Veď Pán je Duch, a kde Duch Pánov, tam sloboda. (2. Korinťanom 3,17)

Odkaz sedmi sborům - Smyrna

logos-02-03-smyrna-1-small.jpgPředtím, než se začneme zabývat odkazem do města Smyrny, je důležité si uvědomit, že celý obsah Knihy Zjevení má nedozírně silný prorocký význam. Vnitřní struktura této knihy se všemi jejími proroctvími, chronologií, výrazovými prostředky, slovními symboly i stylem, jakým byla napsána, nejen podivuhodně zapadá do smýšlení společnosti tehdejšího antického světa, ale i vysoce duchovně, společensky, intelektuálně, filozoficky i vědecky jej převyšuje. Všem těmto aspektům se věnuje nikoliv postupně – ale souběžně. Dokonce i geografické a teritoriální umístění jednotlivých míst a scén má silný prorocký odkaz.

Kniha Zjevení je nadčasová a vysoce aktuální napříč celou historií všech civilizací od doby prvotní církve, kdy byla napsaná, až do konce lidských dějin. Svým obsahem navazuje na knihu Daniela ze Starého Zákona a spolu s ní je nejvýznamnější prorockou knihou Bible.

 

Smyrna

Druhým městem v odkazech sborům je Smyrna, vzdálená přibližně 50 km severně od Efezu. Smyrna se jako jediná ze všech sedmi měst, kterým byly dopisy adresovány, nachází na pobřeží. Toto město bylo jako jedno z mála měst antiky vystavěno a následně i rekonstruováno podle přesných plánů. Po založení Řeky kolem roku 1000 př. Kr. se město dostává do velkého věhlasu, trvajícího až do roku 600 př. Kr., kdy bylo zničeno Lýdy a zcela zmizelo z mapy své doby. Znovu bylo „vzkříšeno“ až o čtyři století později Lysimachem, jedním z generálů Alexandra Velikého. Toto zázračné vzkříšení si Janovi současníci dobře pamatovali a proto není náhoda, že v dopisu je kladen důraz na smrt a vzkříšení. Autor dopisu se označuje jako ten, který přešel ze smrti do života. Adresáti dopisu jsou vydáváni na smrt, ale je jim zaslíbeno, že znovu získají život. Název města pravděpodobně vychází z řeckého slova „myrra“ (odvozeno z hebrejského murr – hořký), označující pryskyřici myrhu, která byla používána pro svou charakteristickou vůni do balzamovacích mastí při židovských pohřbech a také byla pálena při starověkých římských pohřbech. Svojí polohou na pobřeží, tedy na rozhraní moře a pevniny, město Smyrna spolu s obsahem dopisu do Smyrny rovněž poukazují na to, že církev té doby se nacházela na rozhraní života a smrti.

Historie Smyrny

logos-02-03-smyrna-2.jpgMěsto Smyrna, dnešní Izmir, leží v západním Turecku na pobřeží Egejského moře. Toto starobylé místo bylo osídleno obyvateli Anatólie už ve 3. tisíciletí př. n. l. V období kolem roku 1500 př. n. l. se město dostává pod vliv chetitské říše, koncem 2. tisíciletí se zde začínají usazovat Řekové, převážně z kmene Aiólů a Iónů. Smyrna se stává významným centrem kultury a obchodu a také důležitým přístavním městem. Vzrůstající slávu a moc Smyrny zastavil až lýdský král Gýgés se svými vojsky v 7. století př. n. l., který město dobyl a zcela zničil. Bývalé velkolepé město dostalo podobu malé vesnice. Následně se celé území Anatólie dostalo pod vliv Perské říše, z jejíž nadvlády zmíněnou oblast vysvobodil až Alexandr Veliký (356-323 př. n. l.). Ten nechal Smyrnu znovu vybudovat na úbočí hory Kadifekale – Pagos. Město se postupně stává významným střediskem tehdejší řecké Seleukovské říše. Jeho bohatství reprezentuje i v archiváliích zmiňovaná hlavní městská ulice, široká 11 metrů, která byla vydlážděna deskami z pravého zlata. Když si v 1. století př. n. l. území podmanili Římané, pokračoval rozmach města, které bylo i nadále proslulé svým bohatstvím, chrámy, školami, medicínou a vědou. Smyrna té doby se také stala pověstná svou velmi početnou křesťanskou komunitou. V roce 178 n. l. město zasáhlo silné zemětřesení, po němž byla Smyrna velmi poškozena, ale vzápětí nechal římský císař Marcus Aurelius město znovu obnovit. V té době zde žilo více než sto tisíc obyvatel. Smyrna často i v budoucnosti odolávala nejrůznějším přírodním katastrofám a následným hladomorům a epidemiím. Po roce 395 n. l. se stala součástí Byzantské – Východořímské říše. V průběhu dalších století význam Smyrny postupně upadal. Po 2. světové válce nastává v Izmiru velký hospodářský rozvoj, dnes je (po Ankaře a Istanbulu) třetím největším městem Turecka se 4 miliony obyvatel.

