Lebo odmena za hriech je smrť, ale Božím darom milosti je večný život v Kristovi Ježišovi, Pánovi našom. (Rimanom 6,23)

Odkaz sedmi sborům

Efez

logos-01-14-mapa-small.jpg

„Obrátil jsem se, abych viděl hlas, který se mnou mluvil. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů někoho jako Syna člověka… a ve své pravici měl sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč a jeho tvář jako když slunce září ve své síle. Když jsem jej spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. I položil na mne svou pravici a řekl: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. Mám klíče smrti i podsvětí. Napiš tedy ty věci, které jsi uviděl, a ty, které jsou, a ty, které se mají stát po nich. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi spatřil na mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů. Sedm hvězd jsou andělé sedmi sborů, sedm svícnů je sedm sborů.“

(Zj 1,12-20, ČSP)

 

 

Ježíš zde drží pevně v rukou sedm hvězd – andělů církví, nejedná se o duchovní bytosti obývající nebe, ale jedná se o hlavní představitele jednotlivých sborů, kterým jsou dopisy
adresovány, a kteří jsou pod jeho vedením a ochranou. V dopisech jsou osloveni jako ti, kteří nesou odpovědnost za chod sborů. Těm se zde dostává pochvaly i napomínání.

Odkaz sedmi sborům v Janově Zjevení má následnou posloupnost – 1) Efez, 2) Smyrna, 3) Pergamos, 4) Thyatiry, 5) Sardy, 6) Filadelfie, 7) Laodicea. Není zanedbatelným faktem, že právě číslo 7 určuje počet těchto církví. Toto číslo už mělo významnou symbolickou hodnotu u prastarých národů – např. Asyřanů, Babyloňanů, Sumerů, Egypťanů, Chetitů a dalších. Pro staré Izraelce představovalo číslo 7 dokonalost, celistvost a věčnost, i židovský svícen menóra je sedmiramenný. V Bibli se sedmička, její odvozenina či násobek vyskytuje prakticky od Genesis až po Janovo Zjevení – zde je vzpomenuto více než 50x – 7 ran, 7 pečetí, 7 svícnů, 7 andělů, 7 hvězd, 7 trub, 7 číší, 7 hvězd atd. I z tohoto faktu je patrné, že v symbolickém výkladu dopisů sedmi sborům se objevuje nadčasové a komplexní poselství pro všechny sbory – církve, od prvotní církve přes celou její historii až po současnost. Duchovní měřítko obsahu těchto dopisů je nezměrné. Poukazuje především na nezbytnost ryzí, upřímné a věčným ohněm planoucí lásky k Bohu, na věrnost ve víře, na duchovní bdělost, na odmítavý postoj vůči falešným apoštolům, prorokům a učitelům, na nekompromisní postoj ke všemu, co je Bohu nepřátelské, na svatost, vytrvalost, na věrnou službu a morální hodnoty.

Efez

„Andělu sboru v Efezu napiš: ‚Toto praví ten, který pevně drží těch sedm hvězd ve své pravici, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů: Znám tvé skutky, námahu i tvou vytrvalost; že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi. Ale mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů, které i já nenávidím. Kdo má uši, slyš,co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.“ (Zj 2,1-7, ČSP)

logos-01-14-efez-divadlo.jpgOdkaz sboru do Efezu popisuje stav a problém historické první církve. Když se lodi plavily po moři k Efezu, už zdáli bylo vidět jeho osvětlené pobřeží. Tato světla se stala symbolickým vyjádřením nositelky prvního světla, první církve, které byla svěřena hořící pochodeň. Církev v Efezu reprezentuje církve prvních křesťanů, prvních obrácených pohanů, těch kteří byli v přítomnosti očitých svědků působení živého Ježíše Krista na zemi a v těsné blízkosti prvních apoštolů a učedníků Ježíše Krista. Bylo to období první lásky, na níž žádný křesťan nemá nikdy zapomenout a být v ní stále horlivý jako na počátku.

