Ale hľadajte najprv kráľovstvo Božie a Jeho spravodlivosť a všetko toto bude vám pridané. (Matúš 6,33)

Vyvedu je na svou Svatou horu

MŮŽE BÝT POSTAVENA NA CHRÁMOVÉ HOŘE SYNAGOGA?

logos-2021-01-depositphotos-100199618-1.jpg

V Izraeli čím dál více lidí (politiků, vědců, aktivistů a rabínů) mluví o tom, že nadešel čas ke změně Dajanovy doktríny. Může se vrátit po téměř dvoutisících letech židovský národ svobodně na své nejsvětější místo, na Chrámovou horu? Řada znamení naznačuje, že tento pradávný sen se může v následujících letech opravdu uskutečnit.

Vždyť kdo pohrdl dnem malých věcí, bude se radovat…

(Zachariáš 4,10)

 

Naplnění Zachariášova proroctví: „Vždyť kdo pohrdl dnem malých věcí, bude se radovat…“ (Zachariáš 4,10), s ohledem na Izrael můžeme v průběhu dějin znovu a znovu vidět. I sionismus byl v době svého zrodu hnutím, které bylo považováno za něco bezvýznamného, nemožného, něco, čím se pohrdalo. Evropští rabíni vysokého postavení, např. londýnský rabín nebo vrchní aškenázský rabín ve Vídni, ale i celý výkonný výbor německé aliance rabínů odsoudili v roce 1897 v reakci na první sionistický kongres iniciativu Herzla a jeho skupiny v prohlášení: „Plány tzv. sionistů, kteří usilují o založení židovského státu v Palestině, jdou proti mesianistickému zaslíbení judaizmu, jak to bylo ukotveno v Písmech Svatých a pozdějších zdrojích.“

Věhlasná odpověď Teodora Herzla na to byla: „Pokud to chcete, nebude to pouhý sen.“ A roku 1897 do svého deníku zapsal: „V Basileji jsem založil stát Židů – a pokud se tomu dnes někdo směje, ať počká pět nebo nanejvýš padesát let, a uvidí.“ Dobře víme: dějiny, oproti náboženským představitelům, daly za pravdu nevěřícímu vůdci sionismu. Přesně o padesát let později, roku 1947 byl na území britského mandátu OSN odhlasován vznik židovského státu.

logos-2021-01-theodor-herzl-02.jpg

Někteří si o tom myslí, že sionismus a založení moderního Izraele bylo z pozadí řízeným politickým procesem, ačkoliv i Tóra poukazuje na počátek hnutí, jehož cílem je vytvoření domova pro národ a jeho návrat do tohoto domova. Také Mojžíš se v pustině modlil takto, když schrána úmluvy byla dopravena na nové místo: „Navrať se, Hospodine, k desetitisícům izraelských šiků!“ (Numeri 10,36) Je to sotva náhodná shoda, že celosvětově rychle se rozrůstající Židovstvo v důsledku emancipace v 19. století, právě na přelomu století mezi roky 1890 a 1900 dosáhlo podle výzkumů poprvé v dějinách počtu 10 milionů. (Virtual Jewish Library, 2012)

Dle názoru profesora a světoznámého badatele (Sergio Della Pergola) Hebrejské univerzity, zabývajícího se historickou demografií, byl celkový počet Židů před moderním věkem nejvyšší v letech před zbořením Druhého Chrámu, a to cca. 4,5 milionů. Tohoto počtu bylo z důvodu pronásledování a vyhnanství opět dosaženo až v 19.století. Konkrétní počet 10 milionů, který zmiňuje Mojžíš ve své modlitbě, byl tedy proroctvím ukazujícím 2400 let dopředu, dokonce s přesným odkazem na dobu zrodu politického sionismu. Když počet Židů dosáhl 10 milionů, Hospodin se obrátil k Izraeli a zahájil proces jejich obnovy. Ačkoliv tragické události 20. století brzdily realizaci Herzlova snu, zabránit v ní však nedokázaly. Vyhlášení nezávislosti bylo v Izraeli přijato formou radostných oslav, občané nového státu slavili kolovým tancem.

logos-2021-01-theodor-herzl.jpgNeradovali se však všichni: mnozí mluvili pohrdavě o nově vzniklém židovském státě, jenž v roce 1948, v době vyhlášení nezávislosti měl pouze 806 tisíc obyvatel (dnes již více než 9 milionů). Nepřátelé Izraele počítali s tím, že po téměř 1900 letech se navracející Židovstvo vytlačí k moři, a že tento sionistický pokus bude na Blízkém východě jen dočasnou nepříjemnou epizodou. Tohle očekávání bylo v roce 1967 významně zmařeno, když arabská vojska posílená sovětskými zbraněmi a poradci utrpěla ve stejnou dobu na třech frontách obrovské ztráty. Šestidenní válka znamenala pro Izrael ohromnou úlevu, největší radost, ba doslova extázi vyvolalo však to, že osvobozením východní části Jeruzaléma přešla i Chrámová hora pod izraelskou kontrolu. „Har habajit b’jadejnu“ (Chrámová hora je v našich rukou) – zněla věhlasná rozhlasová zpráva generála 55. záložní parašutistické divize, Mordechaie „Motty“ Guru, jež povzbudila židovské komunity po celém světě. Zdálo se, že se uskuteční další sen: návrat na nejsvětější oblast židovské víry, tam, kde kdysi stál První i Druhý chrám.

Kromě toho, že vojáci vztyčili na Skalním dómu izraelskou vlajku, zatroubil vrchní rabín armády Šlomo Goren na Hoře na šofar a nechal tam dokonce postavit dočasnou synagogu, aby se židovské modlitby mohly navrátit na své starodávné místo. Tento krok byl i proto jaksi přirozený, neboť na Chrámové hoře stála nejednou v průběhu několika staletí po zničení Svatyně synagoga, a Židům zde nebyly zakázány ani modlitby (viz náš článek v rámečku).

Synagogy na Chrámové hoře

Jakkoliv je to překvapující, během uplynulých 1949 let, tedy od té doby, kdy vojska pod vedením Tita zničila Chrám, většinou měli Židé možnost se na hoře modlit, dokonce poblíž bývalé Svatyně stála několik staletí i synagoga.

Na začátku druhého století dostali Židé od císaře Hadriana povolení, aby na hoře postavili stálou budovu, neboť on tím chtěl získat jejich podporu. Povolení však císař brzy stáhl, ještě dříve, než práce mohly začít.

Následující taková možnost přišla od synovce Konstantina Velikého, Juliána, který se stal císařem r. 361 po Kr. Juliánus, který je do dějin zapsán jako „apostata“, se obrátil proti křesťanství a vydal v Říši dekret o náboženské toleranci, a poté Židům slíbil, že Chrám pro ně znovu postaví. Práce byla také započata, dle Juliánova nařízení bylo v Jeruzalémě nashromážděno velké množství stavebního materiálu. Stavba však byla v důsledku zemětřesení přerušena, a po Juliánově smrti, k níž zanedlouho došlo, byl tento plán jeho nástupci definitivně zavržen.

Bezprostředně před útokem muslimů, roku 631 se perskému králi, Kosru II. podařilo na krátkou dobu Jeruzalém obsadit Byzantinci. Nový perský místodržitel Židům povolil, aby se na hoře modlili. To jim zajistil i chalífa Omár poté, co bylo město zabráno muslimskými Araby. Chalífa tímto oplácel pomoc, kterou mu Židé poskytli k obsazení města.

