A toto je svedectvo, že Boh nám dal večný život, a tento život je v Jeho Synovi. (1. Ján 5,11)

Extrémní milost

Představujeme novou knihu

logos-02-2017-extremna-milost.jpgMichael Brown, PhD.
Extrémní milost

Nakladatelství Křesťanský život
ISBN: 978-80-7112-181-7
cena: 9,50 €

Lidská mysl není schopna uvědomit si plný rozsah a dosah Boží milosti, s níž Stvořitel nabízí smíření svým dětem, které se ve své pýše postavily proti němu. A co víc, během několika posledních let bylo poselství o milosti vážně zkresleno či chybně interpretováno jako nové zjevení o milosti či tzv."reformace milosti" nebo "revoluce milosti".

Doktor Michael Brown stejně jako i další nazývá toto poselstí slovy extrémní (také přehnaná či nadměrná) milost a v této knize konfrontuje tvrzení zastánců tohoto poselství s Božím slovem.

Přinášíme vám úryvek z nové knihy Michaela Browna Extrémní milost.

Proč miluji poselství o milosti…

John Newton, bývalý obchodník s otroky a autor písně „Amazing grace“ (úžasná milost) napsal slavná slova „Mou nejšťastnější chvílí jest den, kdy jsem uvěřil.“ Má osobní zkušenost je stejná, a proto je i jedním z důvodů, proč tak žárlivě usiluji o ryzí a nefalšovanou Boží milost – milost bez příměsi, milost bez kvasu, milost bez nadsázky.

17. prosince 1971 zaplavilo moje srdce zjevení o Boží lásce. Tehdy jsem Bohu řekl, že už nikdy nevbodnu do své žíly žádnou jehlu a od té doby jsem byl volný. Už žádný heroin, nikdy více. Konec amfetaminu. Konec halucinogenních drog. Ježíš mě opravdu osvobodil!

V šesti týdnech předcházejících 12. listopadu 1971, kdy jsem poprvé uvěřil, že Ježíš zemřel za mé hříchy, probíhala v mé duši obrovská bitva. Pro šestnáctiletého vzpurného nadutého židovského rockového bubeníka to byl zásadní průlom. Dříve jsem se evangeliu vysmíval a svými hříchy jsem se jen vychloubal. Jakmile se však za mě začali křesťané z malého italského letničního sboru v Queensu v New Yorku modlit, aniž bych to vůbec tušil, začal mě Duch svatý usvědčovat a najednou mi docházelo, jak hrozný život vedu.

Když pak v listopadu vstoupilo do mého srdce světlo, zápasil jsem s Bohem. Jeden den jsem si „šlehnul“ heroin a druhý den jsem přišel na shromáždění. Takto jsem pokračoval až do památného shromáždění 17. prosince. Pastorova žena tehdy usedla za piano a začala hrát starou píseň z kancionálu, která mi, v porovnání s kapelou Led Zeppelin a Jimmy Hendrixem, hudbou, kterou jsem dnem i nocí poslouchal, spíše připomínala nějakou dětskou písničku. V tu chvíli mě však náhle zaplavila vlna Boží radosti a já přijal osudové zjevení.

Duchovním zrakem jsem uviděl svou vlastní špínu, která ulpívala na celém mém těle, a hned v dalším obraze jsem zase stál čistý, obmytý krví Ježíše Krista, oblečen do bílého roucha. Byl jsem však tak akorát připraven znovu jít a hrát si v bahně. Vzpíral jsem se Boží lásce, lásce, která byla za mě vylitá, za mě, špinavého, bezbožného hříšníka. Dokonce jsem krví Ježíše Krista pohrdal, nevážil jsem si krve, kterou za mě Kristus prolil, a to ani ve chvíli, kdy jsem svého vlastního otce okrádal o peníze a ostatním se chlubil, jak mazaně jsem ho obelstil.

Boží dobrota v tu chvíli odkryla mou špatnost a já svůj život vydal Bohu. Navždy jsem se rozloučil se svým starým životem. A představte si, že tento radikální řez vůbec nebyl tak těžký. Ach jak dobrého Spasitele máme!