V odkazu do efezského sboru vidíme, že Ježíš tento sbor masivně chválí a vytýká mu „jen jednu věc“, že opustil svou první lásku. V úvodu odkazu se Ježíš prochází uprostřed sedmi zlatých svícnů. Toto chování prozrazuje jeho nepokoj. Jde o neklidné chování toho, kdo si dělá starost. Stejné řecké slovo „peripatein“ používá Petr, když popisuje satana, který nervózně obchází, chodí dokola jak řvoucí lev. Ježíše zneklidňuje absence vroucí a stále stejně intenzivní a planoucí lásky k Bohu, jakou měli efezští na počátku. Pravá a horoucí láska je podmínkou pro zachování sboru, při jejím nedostatku bude „pohnuto svícnem z jeho místa“, tedy církev zanikne.

Divadlo ze 3. st. př. n. l. s kapacitou 25 000 diváků.

Je potřebné zdůraznit, že ani Ježíšova přítomnost uprostřed církve ve všech odkazech sborům nezaručuje, že se církve vypořádají s problémy, kterým čelí, úspěšně. V této souvislosti jistě není náhodou, že v Janově Zjevení je Efez v odkazu sborům uváděn na prvním místě, tedy na místě velmi důležitém ve smyslu hloubky poselství k efezským křesťanům, ve smyslu návratu do první lásky. Návrat do první lásky, ponoření do ohně Svatého Ducha, je klíčový předpoklad, pro úspěšné vypořádaní se církve se všemi problémy, kterým může vzdorovat v průběhu celé její existence. Pro pochopení kontextu se budeme v následné pasáži věnovat i historickým a mytologickým souvislostem tohoto významného místa.

Historie Efezu

Efez (řecky Efesos) znamená v řečtině „žádoucí“. Místo bylo zmiňováno v chetitských textech již ve 2. tisíciletí př. n. l., tehdy, pravděpodobně v totožnosti s osídlením Apasa, centrem chetitské a mykénské kultury. V 10. století př. n. l. začali tuto lokalitu osídlovat jónští Řekové. Původní Efez se nacházel na návrší severním směrem od pozdějšího města až do jeho dobytí v roce 560 př. n. l. lýdským králem, který se jmenoval Kroisos. Za tohoto krále začala velkolepá stavba chrámu bohyně Artemis. Na jeho výzdobě se podíleli nejvýznamnější umělci té doby a architekturou byli pověřeni věhlasní stavitelé z Kréty. Chrám měl 227 sloupů na půdorysu 141x73 metrů a jak popisuje Plinius, mramorové sousoší bohyně Artemis se tyčilo až do výšky 25 metrů. Zde je třeba zmínit, že v Efezu bylo uctívání této bohyně silně rozšířeno, již od roku 850 př. n. l. zde stávala nevelká svatyně s dřevěnou sochou frýžské bohyně plodnosti Kybelé, na níž navázal kult bohyně efezské Artemis. Monumentální stavbu však již v roce 356 př. n. l. zcela zničil požár, založený jistým Hérostratem na popud zdejších kněží. Ti se chtěli takto zmocnit zlata, které do chrámu přinášeli lidé s příslibem, že bohyně je několikanásobně odmění. Efezští podle knihy Skutků apoštolů věřili, že „obraz“ bohyně, pravděpodobně soška vyrobená z meteoritu, padl z nebe od boha Dia. „Městský tajemník utišil zástup a řekl: Muži efezští, kdo z lidí by nevěděl, že město Efeských je strážcem chrámu veliké Artemidy a jejího obrazu spadlého z nebe.“ (Sk 19,35, ČSP) Město Efez mělo zvláštní status kvůli chrámu Diany Efezské, jak Artemis nazývali Římané. V čase války bylo město, včetně jeho obyvatel, nedotknutelné. Historie ale ukazuje, že ne každý to respektoval. Když Alexandr III., nazývaný Veliký, dobyl Malou Asii, přikázal architektovi Deinokratovi chrám bohyně Artemis obnovit. Traduje se, že efezští nechtěli, aby Alexandr chrám financoval, protože se obávali, že jej nazve svým jménem tak, jak bylo jeho zvykem u všeho, co nechal kdy postavit. Proto mu řekli, že se přece nehodí, aby bůh stavěl chrám druhému bohu, že božstvu mají postavit chrám lidé. Na to ješitný Alexandr od své nabídky upustil. Stavba byla započata roku 334 př. n. l., ukončena roku 250 př. n. l. a Artemision se stal po dobu půl tisíciletí jedním ze sedmi divů světa. V polovině 3. století n. l. napadli území Gótové, zcela vyplenili Efez a spolu s ním i Artemidin chrám.