Odkaz sboru v Smyrně

„Andělu sboru ve Smyrně napiš: Toto praví ten první a poslední, který byl mrtev a ožil: Znám tvé soužení a chudobu, ale jsi bohatý. Znám i urážení od těch, kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou Satanovou. Neboj se toho, co máš trpět. Hle, Ďábel se chystá některé z vás dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.“ (Zj 2,8-11, ČSP)

Odkaz do Smyrny je odkaz mučedníkům, kteří byli pronásledováni, perzekuováni, mučeni, věznění a zabíjeni, ale zůstali věrní až do smrti. Bojovali na všech frontách, pod obrovskými tlaky zvenčí i zevnitř. Křesťanství té doby se hlásilo k židovství. Židovství bylo v římské říši náboženstvím nepopulárním a nenáviděným, ale bylo na tom společensky o něco lépe než křesťanství. Rozpory v židovském a křesťanském učení, pronásledování křesťanů pohany jako součásti židovství způsobili, že křesťany pronásledovali i samotní Židé. Velkým příkladem horlivého pronásledování křesťanů je i Saul z Tarzu, který se později stal apoštolem Pavlem. Křesťané tehdejší doby, jak je uvedeno výše, se více cítili Židy než pohané, proto je v odkaze do Smyrny zmíněna i tato skutečnost. Autor zde povzbuzuje církev před pronásledováním od Židů. „Znám i urážení od těch, kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou Satanovou.“ (Zj 2,9 ČSP) Toto však nebylo jediné utrpení, které sráželo tyto křesťany k zemi, ale trápila je i nesmírná chudoba a bída. Tehdy se ještě křesťanství nevyznačovalo požehnáním a úspěchem, známým z pozdějších dob. Křesťané, pocházející původně z nejnižších tříd, se v tehdejší bohaté Smyrně vyjímali velmi kontrastně. Byla to doba neúspěchu.

V Janově odkazu pro Smyrnu se jako v jediném z odkazů neobjevuje pokárání či napomenutí, ale naopak povzbuzení pro všechny ty, kteří pro svou víru trpí a vytrvají až do konce.

Odkaz do Smyrny představuje v historické kontinuitě ve smyslu jeho výkladu přibližně období od roku 100 do roku 313, tedy období, v němž byli křesťané celkově vystaveni největšímu tlaku a perzekuci. Zde je třeba si uvědomit, jak mocensky silně bylo v římské říši prosazováno státní náboženství – resp. kult římských bohů, mezi něž byl zařazen i vládnoucí císař. Křesťanství, které bylo zpočátku tolerováno jako „židovská sekta“, však záhy – díky jeho rostoucímu vlivu a šíření – začalo být označováno jako nebezpečné, protože zásadně římské bohy ani tzv. božství císaře neuznávalo. Křesťanství bylo postaveno mimo zákon jako „religie illicita“ – nepovolené náboženství. Už císař Nero vydal právní normu, v níž bylo napsáno, že „není dovoleno být křesťany“. Proslýchalo se, že křesťané předpovídají konec světa ohněm, a proto je obviňovali ze žhářství. Nero zneužil tyto pomluvy a křesťany obvinil i ze zapálení Říma ( roku 64 n. l.) a tím začalo první rozsáhlé pronásledování i kruté tresty pro křesťany. Tacitus ve svém spise uvádí: „… I při umírání je zahrnuli posměchem – pokryti kůžemi šelem museli hynout sápáni psy nebo byli přibiti na kříž, aby za soumraku hořeli na způsob nočních luceren. Nero poskytl tomuto divadlu své zahrady…“