Navzdory tomu, že Chrámovou horu muslimové učinili jedním z posvátných míst islámu, Židy z tohoto místa nevykázali. Dokonce jim vydali povolení, aby si tam postavili malou synagogu ze dřeva, která tam stála až do konce raného muslimského období. Solomon ben Jochanan, poutník z 10. století, jenž žil mezi roky 940 až 960 v Jeruzalémě, o tom napsal: „Židům přenechali bývalý dvorec Chrámu, kam se Židé již dlouhá léta chodí modlit.“

Dočasná synagoga stála na hoře několik stovek let, až nakonec chalífa al-Hakim Židy roku 1015 vykázal z města. Některý jeho potomek je však tam opět pustil, a tak se Židé mohli i nadále na Chrámové hoře modlit. Dodnes jsou vidět hebrejské nápisy židovských poutníků z těch dob, a to podél východní zdi Chrámové hory, na vnitřní straně Zlaté brány.

V době křižáků (1099 až 1187) byli Židé opět vykázáni, ale dobyvatel z řad kurdských muslimů Saladin povolil, aby se vedle muslimů mohli modlit na hoře i Židé, a mohli svou synagogu obnovit.

Ve středověku, v dobách mamalucké nadvlády zapsal vrchní rabín v Jeruzalémě jménem ben Šlomo ibn Zimra (1479-1573), že Židé žijící ve městě, se chodili pravidelně modlit na Chrámovou horu, „a od nikoho jsme kvůli tomu neslyšeli stížnost“. Tato možnost jim byla ponechána dokonce i v době osmanské nadvlády o to více, že turečtí sultáni se ani o Jeruzalém, ani o tamější svatá místa moc nestarali.

Úplný zákaz modliteb prováděných nemuslimským obyvatelstvem byl uzákoněn ve skutečnosti až ve 20. století, v dobách jordánské okupace, což po roce 1967 i izraelská vláda ponechala v platnosti.

Znovunastolení jednotné židovské nadvlády v Jeruzalémě proto znamenalo z politického hlediska velký obrat, neboť rozhodnutím OSN z roku 1947 o vzniku židovského státu měl být Jeruzalém umístěn pod mezinárodní kontrolu. Tohle stanovisko podporovaly jak velké mocnosti, tak i Vatikán. Když však po vyhlášení nezávislosti Izraele arabská vojska zaútočila na nový stát, světová organizace nic neučinila v zájmu zachování statutu Jeruzaléma, ani pro záchranu židovského obyvatelstva. Výsledkem klidu zbraní roku 1949 bylo, že město bylo rozděleno na dvě části: nad jeho východní částí, včetně Starého města, získalo nadvládu Jordánsko, zatímco západní část města připadla Izraeli.

Po ukončení války za nezávislost Izrael z chování OSN vyvodil, že co se týká Jeruzaléma se světová organizace vzdala svých nároků. „Světová organizace nehnula ani malíčkem, když její členové zahájili otevřenou válku proti usnesení [o vzniku židovského státu] valné hromady ze dne 29.11.1947, a pomocí ozbrojených sil se pokusili zabránit vzniku izraelského státu, odstranit Židy, žijící ve svatém městě a zničit Jeruzalém“ – říkal ministerský předseda David Ben Gurion v izraelském parlamentu.

Od tohoto okamžiku usiloval Izrael o osvobození města. Jordánské úřady v době okupace systematicky ničily synagogy Starého Města Jeruzaléma a způsobily velké škody i na svatých místech křesťanstva. Šestidenní válka roku 1967 přinesla obrat, kdy Jeruzalém byl izraelskou armádou osvobozen. Vojáci vstoupili dojatí do Starého Města, v němž většina nikdy nebyla. Jeden z očitých svědků, Geršon Solomon na otázku časopisu Hetek na ty vysněné hodiny vzpomínal takto: stáli jsme omámeni s mými vojáky na Chrámové hoře. Dokonce i z očí nevěřících vojáků tekly slzy. Po 1900 letech se naplnil sen: místo bývalé Svatyně přešlo pod židovskou kontrolu.“

Velké stažení vojsk

logos-2021-01-mose-dajan.jpgSen se zanedlouho rozplynul. Ministr obrany Moše Dajan odstranil z Hory nejprve vlajku s Davidovou hvězdou, a poté z místa odvelel i izraelské vojáky. Dajan to o řadu let později, ve svých pamětech odůvodňoval tím, že „Izrael nepřišel proto, aby zabral svatá místa jiných obyvatel nebo omezoval jejich náboženská práva, nýbrž proto, aby zajistil jednotu města a bratrské soužití jeho obyvatelstva“. Dajan tím pokračoval v politice prvního ministerského předsedy Izraele, Davida Bena Guriona, jenž v době války za nezávislost, kdy se zdálo, že by izraelská armáda mohla Jeruzalém získat, vojákům zakázal, aby na svatých místech křesťanů a muslimů způsobili jakékoliv škody.

Generál šel však dál: nejenže Horu opět vrátil pod muslimský dozor, ale zakázal i veškerou nemuslimskou modlitbu. Ve svých pamětech to vysvětloval tím, že „celá Hora je místo pro modlitby muslimů a jejich mešitu, kdežto u Židů tohle místo slouží „pouze pro vzpomínky na minulost“, a proto, ačkoli je nutno pro Židy zajistit možnost vyjít na Horu, nesmí tam provádět žádné spirituální činnosti a dodal, že k tomu mají určenou Západní zeď a synagogy po celém světě. Dajan vědomě rozhodl, že náboženskou suverenitu na Hoře v plné míře přenechá muslimům, neboť věřil, že dovede zabránit tomu, aby se území stalo cen­trem palestinského nacionalismu. Tento status quo vládne na Chrámové hoře oficiálně od r. 1967, jeho dodržování zajišťují policie a státní bezpečnostní složky společně s muslimskými úřady.

Dle historických pramenů se cíle, ve které generál doufal, nenaplnily: „al-Haram al-Sharif“ (ušlechtilá svatyně) se v uplynulých padesáti letech stala pro Palestince a zároveň pro celý muslimský svět ústředním náboženským a politickým symbolem. Není náhoda, že i kancelář nacionalisty Jásira Arafata zdobila obrovská fotografie Skalního dómu. Heslem krvavých palestinských povstání se stalo „Zachraňme al-Aksu před Židy!“, a jako nový fenomén se v arabském světě rozšířila i teorie „popírání Chrámu“, která tvrdí, že na Chrámové hoře nikdy židovská svatyně nestála. Jeruzalémský velký muftí Muhamad Ahmad Hussein v roce 2015 v izraelské televizi prohlásil, že „na Chrámové hoře nikdy židovská svatyně nestála a že mešita al-Aksá je od stvoření světa islámskou mešitou, a nikdy nebyla ničím jiným.“ K šíření této lži pomohlo i to, že s odvoláním na suverenitu islámského náboženství, jsou od počátku 20. století na Hoře znemožňovány archeologické výzkumy.