Legendy a mytologie

O založení města vypráví několik legend, z nichž jedna vypráví o Amazonkách, jejichž velitelka se jmenovala Aphasas a snad z tohoto jména vznikl pozdější název města. Druhá legenda vypráví o tom, jak se v 11. století př. n. l. vypravil Androclés, syn aténského krále Kodruse, hledat místo k založení nového města. Předtím navštívil delfskou věštírnu, aby se poradil, které místo bude nejvhodnější. Bylo mu řečeno, že odpověď mu přinese ryba a divoké prase. Androclés se vydal se svou družinou na cestu. Když došli na místo pozdějšího Efezu, začali si opékat ryby. Z ohniště vyskočil žhavý uhlík a zapálil blízké houští, z něhož vyběhl vyplašený divočák. Androclés si vzpomněl na věštbu a následně na tomto místě založil město. Tolik legendy.

logos-01-14-diana.jpgV souvislosti s uctíváním Artemis – Diany efezské se podívejme alespoň ve stručném přehledu do řecké mytologie. Podle této byl na počátku Chaos, který v témže okamžiku pohlcoval i vyvrhoval sám sebe. Potom se zapálila jiskra, která prosvětlila celý vesmír svou mocnou inteligencí. Chaos dostal řád a zákony a vznikla Země – Gaia, těžká hmota s temnými hlubinami a ta zplodila ze sebe sama Úranose – boha vesmíru.

Ze spojení Gaie a Úrana se zrodily jejich děti. Byli to obři se sto rukama, nesmírní Kyklopové, mohutní Titáni a mocné Titánovny. Otec Úranos se těchto strašlivých a silných potomků obával, proto je dal uvěznit v Tartaru, v hlubinách Země. Gaia se ale rozhodla osud svých dětí pomstít a ukula ze žhavého železa srp, pomocí něhož nejmladší z Titánů Kronos zbavil svého otce plodnosti a vzal si jeho trůn. Tak začal Kronos vládnout světu. Úranos ho proklel a prorokoval mu zlý osud. Z kapek krve po jeho zranění nechal zrodit bohyně pomsty a nenávistné Giganty.

Když Rheia porodila Kronovi první dítě, vzpomněl si Kronos na otcovu kletbu a ze strachu, aby ho potomek nepřipravil o vládu nad světem, dítě pozřel. Zahubil i další tři dcery a dva syny. Když Rheia čekala šesté dítě, Dia, chtěla ho zachránit. Proto předstoupila po narození syna před Krona a podala mu kámen zabalený do plenek. Kronos spolknul kámen a domníval se, že se zbavil dalšího potomka. Rheia poslala dítě na Krétu, kde se o něho staraly víly a ozbrojení Kúréti, kteří působili svými kopími a železnými štíty takový hluk, že Kronos nikdy nezaslechl pláč dítěte. Zeus dospěl a stal se vládcem Olympu. Zplodil čtyři děti s manželkou Hérou a spoustu dětí nemanželských, mezi nimiž byla i výše zmíněná Artemis nebo Dia­na efezská. Tu spolu s jejím bratrem Apollónem porodila bohyně plodnosti Létó.

Artemis bývá zobrazována především s lukem a oštěpem, někdy při ní stojí laň, divočák, medvěd, lvice aj. Jako zástupná bohyně Měsíce bývá někdy prezentována s půlměsícem či pochodní. Tento kult měl mnoho modifikací i v jiných národech – např. římská Diana, egyptská Isis a další.

Vraťme se k dějinám města Efez. Po smrti Alexandra Makedonského se vlády nad městem ujímá vládce Lýsimachos (-281 př. n. l.), který dal kvůli velkým problémům s malárií, šířící se z nánosů řeky Kaystros, přemístit město do údolí mezi horou Koresos a Pion. Město nechal obehnat hradbami. Od roku 189 do roku 133 př. n. l. náležel Efez pergamskému království, od roku 133 př. n. l. k římské říši. Město té doby bylo neobvykle bohaté, vzkvétalo, rozvíjel se obchod i kultura, město se stalo sídlem prokonzula a bylo prohlášeno hlavním městem provincie Asia. Bylo také důležitým přístavem. V té době zde žilo 250 000 – 300 000 obyvatel. Nacházelo se zde množství významných budov – např. Celsova knihovna s 200 000 papyrových svitků, divadlo ze 3. st. př. n. l. s kapacitou 25 000 diváků, Hadriánův chrám, lázně Scholastiky, krytá koncertní síň Odeion pro 1500 posluchačů, Magnésijská brána, slavná mramorová Arkadiova ulice, vedoucí k přístavu, Neronův stadion a mnohé další. Město bylo ale také pověstné svými četnými nevěstinci, které v kombinaci s vlivem uctívání mravnostně „velkorysých“ božstev přispívaly k velkému šíření špatné morálky mezi obyvateli Efezu. V roce 262 n. l. Efez napadli Gótové a přerušili dlouholetou nadvládu Římanů. V 5. století, v době Byzantské říše, se Efez znovu stal významným centrem, v 7. a 8. století město ohrožovali Arabové, v té době byl také přístav zcela zanesen bahnem, stal se nefunkční a zároveň se opět z mokřin začaly šířit choroby. Město bylo z obranných a epidemických důvodů znovu přestěhováno, tentokrát na kopec Aysaluk. V té době věhlas a důležitost tohoto dříve prosperujícího města zcela pominuly.

Pavel v Efezu

S Efezem je spojena řada významných osobností. Narodil se zde filozof Hérakleitos, na své cestě do exilu tudy putoval kartáginský vojevůdce Hannibal, pobýval zde i Homér a další slavní filozofové, básníci a literáti. Působil zde i poslední očitý svědek Ježíše Krista apoštol Jan, kterému Ježíš, umírající na kříži, svěřil do opatrování svou matku Marii, která podle jisté tradice odešla s Janem do Efezu. S Efezem je spojena významná část života a služby apoštola Pavla. Ten založil ve čtvrtém největším a nejvlivnějším městě té doby asi největší a nejsilnější sbor v první církvi. A právě proto tento sbor reprezentuje všechny ostatní sbory první církve a jemu adresuje Ježíš první dopis. „Stalo se, že když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel vnitrozemím a přišel do Efezu, tam nalezl nějaké učedníky. Řekl jim: Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili? Oni mu odpověděli: Ne, vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch Svatý. Řekl: Jak jste tedy byli pokřtěni? Oni řekli: Janovým křtem. Pavel řekl: Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, tj. v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali.“ (Sk 19,1-6, ČSP)

logos-01-14-efez-kniznica.jpgApoštol Pavel, největší „apoštol pohanů“ - jak o sobě píše, na své misijní cestě po Malé Asii zakládal a budoval mnohé sbory. Prošel Galácií, Frýgií a přišel až do Efezu. Zde kázal místním křesťanům o Duchu Svatém, protože ti dosud přijali pouze křest Jana Křtitele, hlásal evangelium v efezské synagoze a přednáškové síni filozofa jménem Tyranos. Pavel založil v Efezu první sbor a Efez se tak stal místem obrovského probuzení. Město mělo v té době 250 000 až 300 000 obyvatel. Odhaduje se, že sbor v Efezu měl pod vedením Pavla 40 000 členů, někteří badatelé uvádějí až 70 000 - 200 000 členů. Po celé Asii se začalo mluvit o novém učení, evangelium se šířilo a křesťanství začalo postupně proudit do celého světa. Pavel získal množství učedníků, kterým vydával svědectví o Ježíši, přiváděl je do osobního vztahu s Bohem, odváděl od klamných učení a povzbuzoval k duchovní bdělosti. Často však narážel na protivenství, zvláště u těch, kteří neměli, jak píše Pavel, lásku z čistého srdce a neodolali vlivům falešných učitelů. „… vybídl jsem tě, abys zůstal v Efesu a nařídil jistým lidem, aby neučili odchylným naukám a nezabývali se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k hloubání než k Boží správě, která spočívá na víře. Cílem tohoto nařízení je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a obrátili se k prázdnému mluvení. Chtějí být učiteli Zákona, a nechápou ani to, co říkají, ani to, o čem se tak jistě vyslovují.“ (1Tm 3,3-7, ČSP)

Celsova knihovna, která obsahovala 200 000 papyrových svitků.