V onu prosincovou noc se však přihodilo ještě něco. Můj pocit viny byl pryč. Všechno bylo pryč! Pro mne to byl neuvěřitelný zázrak.

Víte, dříve než mě Duch svatý začal usvědčovat z hříchů, bych ve chvílích, kdy jsem ležel v posteli zdrogovaný a přemýšlel nad životem, necítil vinu za svou hříšnost a zkaženost, ale pýchu a hrdost na vše, čeho jsem se dopustil. Připadal jsem si jako docela dokonalý hříšník! Jakmile se však za mě křesťané začali modlit, nastal zlom a já najednou pociťoval, jak velký hříšník jsem, prosáklý špatností skrz na skrz. Během posledních dvou let jsem v sobě totiž vůbec žádnou vinu za hříchy nepociťoval. Tenkrát jsem však ležel v posteli, bylo už pozdě, byl jsem zdrogovaný a nemohl jsem usnout. Najednou v mém nitru začaly hlodat myšlenky. Ohavnosti z mého dosavadního života vystupovaly na povrch a zavrtávaly se mi hluboko pod kůži. Nebylo možné se jich zbavit. Hříchy, na které jsem ještě před týdny pohlížel lehkovážně a s posměchem, mě nyní skutečně zahanbovaly.

Té noci však přišel Bůh ke mně, očistil mě a zlomil v mém životě závislost na drogách. Ba ještě mnohem víc. Vzal ode mne veškerý pocit viny, a to bez ohledu na to, jak špatně jsem na tom byl. Dokonce i přesto, že jsem si byl vědom některých opravdu velmi špatných věcí, které jsem spáchal, veškerá vina byla pryč. Bůh mi všechny hříchy odpustil a zapomněl na ně a už je více proti mně nepoužíval. To je úžasná milost!

Ještě se s vámi musím o něco podělit. Pomůže vám to lépe pochopit, proč mám Boží milost tolik rád. Několik týdnů poté, co jsem uvěřil a byl Ježíšem zachráněn, jsem v noci seděl v kuchyni se svým židovským tátou a on mi položil otázku přímo na tělo: „Ty jsi mi před několika dny ukradl peníze?“

Nejenže jsem ukradl peníze – už několikrát předtím jsem tento odporný čin zopakoval – ale abych vzbudil dojem, že se do domu vloupal někdo cizí a peníze ukradl, rozbil jsem okno u zadních vchodových dveří. Když se můj táta vrátil domů, uviděl zničené dveře a velmi rychle také zjistil, že jeho peníze jsou pryč. Tehdy jsem mu řekl, že to udělali mí kamarádi. Aby mě potrestal, řekl, že žádný z mých kamarádů nesmí víckrát překročit práh našeho domu. Byl jsem si však vědom, že o tom ví své.

Jenže teď jsem byl křesťan, tudíž jsem svému báječnému otci nemohl lhát, ale přesto jsem lhal. Řekl jsem, že jsem to neudělal a s tímto postojem jsem se odebral po schodech nahoru do pokoje. Padl jsem na kolena a cítil se mizerně. Hned na to – myslím tím opravdu okamžitě! – jsem byl usvědčen a zasažen Božím Duchem. Bylo mi jasné, že svému otci nemůžu lhát. Omluvil jsem se Bohu, litoval toho a slíbil, že půjdu za tátou s pravdou ven. Veškeré usvědčení rázem odešlo a já si pomyslel: „No, možná stačilo, že jsem vše Bohu vyznal a omluvil se mu za to. Možná to tátovi říkat nemusím.“ Usvědčující pocit viny se však rázem vrátil zpátky a zasáhl mne, jako by mnou projela dýka. „Dobře Pane, řeknu mu pravdu.“

Takže jsem sešel zase po schodech dolů, kde můj táta stále seděl, a řekl mu, co jsem provedl. Ať už to zní jakkoliv zvláštně, můj táta reagoval takto. (A to v té době vůbec v Ježíše nevěřil.) Řekl mi: „Michaeli, když jsem zjistil, že mi chybí peníze, okamžitě jsem věděl, kdo to byl, a hned jsem ti odpustil.“ (I teď, když na to po jednačtyřiceti letech vzpomínám, mi po tvářích stékají slzy.) „Ale co mě bolí ze všeho nejvíce a co mě opravdu zranilo, je vědomí toho, že jsi něco potřeboval a nešel jsi s tím rovnou za mnou a nepožádal jsi mne o pomoc.“ To byl můj pozemský otec!

Dokážete si představit, co znamená mít takového otce? Věřím, že to je také jeden z důvodů, proč jsem nikdy po takřka celou dobu, co chodím s Bohem, o lásce a uznání nebeského Otce nepochyboval. V tom všem se také částečně odráží mé jednání. Kráčím s neochvějným, hlubokým pocitem bezpečí. Snadno při svém zaškobrtnutí či pádu přijímám Boží odpuštění a díky tomu také chodím v milosti tak snadno a přirozeně, jako když vdechuji vzduch do plic. Avšak plně rozumím a je mi jasné, že mnoho křesťanů takovouto zkušenost nemá. Došlo mi to už poměrně brzy po obrácení. Vysvětlím vám to.

Pocit, že „nejsem dost dobrý“

Byl jsem obrácený zhruba jeden rok a byl jsem tak hladový po Božím slově a Boží přítomnosti, že jsem s ním trávil minimálně šest hodin denně o samotě ve svém pokoji, modlil jsem se alespoň tři hodiny (jako správný letniční jsem se modlil hodinu v jazycích), dvě hodiny jsem četl Bibli a hodinu jsem se učil verše zpaměti. (Bůh mi dal takovou milost, že jsem po dobu šesti měsíců byl schopen si denně, během jedné hodiny, zapamatovat 20 veršů.) Můj kamarád, který mi v mé cestě za Bohem pomáhal, rovněž trávil denně mnoho času s Bohem a v našem mladistvém zápalu jsme si společně porovnávali své zápisky a zjišťovali, jak dlouho jsme se modlili a četli Bibli. (Vím, že to pro některé z vás zní zákonicky, ale my jsme skutečně milovali Boha, milovali jsme Boží slovo i modlitbu a ve své mladistvé nezralosti jsme o tom denně diskutovali.)

Jednoho dne mi můj kamarád řekl, že se modlil a četl Bibli jen necelé dvě hodiny, zatímco já jsem dal svých šest. Když jsem se ho zeptal, co se stalo, řekl, že ve svých myšlenkách zhřešil, oddal se chtíči a tím vše zpackal. A protože se kvůli tomu cítil velmi mizerně, už s Bohem tak dlouho nebyl. Řekl jsem mu, že stejná věc se stala i mně, ale i přesto jsem se, stejně jako vždycky, modlil a četl Bibli. Když se mě zeptal, jak můžu poté, co takto zhřeším, znovu přijít a setkat se Bohem, odpověděl jsem mu jednoduše, že jsem svůj hřích před Bohem vyznal a dál jsem nerušeně pokračoval. On se s tím však nedokázal ztotožnit.

Přemýšlel jsem tedy nad tím, v čem je mezi námi rozdíl. Později mi vyprávěl o tragické smrti svého otce před pár lety a mně začaly některé věci docházet. Jeho otec se zúčastnil soutěže v pojídání hot dogu v Long Islandu v době, kdy zrovna světem kolovaly halucinogenní drogy, a někdo mu do hořčice tajně vstříkl LSD. Otec použil hořčici na svůj hot dog, aniž by měl ponětí, co se stalo. Ve chvíli, kdy droga začala účinkovat, měl pocit, že se naprosto zbláznil a ještě mnoho měsíců trpěl tzv. flasbacky. Nakonec spáchal sebevraždu.