Je politováníhodné, že takovéto falšování historie bylo dokonce potvrzeno několika usneseními UNESCO ohledně Jeruzaléma, která naprosto ignorovala třítisíciletou historickou minulost města. K tomuto záměru sloužilo i to, že Arabové na začátku druhého tisíciletí, z titulu „restaurování“ nechali z Hory odvézt zeminu uchovávající historické nálezy v objemu několika stovek nákladních aut a téměř celou plochu přikryli kamennou dlažbou. To vše mělo za následek, že nejen modlitby byly Židům na Hoře znemožněny, ale stále více byla nežádoucí i jejich fyzická přítomnost.

logos-2021-01-gettyimages-3200116-domeoftherock.jpg

Muslimský úřad Waqf, provádějící dozor nad Chrámovou horou se v uplynulých desetiletích stále více posouvá pod vliv organizace Hamas. Sám jsem byl nejednou svědkem, jak silně se vůči židovským skupinkám několika osob projevuje nenávist antisemitů. Vyhrožující, strkající, dokonce i kameny házející dav se z velké části skládá z muslimů, kteří jsou palestinskými úřady a organizacemi vyloženě placení za to, aby svou 24-hodinovou přítomností „chránili al-Aksu“.

Částí fyzického vytěsnění Židů je i to, že samotní Arabové nemají vůbec v úmyslu na Hoře dodržovat Dajanovo status quo. Ve druhé polovině devadesátých let dva další podzemní objekty velkého rozsahu přestavěli v mešitu: zaprvé, klenuté atrium tzv. Šalamounových stájí využívaných Templářskými rytíři a nacházejících se v jihovýchodním cípu Hory, přestavěli v modlitebnu vhodnou k umístění téměř deseti tisíců věřících, zadruhé, rovněž zpřístupnili podzemní sály pod mešitou al-Aksá. Mimo to, na podzim 2018 se pokusili osvojit vnitřní stranu Zlaté brány nacházející se ve východní části Hory, aby tam vytvořili další mešitu. Tomuto záměru izraelské úřady zabránily.

logos-2021-01-h805779.jpg

Na zachování status quo dlouhou dobu téměř úplně jednotně trvali i náboženští vůdci Izraele. Židům je podle stanoviska vrchního rabína zakázáno na Horu vystoupit, neboť na území bývalé Svatyně ani dnes nesmí vkročit ti, kteří jsou z náboženského hlediska považováni za nečisté, a to se dnes podle nich vztahuje na celý Izrael, jenž „se nachází ve stavu mrtvolné nečistoty“ (neboť popel z červené jalovice k očištění dle Tóry není k dispozici). Jelikož dle jejich argumentace nemůžeme vědět, kde přesně Chrám stál, musí být celá oblast Hory nepřístupná. Slomo Avineri, vrchní rabín ješivy Ateret Kohanim, se snažil vedle náboženské čistoty také z hlediska národního vysvětlit, proč je tento zákaz s ohledem na Izrael na místě: „Naše vlastnické právo k tomuto území a naše spojitost s ním se projevuje tím, že se k tomuto místu nepřiblížíme. Náš národní duch je dokladem, že celému světu dáváme najevo, že existuje místo, kam nevkročíme. Tato vzdálenost nás však od Hory neodděluje, právě naopak, spojuje s ní.“

Spolupracovník výzkumného ústavu Jerusalem Center for Public Affairs, Nadav Shragai ve své knize s názvem Al-Aksá v ohrožení – Příběh krvavého obvinění a lži cituje usnesení Nejvyššího soudu Izraele, tudíž, že „každý Žid má právo vystoupit na Horu, modlit se tam a hledat společenství se svým Stvořitelem.“ Právo na svobodu vyznání však podle soudu nemůže být uplatněno státní mocí, a proto vládní orgány jsou oprávněny zavézt „v zájmu zachování pořádku a veřejné bezpečnosti“ jistá omezení.

V posledních letech ovšem čím dál víc rabínů je zastáncem toho, že se zákaz vztahuje pouze na střed a na severní část Hory (neboť právě tam mohla Svatyně stát), a nikoli na objekty, přistavěné prokazatelně v době Herodově. Proto skupiny Židů vystupujících v čím dál větším počtu na Chrámovou horu většinou obcházejí vnitřní okraj tohoto místa.

Odvážní snít

logos-2021-01-gettyimages-2586465-2048x2048.jpgPo roce 1967 byli aktivisté, kteří bojovali za právo náboženské svobody týkající se Chrámové hory, oficiální izraelskou politikou a médií označeni za nebezpečné extrémisty. Podobně byly nařčeny i organizace, které třeba jen symbolicky, ale mluvily a učily o budoucí židovské Svatyni. To však neodradilo takové aktivisty-idealisty jako jednoho z vedoucích Chrámového institutu, rabína Chaima Richmanna, nebo předsedu hnutí Příznivců Chrámové hory, Geršona Solomona. Když jsem s nimi oběma na začátku nového tisíciletí v Jeruzalémě připravoval rozhovor, zdálo se být nemožné, aby jejich záměry byly během jednoho desetiletí vlivnými politiky podporovány, a aby i větší část veřejnosti souhlasila s tím, že Židovstvo má na Chrámové hoře právo k modlitbám a také ke stálé a úřady povolené přítomnosti. Přesto se to stalo: jak sionistů, tedy zastánců návratu na Eretz byla jen hrstka, stejně tak i jejich spirituálních následovníků, kteří se zasazovali o návrat na Chrámovou horu. Čas však opět začíná potvrzovat úsilí těchto snílků.

„Plán vybudování Chrámu není jednoduše cílem našeho institutu, není to soukromá iniciativa, ani záměr nějaké fanatické skupiny, nýbrž je to centrální téma Bible, příkaz do budoucnosti, který dostal židovský lid. My věříme tomu, že i to, jako všechny prorocké vzkazy Bible, se jednoho dne naplní. Cílem našeho institutu je učinit všechno možné pro to, abychom se mírovými prostředky dostali blíže ke dni výstavby Chrámu. Tento obraz není symbol, my skutečně věříme tomu, že Židé Chrám postaví“ – řekl rabín Richmann v roce 2001 při rozhovoru pro časopis Hetek. Když rabín Chrámového institutu představil výsledky jejich práce, bylo nám jasné, že nemluví do vzduchu: vyrobili nejen přesné repliky užívaných předmětů a liturgických rouch, ale jak tvrdil, jsou k výstavbě Svatyně připraveny i podrobné plány.

Ačkoliv výstavba Chrámu se dnes zdá být stejně nemožné poslání, jako kdykoliv v minulosti, v izraelské společnosti proběhly velké změny, a veřejné mínění dnes přemýšlí o vztahu Židovstva k Chrámu úplně jinak než dříve. Je tomu dobrých deset let, co mi jeden z vůdců hnutí osadníků, rabín Ari Abramovitz říkal, že návrat na Chrámovou horu není možný bez změny myšlení lidí. „Je potřeba, aby v srdcích Židů opět vyvstala touha po Chrámu“ – dodal rabín Abramovitz, jenž se i sám mohl osobně přesvědčit o bolavé absenci této touhy. V roce 2009 chtěl kandidovat za stranu představující záj­my osadníků s názvem Židovský domov, ale když v rozhovoru pro rozhlas mluvil o postavení Třetího chrámu, vyvolalo to ve společnosti takovou bouři, že svou kandidaturu musel stáhnout.

Dnes je již situace naprosto jiná. Vlivný člen izraelského kabinetu, ministr veřejné bezpečnosti, Gilad Erdan, jenž je považován za jednoho z možných nástupců Benjamina Netanjahua, v říjnu r. 2019 říká: „Náboženská svoboda na Chrámové hoře se může uskutečnit již v několika následujících letech, nejpozději však do jednoho desetiletí.“ Co tím ministr myslel ve své, snad ne náhodou na Herzla se odkazující předpovědi? To, že si již dnes i většina Izraelců myslí: kromě muslimů je nutno i pro jiné lidi zajistit možnost modlitby na Chrámové hoře. Argumenty v souvislosti s uplatněním náboženské svobody přijímají i ti, kteří nejsou pravicového myšlení, ale jinak chtějí oddělení státu od náboženství. Ohledně této změny postoje důležitou roli hrály videonahrávky, natočené na Chrámové hoře, které svědčily o tom, jak izraelští policisté silou moci brání modlitebníkům, aby si uplatnili svá základní práva víry, a to na nejsvětějším místě Židovstva. Ačkoliv jedno ze schodišť vedoucí na Chrámovou horu je pro Židy otvíráno jen občas a na několik hodin (podle nařízení Dajana klíče ke všem ostatním branám jsou pod výhradní správou Waqf), a jednotlivé skupinky 10-15 osob smí do objektu vstoupit jen střídavě po sobě, rok, co rok i tak čím dál víc lidí na Chrámovou horu zavítá. Počet návštěvníků o podzimních svátcích r. 2019 byl rekordní, došlo dokonce ohledně náboženské svobody k dalšímu kroku vpřed.

logos-2021-01-jeruzalem.jpg

5. listopadu 2019 překvapujícím způsobem, snad během několika staletí vůbec poprvé, se mohli na Chrámové hoře židovští poutníci veřejně a nerušeně modlit. Dle videozáznamu zveřejněného Chrámovým institutem, povolili izraelští policisté skupině židovských poutníků, aby o výročí poutní cesty Maimonida se otevřeně modlili, zatímco stáli čelem k bývalému Chrámu. Maimonidés (rabín Moše ben Maimon, resp. dle hebrejské zkratky tohoto jména: Rambam), nejvýznamnější židovský filozof a znalec Tóry se roku 1165 vydal na poutní cestu do Jeruzaléma, v němž tenkrát vládli křižáci, aby se na Chrámové hoře pomodlil. Jeho osoba se nestala symbolem hnutí výstavby Třetího chrámu jen z důvodu jeho poutní cesty, ale má klíčový význam i proto, neboť Maimonidés ve své studii s názvem „Zákon Vyvoleného Domu“ s platností až do dnešních dnů vyložil přikázání k výstavbě Svatyně.

Zatím se neví, zda tato úřední benevolence je platná jen pro jedinou příležitost, nebo slouží i k testování všech následků, které by nastaly v případě, že modlitby na Chrámové hoře budou oficiálně povoleny. Šance na to je, neboť mírový plán na Blízkém východě, který prezident Donald Trump nazval jako „dohoda století“, se může dle izraelských odborníků dotýkat i statutu Chrámové hory. Představení tohoto plánu, vypracovaného zetěm a hlavním poradcem prezidenta Jaredem Kushnerem, bylo kvůli izraelské vládní krizi několikrát odloženo, nicméně, dotčené strany nejednou narážely na jeho obsah. Trumpův hlavní vyjednavač na Blízkém východě, Jason Greenblatt v Bezpečnostní radě OSN řekl, že „v souvislosti se statutem Jeruzaléma je potřeba dojít k takovým kreativním řešením, která se pokusí respektovat zjevné lpění všech tří náboženství na tomto městě“.

Toto diplomatické vyjádření v Izraeli pochopili tak, že Trump, jenž má rád kreativní a neobvyklá řešení, by si přál, aby jordánský dohled na Chrámové hoře byl vystřídán pružnější, tedy saúdskou nebo případně marockou správou, která přijme i přítomnost jiných náboženství kromě islámu. Jordánsku svěřili kontrolu nad mešitami v roce 1924, po zhroucení Osmanské říše ještě Britové. Tato role byla po r. 1967 Izraelem potvrzena, a právo dohledu Jordánska bylo zavedeno i do tzv. Washingtonského prohlášení podepsaného r. 1994, které bylo přípravou mírové dohody Jordánska a Izraele. Podle této dohody „s ohledem na muslimská svatá místa, Izrael respektuje nynější roli Hašemitského království Jordánska. Při jednáních týkajících se řešení definitivních statutů Izrael bude přisuzovat zvláštní důležitost historické roli Jordánska v souvislosti s těmito svatyněmi“. Tato formulace byla poté doslovně zařazena i do mírové dohody.

Tato formulace je podstatná, neboť nevylučuje možnost případných změn. Izrael se dobrovolně zavázal, že se ve prospěch Waqf vzdá uplatňování své suverenity, a kdyby toto své stanovisko chtěl změnit, může se odvolat na řadu důvodů. Organizace Waqf totiž, jak jsme se již o tom zmínili, v několika bodech překročila své pravomoci, když na Hoře rozšířila území vymezené pro muslimské mešity. Tím spíš, že izraelské úřady v mešitě al-Aksá a rovněž ve Skalním dómu nejednou nalezly zbraně a hledané teroristy. Kdyby byla správa mešit svěřena do jiných rukou, zajisté by to poznamenalo vztahy s Jordánskem; na Blízkém východě se však jazyku síly a zájmů rozumí: bezpečnost a stabilita království s většinovým palestinským obyvatelstvem je ze strany USA a Izraele garantována, a proto by nemuselo vést k roztržce, kdyby (jak mnozí předpokládají, při hojné materiální kompenzaci) dohled nad Chrámovou horou byl předán do jiných rukou. K tomuto kroku by mohlo dojít i z toho důvodu, že ze strany Jordánska bylo jednostranně vypovězeno nájemní právo, k němuž se Jordánsko zavázalo v rámci mírové dohody a které zajistilo na východní straně Jordánu židovské zemědělské obci Naharajim (Mírový ostrov). Jako odpověď, organizace Students for the Mount (Studenti pro Horu) vyzvala izraelskou vládu, aby stáhla právo jordánské Waqf na dohled nad Chrámovou horou.

Dle informací by mohla nový muslimský úřad pro otázky náboženské vytvořit saúdská strana jako strážce dvou nejdůležitějších svatyň islámu, Mekky a Mediny. Vedle náboženských hledisek je důležité i to, že Jared Kushner a saúdský korunní princ, Mohamed bin Salmán mají mezi sebou těsnou a přátelskou spolupráci. (Arabové žijící na Arabském poloostrově, i z etnických hledisek mají nejblíž k izraelským Židům. – viz článek níže: „Jsou Arabové synové Ismaelovi?“) Také se uvažovalo o možné roli Maroka, neboť tato země přes 700 let zajišťovala ochranu a zásobování severoafrických muslimských poutníků v Jeruzalémě. (Marocká čtvrť se totiž nacházela v jeruzalémském Starém Městě zrovna před Západní zdí, a na tomto místě bylo vybudováno po roce 1967 prostorné náměstí, jak ho známe dnes.)

Soumrak Dajanovy doktríny

K modlitbám prováděným na Chrámové hoře, pokud se nejedná jen o příležitostnou modlitbu, je třeba mít stálé místo, synagogu. Tato myšlenka ještě před nedávnem byla tak nebezpečnou utopií, jako plány výstavby samotného Chrámu. V posledních měsících se však o této možnosti čím dál častěji otevřeně mluví.

Začátkem listopadu noviny The Jerusalem Post informovaly o tom, že organizace zabývající se otázkou svobody vyznání Židů v souvislosti s Chrámovou horou předložily vládě společnou výzvu, aby na Chrámové hoře postavila synagogu. Mezi signatáři výzvy byli politici, poslanci knesetu i rabíni. Odvolávají se na to, že během dějin na Hoře několikrát stála synagoga, a že dnešní situace je nepřijatelná, neboť muslimové svou výhradní přítomnost na tomto místě stále více rozšiřují. Doporučují vzít si příklad z hebronských Jeskyní patriarchů, které v roce 1967 rozdělili na synagogu a mešitu, tím pádem i Židé se mohli svobodně modlit u hrobu svých praotců.

Izmael (Bůh tě vyslechne) je Abrahamův potomek narozený z Hagar, jenž je dědicem smlouvy obřízky a také části Abrahamových požehnání (Gen 17,20). Izmael, popisovaný jako muž divoké a nepřátelské povahy, zplodí dvanáct dětí (Gen 25,13-15), jména některých z nich se vyskytují i na asyrských a arabských nápisech:

    1. Nebajot (pahorky; sedláci, oráči)
    2. Kedar (černé pleti; černý, tmavý; truchlící)
    3. Adbeel (po Bohu dychtivý, Boží zázrak; prst Boží)
    4. Mibsam (dobrá vůně, sladká vůně, milá vůně)
    5. Mišma (co člověk slyší; zpráva, klep, fáma)
    6. Duma (mlčení, ticho; říše mrtvých)
    7. Massa (pokušení, zkouška; břemeno, tíha; dar; zjevení)
    8. Chadad (divokost; hřmící, silný, ostrý; ohromný; radující se, jásotem vybuchující)
    9. Tema (pustina, neobydlený kraj; div, údiv; zděšení)
    10. Jetur (obec nomádů)
    11. Nafiš (osvěžení, povzdechnutí; vůně; rozloha, početný)
    12. Kedma (východ, směrem k východu, původ)

Nebajot a Kedar se vyskytují v Bibli nejčastěji, kteří byli známí jako pastýři ovcí (Iz 60,7). Tato dvě jména se nachází společně často i na asyrských nápisech. Nebajota Josephus Flavius ztotožňuje s Nabajoty, a ohledně dvanácti kmenů píše: „Tito obydleli celou zemi od Eufratu po Rudé moře, které se nazývá Nabatena. Podle nich byly pojmenovány arabské kmeny a národ Arabů, jednak kvůli šikovnosti sebe samých, zadruhé kvůli Abramovu majestátu.“ (Židovské starožitnosti I.22,1). Josephus žil v době Nabatejců, a tuto informaci získal pravděpodobně od Nabatejců. Nabatejci mluvili ranou formou arabštiny, a také řečtí a římští historikové je často zmiňují jako „Araby“. Hlavním městem Nabatejců byla Petra, která leží na území dnešního Jordánska (dříve Edom). Nabatejci vystavěli řadu měst v Negevu, tedy na území dnešní severní Saúdské Arábie a v jiných částech Jordánska. Ve 2. st. po Kr. o Nabatejcích, majících vyvinutou civilizaci a vypracované vodní hospodaření, přeměňujících poušť v místo k životu a vyhýbajících se vojenským konfliktům, již moc neslyšíme. Dle samaritánských zdrojů, postavili Mekku rovněž oni.

logos-2021-01-rod-abrahamov-small.jpg

Kedarci jsou v Bibli zmiňováni na více místech: místy se poukazuje na jejich kočovný způsob života (Ž 120,5, Iz 42,11) nebo na jejich vojenskou sílu (Iz 21,16-17), jinde se vyskytují jako obchodníci (Ez 27,21). Někteří Gešema Arabského (jenž se Nehemiáše snažil držet zpátky) ztotožňují s králem Kedarců. Kedarci byli v neustálém konfliktu s Asyřany, po 4. st. po Kr. však o nich již nic nevíme.

O dalších kmenech Izmaele víme ještě méně. O Adbeelovi historikové se všeobecně domnívají, že právě oni se zabydleli na Sínajském poloostrově. O kmenech Mibsama a Mišmy se předpokládá, že se skrze manželství spojili s potomky Šimeona (1Pa 4,24-27) a přestaly samostatně existovat. Dúmá u Jozua je zmíněno jako kanaánské město (Joz 15,52), zatímco u Izaiáše (21,11) je spojeno s Edomem a Seirem. Někteří historikové jeho potomky spojují se starodávným městem Dumatem al-Jandai na severozápadě Saúdské Arábie a s jeho okolím. Massa podle několika starověkých zápisů je v těsném spojení s Dedánem a Nebajotem a se severní Arábií. Chadad je historiky přirovnáván k lidu žijícímu v blízkosti hor severozápadní Palmyry. Zároveň je důležité poznamenat i to, že podél regionu Levante dodnes žije kmen se jménem Chadad (např. Jordánsko, Sýrie, Libanon), jejichž většina je křesťanská. Tema a jeho potomci dle předpokladů obydlovali město Tayma v Saúdské Arábii, ale již v 1. st. př. Kr. se informuje o tom, že v oblasti dominují Nabatejští. Téma je v Bibli vícekrát zmiňována (Iz 21,13-14, Jer 25,23, Job 6,19).

Arabští pisatelé středověku považují i Mohameda za potomka Izmaela, což je přinejmenším sporné. V jiných spisech zase stojí, že všichni Arabové jsou potomci Nabatejců a Kedara. Je však důležité si uvědomit, že tvrzení, podle něhož by všichni Arabové měli být Izmaelovými potomky, není pravdivé. Ve skutečnosti jen část Arabského poloostrova je potomkem Izmaela, a velká část „arabského světa“ značícího kulturní a jazykovou pospolitost, nemá žádný vztah s Izmaelem. Slovo arabský již ve starověku skrývalo různá etnika, a je vlastně synonymem slova beduín, což byli kočovní nomádi na Arabském poloostrově. Později nezávisle na tom, jakou měli formu života, tímto slovem označovali všechny národy žijící na Arabském poloostrově, jako např. kromě synů Izmaela také potomky Ezaua (Gen 36,1-19), Abrahámovy děti s Keturou (Gen 25,1-4), ale i potomky semitského Joktána. (1 Pa 1,20). V použití slova „Arabové“ nastal obrat ve středověku, v době arabských nájezdů: dobytím celého Blízkého východu a severní Afriky i další národy přijaly arabský jazyk, islámskou víru a kulturu, a tak slovo „Arabové“ není používáno pouze v případě Izmaelových potomků.

Szilvia Finta

 

Rovněž k výstavbě synagogy vyzval americký konzervativní autor Ben Shapiro, jehož v roce 2019 za použití síly vykázali z Chrámové hory, kde se začal modlit. Podle něho je to absurdní situace, že není povoleno Židům se přiblížit k jejich nejsvětějšímu místu: „Západní zeď ve skutečnosti je opěrná zeď náhorní plošiny, na níž kdysi stál Chrám. To je velice bizarní. Modlíme se u opěrné zdi, ačkoli samotný Chrám byl obklopen rovněž hradbou. (…) I když Židé nesmí postavit Chrám, neboť na jeho místě stojí Skalní dóm, mají veškeré právo k tomu, aby tam postavili alespoň synagogu. Jestliže muslimové mohli na jednom konci teritoria postavit školu, je jednoznačné, že i Židé si mohou postavit budovu, vždyť na Hoře je k tomu dost místa“ – říká Shapiro.

Poslanci Židovského domova, Ajelet Saked a Bezalel Smotrich před časem kritizovali ministerského předsedu Netanjahua, že v památný den Tiša BeÁv, kdy se vzpomínalo na zničení Chrámu, z bezpečnostních důvodů nechal Horu uzavřít, neboť na ten den spadal modlitební den muslimů během Ramadánu.

„Je mylné předpokládat, že tím, že ustoupíme agresivním výhružkám, budeme v bezpečí. Právě naopak, tato zbabělost vyvolá ještě větší agresi“ – tvrdil Saked. Vláda nakonec zrušila zákaz, a za jeden den na Horu bez incidentů zavítala téměř dvoutisícovka Židů.

logos-2021-01-tablet.jpg

Budoucí změny naznačuje i to, že vlivný americký časopis „Tablet“ 2. října 2019 publikoval podrobnou argumentaci o tom, proč musí Izrael během krátké doby postavit na Chrámové hoře synagogu. Studie, která pečlivě rozebírá Dajanovu doktrínu, zohledňuje všechny důležité otázky: hlediska politická, bezpečnostní, právní, spirituální, kulturní, ideologická, národní i historická – a dochází k závěru, že výstavba synagogy je pro Izrael morální právo a národní povinnost, neboť jen tak bude zabezpečena budoucnost národa. Ale cíl je podle autora, Matthewa Ackermana ještě větší: „Pohled na velkolepou synagogu na Chrámové hoře v průběhu pár let obnoví myšlení lidstva o Jeruzalému a židovském státě.“

Ackerman zdůrazňuje, že místo je od dob Abrahama centrálním bodem naděje Židů a jejich hledání Boha. „Jak první, tak i druhý židovský Chrám stál na Chrámové hoře. Pro židovský národ je Jeruzalém nejsvětějším místem od té doby, kdy byl králem Davidem ustanoven za hlavní město, a král Šalamoun výstavbou Prvního Chrámu potvrdil i duchovní význam tohoto města. Dokonce i po zničení Druhého Chrámu ještě 1500 let byla Hora místem židovských modliteb, pokud jim to bylo dobyvateli povoleno. Vícekrát se i pokusili synagogu znovu postavit. Herodem postavená Západní zeď je významným místem od dob, kdy sultán Sulejman Velký v 16. století na Hoře zakázal veškeré nemuslimské modlitby, a proto jako náhradu oddělil Židům pro modlitby Západní zeď. Tohle místo se však nestalo významným kvůli Sulejmanovu povolení, nýbrž tím, že se pro Židy stalo ke Svatyni Svatých nejbližším dosažitelným místem.“

logos-2021-01-rabin.jpgAutor připomíná, že „v ortodoxních kruzích se rozšířilo až v 19. století, kdy i oni sami začali považovat výstup na Horu za zakázaný. V roce 1967, několik dnů potom, co Izrael dobyl Chrámovou horu, nechal vrchní rabín armády Šlomo Goren na Hoře postavit synagogu, která tam stála jen krátkou dobu, ale to nic nezmění na tom, že při modlitbě se i dnes otáčejí směrem k Chrámu, ať jsou kdekoliv na světě. Chrámová hora není ničím nahraditelná.

Proto je nepřijatelný a neoprávněný každý argument, který Židům zakazuje modlitby na nejsvětějším místě jejích víry. Skalní dóm postavený r. 690 po Kr. sloužil k tomu, aby spojil islám s Abrahámovou linií a oddělil Chrámovou horu od judaizmu a křesťanství. To bylo křižáky na čas odvráceno, po nich však byly mešity okamžitě obnoveny“.

Nejvíce zmiňovaný argument proti úpravě status quo je otázka bezpečnosti. Autor článku časopisu „Tablet“ to popisuje takto: „Stanovisko izraelské vlády je dnes de facto to, že ačkoli by Židé měli mít oprávnění se na Chrámové hoře modlit, bezpečnostní situace to neumožňuje. Přes výrok Nejvyššího soudu Izraele, že udržování zákazu je nezákonné, brání úřady modlitbám s odvoláním na to, že by nevyhnutelně vedly k neodůvodněnému násilí nejen na daném místě, ale i všude v Izraeli a na celém světě. Dokonce, by mohly nastartovat i „svatou válku“ s katastrofálními důsledky. Je smutné, když je komukoliv zakázáno uplatňování daného práva z důvodu hrozby násilí. Je ještě smutnější, pokud pro mnohé není zjevné, že to je hanebné přisluhování arabským muslimům, kteří vyhrožují nasazením několika desetitisíců násilných fanatiků. Argument bezpečnosti má však své nedostatky. Vychází z falešného tvrzení, že předá-li Izrael správu Hory v plné míře muslimským úřadům, tak Arabové pochopí, že jejich náboženskou praxi Izrael neohrožuje, a tím se otevře možnost k uzavření mírové dohody v širším rozsahu. Toto stanovisko zastával v roce 1967 Moše Dajan, jenž byl jako dítě svědkem toho, že protižidovské pogromy v roce 1928-29 Arabové odůvodňovali „útokem Židů na al-Aksá“, proto se Dajan snažil tento argument zamlčet. Dějiny však svědčí o pravém opaku. Palestinci i po roce 1967 pravidelně zahajovali krvavé útoky pod záminkou „záchrany al-Aksá“, nezávisle na tom, že na Hoře uplatňovali úplnou kontrolu. Když v r. 2000 Ariel Šaron navštívil Chrámovou horu, byla Palestinci zahájena v souvislosti s tím taková vlna teroru, při níž mezi roky 2000 a 2010 zahynulo téměř tolik Izraelců, kolik celkově v průběhu předchozích 50 let.“

logos-2021-01-arafat.jpgPodle Ackermana, stanovisko, že náboženské symboly a náboženská místa již pozbyla svůj význam, je vážným omylem sekularizovaných západních společností. „Proto byly předloženy takové «racionální» návrhy jako např. ze strany Ehuda Baraka a Billa Clintona v roce 2000, aby na povrchu Hory byla Palestincům zajištěna suverenita, zatímco by si Izrael svou suverenitu ponechal pod jejím povrchem. Arafat o tom pochopitelně nechtěl ani slyšet, raději prohlásil, že na Chrámové hoře židovský chrám vůbec nikdy nestál. Ale sekulární sionisté se do dnešních dnů snaží Araby přesvědčit většinou ekonomickou vyspělostí a demokratickými právy svobod Izraele, a za mír nabízejí «dvou státní řešení», nebo věří v «neproniknutelné železné oplocení», které se zčásti v uplynulých letech také uskutečnilo. Pokud však nebudeme stát za našimi právy a nepostavíme synagogu, tím posílíme právě staré sny arabských muslimů, kteří nepřetržitě zpochybňují legitimitu židovského státu a věří tomu, že tím dokážou zničit Izrael. Naproti tomu by pohled na podivuhodnou synagogu na Chrámové hoře během pár let změnil v souvislosti s Jeruzalémem a židovským státem myšlení lidstva. Taková budova by se okamžitě stála symbolem Jeruzaléma a židovského státu. Je zřejmé, že by muslimští vůdci po celém světě vehementně protestovali, ale tyto hlasy by rychle utichly, pokud čelní představitelé Izraele ozřejmí, že své rozhodnutí nezmění. Synagoga na Chrámové hoře by se stala překvapující rychlostí přijatým faktem. Je mylné předpokládat, že by se celý muslimský svět pustil do svaté války kvůli Palestincům. Od Westfálského míru vedly nejvíce válek sekulární mocnosti za sekulární cíle. Po druhé světové válce jsou za násilnou smrt nejvíce lidí odpovědny ateistické státy jako Sovětský svaz, Čína a Severní Korea. Příčinou arabského násilí není izraelská osadnická politika, nýbrž světonázor, jenž odmítá národní a náboženská práva Židů. To, co vyvolává arabsko-muslimský terorizmus, nejsou Židé nebo nějaké konkrétní konání židovského státu, ale přesvědčení Arabů, že jakékoliv konání Židů je protiprávní, neboť jakoukoliv přítomnost Židů, kdy nejsou podřízení, považují a priori za nelegitimní. Rezignace na Chrámovou horu nepřesvědčila ani jednoho arabského muslima o tom, že Židé disponují národními a náboženskými právy, proto nynější status quo nezachraňuje lidské životy, ale právě podněcuje k terorizmu“ – tvrdí Ackerman.