Římané pod vlivem starobylých pohanských kultů a oddanosti k vládní moci byli přesvědčeni, že křesťané na ně přivolávají hněv pohanských božstev, obviňovali je z ateismu, protože neuznávají žádného z jejich viditelných a ztvárněných bohů a uctívají Boha, kterého nikdy nikdo neviděl. K dalším hrůzným obviněním patřila, jak uvádí Tacitus, i nařčení z lidojedských hodů, krvesmilných styků a vzývání bytostí s oslí hlavou. Toho všeho využívali pro hromadnou perzekuci křesťanů další římští císaři – Domitianus, Traianus i Marcus Aurelius, který prohlásil, že křesťané „svou pověrou zatemňovali osvícenou mysl v pohledu na božstva…“ Pronásledování se nevyhnulo žádné křesťanské komunitě té doby v celém římském impériu, tedy ani Smyrně.

Podle křesťanské tradice byla s největší pravděpodobností věta „Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života,“ adresována apoštolem Janem Polykarpovi, který byl rovněž Janem ustanovený jako biskup sboru ve Smyrně. Před pronásledovateli nejdříve Polykarpa křesťané ukrývali, ale nakonec se biskup svým pronásledovatelům vydal a zemřel jako mučedník ve Smyrně. Podle tradice mu Ježíš zjevil ve vidění, že jej zaživa upálí na hranici. Když Polykarpa potom dovedli na stadion ve Smyrně, kde běsnil dav křikem, ať jej předhodí šelmám, naléhal prokonzul na Polykarpa, aby zapřel Krista, jinak že bude roztrhán lvy. Polykarp s klidem odpověděl, že ať je přivede, že on dobro za zlo nikdy nevymění. Prokonzul se rozhněval, že pohrdá šelmami a rozhodl, že bude upálen. Polykarp se usmíval a pronesl. „Hrozíš mi ohněm, který hoří hodinu a brzy uhasíná, protože nevíš o ohni budoucího soudu a věčného mučení, který je připravený bezbožníkům. Konečně – proč čekáš? Udělej, co chceš.“ Potom požádal, ať mu nepřibijí ruce a nohy o kůl, že to není třeba, protože vše nehnutě vydrží. Po jeho upálení na hranici za těchto velmi podivných okolností, žádali jak pohané, tak Židé, aby tělo nebylo vydáno křesťanům. Obávali se, aby ho křesťané nezačali uctívat. Proto setník, když viděl jejich svárlivost, položil ohořelé tělo doprostřed ohně, aby úplně dohořelo.

logos-02-03-smyrna-3.jpgCílené pronásledování – zvláště křesťanských vůdců – nařídil roku 235 císař Maximinius Thrácký. Dekret císaře Decia z roku 249 nařídil, aby kaž­dý obyvatel říše veřejně vykonal s výrazem díků oběť tradičním bohům pro blaho a prosperitu císaře. Na provedení tohoto úkolu dohlížely zvláštní komise, které hlásily jakoukoliv neposlušnost. Tresty byly vykonávány neodkladně v podobě vězení, konfiskace majetku, vypovězení ze země až po trest smrti. Samozřejmě tento dekret postihl v široké míře především křesťany pro jejich radikální odmítnutí pohanským modlám obětovat.