Když jsem si tento příběh poprvé vyslechl, pomyslel jsem si: „Zajímalo by mě, zdali, vzhledem k rozdílnostem našich pozemských otců, jsem schopen přijmout Boží odpuštění snáze než můj kamarád?“ Později jsem si přečetl článek popisující životy některých z nejslavnějších ateistů a napadlo mě, že důvodem, proč jim scházela víra (nebo proč nevěřili), by mohlo být předčasné úmrtí jejich pozemských otců, nebo že jejich otec rodinu opustil nebo také kvůli slabému postavení otce v rodině.

Ať už je to tak nebo tak, pochopil jsem, že mnoho jemných a citlivých věřících má také velmi citlivé svědomí. Proto také stále zápasí s pocity viny. Mají totiž neustále dojem, že to, co dělají, je nedostatečné. (I já jsem si tím několik let procházel. Po střední škole jsem nastoupil do práce a přitom jsem studoval vysokou školu. Už mi tedy nezbýval čas, abych trávil šest nebo sedm hodin denně se svým Bohem.) Takoví lidé berou Boží slovo velmi doslovně, a pokud nemilují Boha celou svou bytostí, každou sekundu svého života, nebo pokud každodenně nemilují obětavě svého bližního, cítí se jako sobečtí hříšníci.

údivem kladou otázku: „Proč bych si měl užívat radosti se svou rodinou, když je kolem nás tolik nezasažených hříšníků?“ „Proč bych měl svým dětem kupovat zmrz­linu, když na jiném místě děti umírají hlady?“ „Proč bych měl odpočívat, vždyť přece musím doběhnout svůj závod?“ Jednou v neděli, poté co jsem mluvil o milosti, za mnou přišel jeden člověk a velice vážně mi říkal: „Po celou tu dobu, co jsem se stal křesťanem, mě slova typu „nejsem dost dobrý“ neustále pronásledovala.“

Když tedy vidím, jak jsou věřící na základě moderní zprávy o milosti osvobozováni, obzvláště ti, co mají tendenci se neustále zkoumat a sami sebe odsuzovat, jsem opravdu nadšený. Nyní do toho ještě nechci zasahovat a už vůbec nechci, a to ani na vteřinu, pošpinit neuvěřitelnou Boží milost. Rozhodně nestojím jako ješita na řečnickém stupínku a neodsuzuji zbytek Těla Kristova. Hrozná myšlenka! Ve skutečnosti upřímně říkám, že od té doby, co jsem uvěřil, zakouším mnohem více Boží milosti a milosrdenství než ve chvíli, kdy jsem uvěřil.

Bože, nedopusť, aby kdokoli z nás reagoval na milost na základě přehnaného, zkresleného nebo chybného způsobu vyučování. Naopak, tuto knihu píšu z žárlivé touhy po Boží milosti. Jak už jsem zmínil v předmluvě, mým cílem bylo psát jen tehdy, když jsem cítil životodárné proudění Ducha. Výsledkem tedy bylo, že jsem knihu psal mnohem déle a strávil nad ní daleko více času, než se předpokládalo.

Dále bych zde také zdůraznil, že lidé, jejichž názory se od mých liší, jsou bratři a sestry v Pánu – alespoň pokud je mi známo – a až na malou výjimku jsem v jejich spisech a poselství našel mnoho dobrého, co hluboce nadchlo a požehnalo mou duši. Často, když mám v ruce jejich knihu, křičím při čtení jedné stránky amen a nad druhou stránkou trpce sténám. Obzvláště tam, kde je verš špatně použit nebo klíčová pravda přehlížena či lež považována za pravdu.