Také často upozorňují i na to, že povolení modliteb „by oživilo židovský mesianizmus“. Autor připomíná, že se vůči sekulárnímu mesianizmu podobné obavy téměř nikdy neprojevují. „A to v době mezi roky 1948 a 1967 na děti imigrantů čekaly otevřené stalinistické kibucy z celého Blízkého východu. V těchto kibucech bylo praktikování náboženství zakázáno a děti byly podrobovány vymývání mozků v duchu marxistické ideologie, a to v zájmu mesianistického cíle vytvoření dokonalé společnosti. Můžeme být jen rádi, že tito sekulární mesianističtí Izraelci neprováděli hrůzy, které prováděli jejich soudruzi od Karibiku po Žluté moře. Je zvláštní, že krvavý mesianizmus působící smrt milionů lidí uznávají ti samí lidé, kteří mají dnes obavy z toho, jaké emoce by vyvolala výstavba synagogy. Postavení synagogy posílí právo Židů k modlitbám, ale neznamená výstavbu Třetího Chrámu, který byl proroky považován jako znamení příchodu mesiánské doby.“

logos-2021-01-f171009ylff09-1000x668.jpg

Postavení synagogy by propůjčilo nový, spirituální smysl jedinečnému vývoji, jenž proběhl v izraelské ekonomice. „Jedním ze zdrojů této prosperity je úzká spolupráce se západní hospodářskou, akademickou a kulturní elitou. Díky tomu začalo docházet k jistému ztotožnění se s citlivostí zejména sekulárních lidí, s nimiž byli Izraelci na Západě v kontaktu. Navíc řada Izraelců vyrůstala poslední dobou tak, že od židovského náboženského vzdělávání nebo od pochopení náboženství je odděluje vzdálenost několika generací. Hnutí kibuců se téměř úplně zhroutilo, levice, která byla několik desetiletí rozhodujícím prvkem izraelské politiky, se téměř úplně vytratila, přesto se naprosto sekulární náhled na židovský stát ve velké míře zachoval. Jedním z hlavních příčin tohoto jevu je, že elita izraelské high-tech ekonomiky, kultury a akademického života se velmi úzce spojila s podobnou elitou Západu. Židovský stát je však neoddělitelný od židovské spirituality a víry. V tomto ohledu ale nesmíme hledět zpět. Západní zeď je rovněž ještě symbolem exilu. Spirituální dimenze sionismu je jediný skutečný základ státu. Výstavba synagogy na Chrámové hoře je posílením tohoto paradigmatu. Místo zdi by to představovalo dveře, skrze které by Izraelci mohli vstoupit do srdce několika tisícileté židovské historie, konečně by se navrátili na Sion. Proto je na čase, abychom posilnili oprávněnost nároku Židů, vybudovali bezpečnost Izraele a vytvořili mír mezi Židy a všemi národy. A k tomu musí být na Chrámové hoře postavena synagoga, a to rychle“ – uzavírá Matthew Ackerman svou studii, která by mohla obstát i jako manifest spirituálního sionizmu. (The Case for Building a Synagogue on the Temple Mount. Tablet Magazine, 2.10.2019)

Je třeba se bát změny status quo?

logos-2021-01-dilemata.jpgPlán výstavby synagogy, navzdory diskusím, nevyvolal velký zájem pouze v židovských kruzích, ale také v křesťanském světě. Ve znamení svobody vyznání totiž i pro křesťany vznikla možnost k modlitbám, což vyvolává otázku, v jaké formě a pod jakým dohledem by se to mohlo uskutečnit. Historická práva křesťanstva v Jeruzalémě zastupuje několik tradičních denominací, z nichž největší zájem o Chrámovou Horu projevuje Vatikán. Není však pravděpodobné, že by Izraelci chtěli svěřit zastupování křesťanských zájmů výlučně do rukou katolických biskupů sympatizujících s Palestinci, neboť jsou si jisti, že stát Izrael a jednotu Jeruzaléma již desítky let nejvíce podporují evangelikální křesťané. Bylo by důležité, aby pro vybalancování vatikánské diplomacie, která tradičně disponuje velkou schopností uplatňování práv, se američtí a evropští evangelikální křesťané včas vyjádřili k tomu, že uznáním práva Židů k modlitbám na Chrámové hoře nechtějí dosáhnout relativizace jejich práv, která je spojují se svatým místem, nýbrž naopak: uznávají jejich biblický základ, stejně tak, jako to uznávali Ježíš a jeho učedníci. To je v souladu s oficiálním rabínským stanoviskem, dle kterého, i podle Jeremiáše, je Chrámová hora modlitebním místem všech národů: „Můj modlitební dům pro všechny národy“ (to cituje i Ježíš – viz náš článek v rámečku).

V křesťanském světě se zároveň objevily i obavy ohledně toho, že plán výstavby synagogy je předehrou řady takových událostí, která povedou k vybudování „Antikristova Chrámu“, v němž, podle Danielova a Ježíšova proroctví, na svatém místě bude stát „ohavnost zpustošení, modla světového diktátora, o němž apoštol Pavel píše, že „který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha“ (2Tes 2,4).

Tyto časy však zatím evidentně nenastaly, neboť k výstavbě Třetího Chrámu nejsou zatím naplněny základní podmínky. Mezi Židy dosud nepovstal takový prorok, taková autorita, která by (jako to učinil Ezdráš, Nehemiáš a Zorobábel v době budování Druhého Chrámu) stanovila přesné umístění Chrámu, neexistuje Sanhedrin, jenž by měl výhradní zmocnění k výkladu Zákona, není k dispozici bezchybná červená jalovice, jejíž popel by sloužil k očištění, ani svaté předměty Svatyně, které nějakými kopiemi nejsou nahraditelné, a schází hlavně to nejdůležitější: Truhla úmluvy.