Protikřesťanskou politiku vyznávali i následní císaři – zejména Valerianus, v jehož ediktech se objevil zákaz shromažďování se k bohoslužbám a trest vyhnanství církevním hodnostářům. Krutě a nekompromisně se proti křesťanům postavil císař Diocletianus, který v letech 303-304 vydal čtyři edikty, jimiž měla být křesťanská církev zcela zlikvidována. Nastalo období nejhoršího pronásledování křesťanů. Byla zakázána jakákoliv shromáždění a bohoslužby, byly ničeny křesťanské texty, zabavován církevní majetek, kněží byli vězněni a mučení byli podrobeni všichni ti, kteří se odmítli vzdát své křesťanské víry. Všem obyvatelům říše byl uložen trest smrti, pokud neobětovali pohanským bohům. Toto ukrutné dění popisuje křesťanský historik Eusebius z Caesareje, který byl sám přímým svědkem těchto událostí. „… někteří byli sťati sekerou, jiným byly zlámány nohy, jiní byli svázáni do kozelce, pověšeni a pod nimi zapálen oheň, takže se kouřem udusili, jiným byly uřezány nos, uši, ruce a zmrzačeny ostatní části těla… jiní raději dali ruce do ohně, než aby se dotkli bezbožné oběti…“ Tomuto řádění učinil přítrž až císař Konstantin, který roku 313 vydal tzv. edikt milánský, vyhlašující náboženskou svobodu. Křesťanství začalo být za jeho vlády dokonce podporováno. Za povšimnutí stojí, že toto zuřivé pronásledování trvalo deset let. Pokud použijeme pravidlo přepočtu prorockého času jeden den = jeden rok, tak právě těchto deset let bylo takto prorokováno v odkazu do Smyrny. Symbolika v souvislosti s číslem 10 je zmíněna i u proroka Daniela, který se zavázal k desetidenní zkoušce, deseti ranami také zkoušel Bůh faraona. Deset dní odděluje i židovské biblické svátky roš hašana (Nový rok) a jom kipur (Den smíření). Tehdy se Židé nacházejí v půstu a pokání po dobu deseti dnů s očekáváním velkého dne smíření.

V Janově odkazu pro Smyrnu se jako v jediném z odkazů neobjevuje pokárání či napomenutí, ale naopak povzbuzení pro všechny ty, kteří pro svou víru trpí a vytrvají až do konce. Odměnou jim bude věčný život, symbolizovaný korunou života – řecky stefanos. Tato koruna byla často zpodobněna na antických pohřebních památkách. Stefanos symbolizuje bídné, poražené, mrtvé a přesto živé a vítězné, mající korunu života. Tento fakt je zde však zmíněn jen jakoby mimochodem. Autor nemá cíl zaslíbit nesmrtelnost duše, jak tomu bylo v řecké filozofii, ale svůj odkaz upřesňuje slovy: „druhá smrt jim neublíží.“ Řeč je tady o smrti zlovolníků, definitivní smrti bez naděje na vzkříšení. Za první fyzickou smrtí je první vzkříšení všech těch spravedlivých, majících naději na příchod Ježíše Krista a na život věčný. Druhé vzkříšení se týká všech bezbožníků a vede ke druhé věčné smrti. Jen první vzkříšení vede k věčnému životu, tedy všichni lidé prožijí první smrt, které se spravedliví nemusí obávat, ale bezbožní lidé poznají i smrt druhou – definitivní. Slib mučedníkům ze Smyrny, že nebudou trpět druhou smrtí, jim dával naději na vzkříšení, které vyústí ve věčný život. Odkazem do Smyrny byly rozbité dualistické koncepce o nesmrtelnosti lidské duše, které byly tak populární v antické době a tak blízké pohanským pronásledovatelům křesťanů. Posmrtný věčný život není dán nesmrtelností lidské duše, ale je dán pouze zázrakem vzkříšení celé lidské bytosti, který umožňuje přístup do ráje.



Súvisiace články

Odkaz sedmi sborům|Logos 1 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům - Laodicea|Logos 9 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům - Pergamon|Logos 5 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům - Thyatiry|Logos 6 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům – Filadelfie|Logos 8 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie