tom, co se odehrálo, se rodiče nedozvěděli, a tak jsme žili jako běžná rodina. Troufám si říct, že maminka odloučení od svého manžela nenesla dobře, a tak podlehla alkoholu, stala se na něm závislá. Chodila jsem do třetí třídy, kdy jsem si začala uvědomovat, že něco není dobře. O další tři roky později se domů vrátil i taťka a rozhodl se všechny vydělané peníze investovat do podnikání, které bylo z logického hlediska už na začátku předurčeno k záhubě. Hádky, lži a alkohol byly mezi rodiči na každodenním pořádku. Následoval krach a poslední otcův útěk do zahraničí. Velmi rychle jsme musely dospět, vzdát se dětství, převzít zodpovědnost a začít se starat samy o sebe.

Všechny tyto roky strachu, bolesti a nejistoty se na mě podepsaly a vyústily v psychické onemocnění. Během studií na vysoké škole jsem byla úplně na dně a nechápala jsem co se se mnou děje. Většinu dní jsem probrečela, nebyla jsem schopná soustředit se, studovat, chodit do společnosti, nebo dokonce vyjít z bytu. Byla mi diagnostikována úzkostně depresivní porucha. Přerušila jsem studium a byla jen doma. Docházela jsem ambulantně k psychiatrovi a brala léky. Snažila jsem se obklopovat jen hezkými věcmi a zůstat v úplném klidu, abych se co nejdřív uzdravila nebo aspoň stabilizovala tak, abych mohla normálně žít. Léky ve mně vyply většinu emocí. Vůbec jsem si nepamatovala, jaký je to pocit zažívat radost anebo když se smějete tak, že se až popadáte za břicho. Velmi osobně jsem však znala pocit absolutního smutku a prázdnoty. Pamatuju si, jak jsem po večerech v duchu volala na Boha a prosila Ho, ať něco udělá. Léky jako by nezabíraly a pocity nicoty a prázdnoty sílily. Jednoho dne jsem stála u silnice a chtěla jsem ukončit svůj život – něco mě tehdy zastavilo. Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení a na konci pobytu odeslána s novou medikamentací zpět domů. Věděla jsem, že ať je to jakkoli těžké, musím se vrátit k běžnému životu, musím začít studovat nebo pracovat. Našla jsem si tedy brigádu v obchodě s oblečením, ale bylo pro mě velmi náročné trávit zde i jen čtyři hodiny denně. Stále jsem trpěla stavy úzkosti. Jednoho dne jsem zaslechla v práci mou kolegyňku, jak říká ostatním holkám v šatně, že si před spaním čte Bibli. Tehdy jsem zbystřila, protože mi to slovo nebylo cizí. Později jsem ji oslovila s tím, že jsem zaslechla tento její rozhovor s ostatními a chtěla jsem se s ní o tom pobavit. Chtěla jsem se bavit o Bohu, protože jsem toužila na chvíli cítit to, že mi někdo rozumí, že mám s někým stejné téma a že jsme na stejné vlně. Což jak jsem brzy zjistila, nebyla až tak úplně pravda. Já jsem totiž Bibli nikdy nečetla, nevěděla jsem, co se v ní píše. Má představa o Bohu tkvěla v tom, že všechna trápení, kterými jsem si kdy prošla, byla dobrá pro Boha k tomu, abych nesla svůj díl Jeho utrpení. A čím větší podíl unesu, tím víc mě bude mít rád. Když trpěl On, tak bych měla přece taky ne? Takto jsem byla naprogramovaná a byla jsem si jistá, že je to tak správně. Kamarádka mě ale povzbuzovala v tom, že toto pro mě Bůh určitě nechce, že nechce, abych trpěla, ale chce pro mě o hodně lepší život, než jaký mám. Pozvala mě do církve, kam chodí, což pro mě bylo naprosto nepřípustné, protože jsem pevně stála v tom, že katolické učení je tím jediným a správným a že mě láká určitě do nějaké sekty. Po měsíci přemlouvání jsem si řekla, že se tam zastavím, ať to nemusím pořád v práci poslouchat. Během bohoslužby mi bylo všechno neznámé a nepříjemné. Před začátkem mi kamarádka řekla, že se pastor bude modlit za lidi a že ať klidně potom jdu dopředu, pokud budu chtít. Klepala jsem si na čelo a říkala, že nikam nepůjdu, že to nějak odsedím a půjdu leda tak domů. Nějakým způsobem se mi ale líbilo to, co říkal pastor, a tak jsem během závěrečné modlitby zavřela oči a ze všech sil volala na Boha, ať mi dá poznat pravdu, ať mi dá poznat Sebe… „protože každý, kdo prosí, dostane, kdo hledá, nalezne a tomu, kdo tluče, bude otevřeno…“. Najednou jsem ucítila velkou radost a hřejivý pocit, který zalil celé mé tělo. Vyběhla jsem dopředu a Boží láska mě srazila k zemi. Byl to nepopsatelně krásný pocit.

Začala jsem chodit pravidelně na nedělní bohoslužby a nechala jsem se pokřtít. Žasnu nad tím, jak rychle se můj život mění. Vytrácely se pocity beznaděje a toho, že nic neznamenám, že je můj život bezcenný. Na základě slova: „… jeho jizvami jsme uzdraveni…“, jsem přijala uzdravení. Bůh to udělal tak rychle! Deprese a úzkost jsou pryč a já se raduju v Bohu, protože mě vytrhl ze spárů smrti. „Ty jsi obrátil můj nářek v tanec, svlékls mi pytlovinu, oděls mě radostí.“ (Žalm 30,12) Bylo to, jako by se mi po tolika letech konečně otevřely oči a já jsem pochopila, že stačí vložit všechnu svou důvěru Bohu, plně se na Něj spoléhat a On všechno učiní. Najednou v mém životě byla víra, která funguje!

Jsem vděčná Bohu za dar života, který mi znovu dal a těším se na věci, které v mém životě ještě učiní! „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší…“ (Iz 43,18-19)

Chci ti říct, že nezáleží na tom, v jak špatné, nebo pro tebe neřešitelné situaci se nacházíš – Bůh dokáže vyřešit všechno. Pomůže ti, dá ti sílu všechno zvládnout. Stvořil tě s velkou láskou a miluje tě nade všechno! Pro Něj jsi vzácný a hodný všeho dobrého.



Súvisiace články

Osteň smrti|Logos 9 / 2018 | Jaroslav Kříž |Téma
Pomazání k úspěšnému životu|Logos 6 / 2013 | Daniel Šobr |Vyučovanie
Bůh se dotkl našich životů|Logos 1 / 2018 | Redakcia |Skutočný príbeh
Ariel Šaron 1928-2014|Logos 1 / 2014 | Miroslav Iliaš |Izrael
Udialo sa v cirkvi|Logos 5 / 2019 | Redakcia |Zo života cirkvi