V Efezu se každoročně pořádaly velkolepé oslavy k uctívání bohyně Artemis. Efez bylo jak náboženským centrem, tak centrem vzdělanosti, lékařské vědy, umění a filozofie. Celsova knihovna obsahovala 200 000 svitků, v nichž byla koncentrována všemožná znalost tehdejší civilizace. Pavel zápasil v Efezu s kultem Artemidy, materialistickým dialektismem, dualismem, gnosticismem, stoicismem, primitivním uctíváním model a fetišů, pýchou blahobytu, zločinností, amoralitou, nad kterou plakal i filozof Hérakleitos, pro což byl také nazýván plačícím filozofem. Pavel popisuje svůj zápas jako boj s šelmami. „Jestliže, po lidsku, jsem v Efesu bojoval s šelmami, co mi prospěje? Jestliže mrtví nevstávají, jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ (1Kor 15,31, ČSP) Jsou to ty šelmy, s nimiž se tak často zobrazovala Artemis, a která byla v Efezu (a nejen tam) vyvyšována nade vše. Během Pavlova působení však dochází k velkému úpadku uctívání Artemidy, což nelibě nesli zvláště ti, co z tohoto pohanského kultu prosperovali a cítili se tedy poškozeni v důsledku zmenšující se prodejnosti jejich výrobků. Pavel se k jejich mamonu vyjádřil těmito prostými slovy: „…bohové, kteří jsou děláni rukama, nejsou bohové.“ (Sk 19,26, ČSP). Demétrios, horlivý ctitel Artemidy, tehdy shromáždil davy a popouzel je k odporu vůči Pavlovi a jeho učení. „Muži, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tento Pavel nejen v Efesu, nýbrž téměř v celé Asii přesvědčil a svedl značný zástup. Hrozí nebezpečí, že nejenom náš obor přijde v opovržení, ale i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic, a bude stržena velebnost té, kterou uctívá celá Asie i obydlený svět.“ (Sk 19,25-27, ČSP)

Apoštol Pavel byl velký bojovník a nebál se žádné konfrontace. Dokázal se postavit kdejaké šelmě. Od uctívání pohanských božstev odvrátil v Efezu minimálně 40 000 lidí. Sbor v tomto městě byl duchovně bohatý, dokázal pálit modly i okultní svitky, byl osvobozen od démonů, stal se nositelem Boží moci, uzdravení, moudrosti, věčného života a požehnání. Přesto je zde varování. Varování před samozvanými manipulátory, před těmi, kteří mohou do církví vnést politiku, ziskuchtivost, kariéris­mus a zcestná učení. Je to varování před šelmami, které mohou přijít nejen zvenčí, ale i ze samotného středu sboru. Toto varování z dopisu efezským, které přichází kolem roku 100 n. l., tedy přibližně po 40 letech slavné historie tohoto sboru, není první. Už na konci Pavlovy služby v tomto městě apoštol dobře ví, jaké šelmy, jaké duchovní síly tlačí na tento sbor. Proto se při cestě z Řecka do Jeruzaléma zastavuje v přístavním městě Milét, nedaleko Efezu. Pavel si je vědom toho, že síla efezského sboru i jeho odolnost vůči špatným vlivům byla ve velké míře ovlivněna i jeho přítomností, jeho služebním darem pro tento sbor. Ví také to, že už do Efezu nikdy nepřijde a tak si dá do Milétu zavolat starší sboru z Efezu. Tam vydává velmi vážné a vzácné proroctví pro jejich sbor. V tomto proroctví je obsažena i ochranná prevence proti případnému rozpadu a zániku tohoto sboru. „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto buďte bdělí a mějte na paměti, že jsem po tři roky dnem i nocí nepřestal se slzami napomínat jednoho každého z vás. A nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc zbudovat a dát vám dědictví mezi všemi posvěcenými. (Sk 20,28-32, ČSP)

Je potřeba, tak jako to dokázal apoštol Pavel, abychom s šelmami bojovali i my a drželi se slova Boží milosti. Aby první láska nebyla nikdy zapomenuta a hořela silným ohněm v našich srdcích tak, aby náš svícen mohl pevně stát na svém místě, a nebylo ním nikdy pohnuto.



Súvisiace články

Odkaz sedmi sborům - Laodicea|Logos 9 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům - Pergamon|Logos 5 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům - Smyrna|Logos 3 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům - Thyatiry|Logos 6 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie
Odkaz sedmi sborům – Filadelfie|Logos 8 / 2014 | Martin Mazúch |Vyučovanie