A když jsem přečetl knihy od autorů jako Joseph Prince, Clark Whitten, Steve McVey, Andrew Farley, Rob Rufus, Paul Ellis a dalších soudobých učitelů milosti, modlil jsem se: „Otče, prosím, ukaž mi, co se od těchto mužů mám naučit. Dej mi čerstvé zjevení tvé milosti! Odkryj mi, cokoliv mi schází, věci, do kterých jsem ještě nedospěl či jsem je ještě věrně nesdělil.“

Vidíte, nejsem žádný policajt, který byl poslán, aby církev napravil a vnutil každému věřícímu člověku ortodoxní učení. Všichni vidíme jen část a všichni poznáváme jen částečně (1K 13,8-12.) A přestože jsou jisté základní biblické pravdy, za které bych zemřel a o kterých bych rozhodně vůbec nepochyboval, bylo by ode mne velmi opovážlivé si myslet, že vše čemu věřím, a to do posledního detailu, je správné, a kdokoliv by měl jiný názor než já, se mýlí. Ó, jak by to bylo pošetilé!

V roce 1992 mi zavolal jeden velmi vážený a v zemi uznávaný pastor sboru, ve kterém jsem před nedávnem kázal. Už tehdy jsem byl frustrovaný řadou špatných učení v církvi (která sice přímo nesouvisela s učením o „extrémní milosti“) a já, místo abych se modlil a očekával na zjevení Božího srdce, začal jsem s tímto postojem frustrace hledat a zkoumat místa v Písmu, kterými bych dokázal, že se druzí učitelé mýlí. Sám pro sebe jsem si říkal: „Potřebuješ nové studium o milosti.“

Tak tedy tento velice vážený pastor vycítil, co se ve mně odehrává, a zavolal mi. Promluvil mi do duše a pohovořil si se mnou o milosti. Snažil se mi vylíčit, co se mu před pár lety stalo. Bůh k němu jednou promluvil a ukázal na jeden hřích, kdy v některých svých kázáních odsuzuje nevinné (Př 17,15). (Vlastně o tom mluvil veřejně před celým shromážděním.) Cítil, že musím správně porozumět Boží milosti, jinak bych mohl mít stejnou tendenci. S napětím jsem tehdy poslouchal každé jeho slovo.

Když jsem po našem dlouhém rozhovoru zavěsil telefon, zeptala se mě má úžasná a věrná žena Nancy, o čem jsme spolu tak dlouho hovořili. Rozplakal jsem se. Snažila se zjistit, co se stalo, a já věděl, že Bůh mě tolik miluje, proto mi také ukazuje chyby, kterých se dopouštím, a opravuje mě. Po této Boží nápravě a zkušenosti jsem se cítil obzvláště milovaný. (Říkal jsem vám, že chodit v Otcovské lásce je pro mě velmi snadné!)

Okamžitě jsem pastorovi napsal. Velice zřetelně jsem si totiž uvědomil, do jaké rutiny jsem spadl. Pastor poznal, že jsem jeho radu pochopil i přijal, a musím říci, že po této zkušenosti se upevnil náš vztah i společná úspěšná služba, která pokračovala ještě dlouhá léta. Ale co je důležitější, nové studium o milosti, které jsem započal roku 1992, mi pomohlo odhalit hluboké myšlenky, o kterých jsem později začal kázat, a žiji podle nich až dodnes. Zejména když jsem se zaměřil na řecké slovo charis.

Někteří učitelé kážou o milosti, oblečené do moderního kabátu, se stejnými myšlenkami, které jsem prožil i já a o kterých i já kážu. Přesto však představují vážné odchylky a některé z nich jsou dokonce nebezpečné. Místo aby lidé byli osvobozeni, stávají se otroky. A to je důvod, proč jsem tuto knihu napsal. Takže pokud milujete milost stejně jako já, pak rozhodně čtěte dál.

Knihu si môžete objednať v našom e-shope.



Súvisiace články

NF Milost|Logos 1 / 2018 | Jaroslava Marcienková |Zo života cirkvi
NF Milost|Logos 11 / 2017 | Jaroslava Marcienková |Zo života cirkvi
KS Milosť - Olomouc|Logos 6 / 2007 | Redakcia |Predstavujeme
Křesťanské společenství Milost Olomouc|Logos 8 / 2009 | Martin Mazúch |Predstavujeme
Milosť má 20 rokov|Logos 9 / 2011 | Redakcia |Téma