logos-2021-01-berkowitz.jpgRabín Elijahu Berkowitz v rozhovoru pro náš časopis objasnil stanovisko těch, kteří tvrdí, že stavba Chrámu zatím není aktuální: „Jednoznačně podporuji vybudování Třetího Chrámu, ale ten dvoutisíciletý exil a životní zkušenosti, které jsme získali jako nenávidění cizinci mezi národy, v nás vybudovaly silný pragmatizmus a schopnost ke spolužití, dále to, že jsme se naučili přizpůsobovat těm nejhorším situacím. Chrámové hnutí má nepochybně i takovou linii, jejíž zástupci fanatickým způsobem lpí na svých cílech, z daleka však nereprezentují většinu, ale ani významnou menšinu. Zřejmé je, že neberou ohled na izraelská stanoviska. Média se přesto soustřeďují především na ně, neboť je možno je představovat jako nápadný jev, není to však přesný obrázek. Bible Židům předepisuje, aby měli Svatyni, je však málo takových Židů, kteří by chtěli toto přikázání za každou cenu naplnit, i tehdy, kdyby to jak pro Židy stejně jako i muslimy znamenalo trápení. Izraelská vláda chápe tuto situaci, a ti, kteří situaci znají zblízka, vědí, že je tomu tak.“

Truhla smlouvy, která se schovává

Truhla smlouvy je naposledy zmiňována v Bibli v období Prvního Chrámu, za krále Jošiáše. Král nařídil Truhlu přenést zpět do Svatyně Svatých, odkud ji předešlí králové, Menaše nebo Amón odnesli. „Levitům zasvěceným Hospodinu, aby učili celý Izrael, řekl: Složte Truhlu svatosti v chrámě, který vystavěl izraelský král Šalomoun, syn Davidův. Teď už ji nenosíte na svých ramenou.“ (2Kron 35,3) Podle rabínského výkladu se to však nevztahuje na Svatyni Svatých, nýbrž na podzemní místnost Šalamounem předem vybudovanou, v níž Schránu schovali před Babyloňany.

Když byl Šalamounův Chrám Babyloňany zničen, v Bibli nic nenasvědčuje tomu, že by Truhlu Smlouvy vzali s sebou. 2. Královská 25 podrobně popisuje, jaké poklady si Nabukadnesar z Jeruzaléma odnesl, a mezi nimi se Schrána Svědectví nevyskytuje. Nevíme ani o tom, že by při návratu z vyhnanství byla vrácena do Druhého Chrámu (Ezd 1 rovněž podrobně popisuje, jaké věci poslal král Kýros zpět „z předmětů z Hospodinova domu, které Nabukadnesar přenesl z Jeruzaléma a které uložil v chrámu svého boha“). Také víme, že když r. 63 př. K. římský vojevůdce Pompeius vkročil do Svatyně Svatých, našel ji prázdnou. A z Nového Zákona víme, že Truhla Smlouvy nebyla zničena, neboť apoštol Jan ji viděl v nebi jako vizi: „Tehdy se otevřel Boží chrám v nebi a v jeho chrámu byla vidět truhla jeho smlouvy.“ (Zj 11,19) Otázkou tedy je: kam se poděla a kde dnes může být?

Podle Druhé Makabejských, vzniklé ve 2. st. před Kr. jako apokryfní historický spis, prorok Jeremiáš, který věděl, že Chrám bude zničen, předem nařídil, aby Schrána Svědectví byla uchována na východ od Jordánu, v jeskyni. Pod duchovní inspirací nařídil, aby stan a truhlu nesli za ním. Následně vyšel na horu, na kterou šel Mojžíš, aby se podíval na zemi, kterou dostal od Boha jako dědictví. Jak tam došel, nalezl obydlí charakteru jeskyně, nechal tam vnést stan a Truhlu smlouvy a také oltář. Poté zatarasil vchod. Z jeho doprovodu se někteří vrátili, aby označili cestu, ale nemohli ji nalézt. Když se to Jeremiáš dozvěděl, těmi slovy je pokáral: „To místo musí zůstat utajené, dokud Bůh znovu neshromáždí svůj národ a nesmiluje se nad ním. Pak Pán tohle místo vyhlásí. Objeví se Boží sláva a oblak, jak za Mojžíše, a za Šalamouna, když se modlil, aby posvěcení chrámu bylo vznešené.“ (2Mak 2,4–8). Podle toho Truhla do doby shromáždění národa zůstává ukryta, dle předpokladů v jedné z tajných jeskyň hory Nébo, a vyjmou ji až k posvěcení Třetího Chrámu.

Dle jedné křesťanské teorie se Truhla smlouvy dostala do Etiopie (do biblické země Kúš), ještě před zničením Prvního Chrámu, a do dnešních dnů ji tam střeží, v pravěkém Aksumu, v jedné katedrále. Podle etiopské tradice král Menelik, syn Šalamouna a královny ze Sáby, Truhlu tajně vynesl z Jeruzaléma, kterou vyměnil za kopii. Od té doby Truhlu střeží potomci jedné kněžské rodiny v takovém uzavřeném místě, kam nikdo nesmí vkročit. Z tohoto důvodu nikdo nebyl schopen se přesvědčit o její pravosti. V roce 1941, kdy Etiopie byla zabrána od Italů Brity, londýnský historik, Edward Ullendroff v doprovodu vojáků navzdory protestu kněží vkročil do uzavřené komory katedrály a prozkoumal Truhlu, kterou tam našel. Podle Ullendroffa to byla pouhá středověká kopie, obdobná těm, které lze potkávat v řadě etiopských kostelů. Etiopská tradice navíc není porovnatelná s výše zmíněným biblickým popisem, podle kterého v době Jošiáše se Truhla smlouvy dostala zpět do Chrámu.

logos-2021-01-depositphotos-37949043.jpg

Lovci pokladů a autoři bestsellerů měli za poslední desetiletí objevit další místa, kde by truhla mohla být ukryta. Je mezi nimi samozřejmě Řím, kam se po zničení Druhého Chrámu mohla dostat spousta pokladů, jako menóra umístěná na Titův oblouk. Truhla smlouvy však dle popisu Josepha Flavia v prvním století nebyla v Chrámu, proto ji odtamtud nemohli ani Římané odnést. Podle jiných teorií truhlu našli ve 12. st. templáři v Jeruzalémě, a pak ji uchovávali před Saracény v Evropě a schovali v jedné francouzské katedrále. Jiná verze zase tvrdí, že se dostala do Irska a tam ji střeží. Všechny ty teorie svědčí o tom, že o Truhlu smlouvy je neutuchající zájem.

Existuje však teorie, v souvislosti, s níž sice také nemáme přímé důkazy, přesto se zdá být ze všech nejpravděpodobnější. A tou je, že Truhla smlouvy je dodnes na Chrámové hoře, ale nikoliv na jejím povrchu, nýbrž 50-100 metrů pod zemí, v tajné komoře. Židovská tradice svědčí o tom, že i Šalamoun věděl, že Chrám bude v ohrožení, proto se postaral o to, aby hluboko pod zemí byla vybudována skrýš, kde se truhla může bezpečně umístit. Vzhledem k tomu, že se tohoto svatého předmětu nikdo nesměl dotknout, byla proto skrýš vybudována přímo pod Svatyní Svatých a poté do ní truhla společně s původní zlatou podložkou spuštěna do hlubiny ještě před tím, než by došlo ke zničení Prvního Chrámu babylonskými dobyvateli. Truhla slouvy tedy může dodnes stát na své původní zlaté podložce, v hlubině země v síni, která byla pod Svatyní vybudována ještě podle Šalamounových plánů.

Židovská kněžská tradice se domnívá, že cesta vedená v hloubi Hory k této komoře, byla po celé délce zasypána. V dobách Druhého Chrámu údajně nějaký kněz náhodou vchod této chodby objevil, když nohou nechtěně vyvrátil v podlaze jednu kostku, ale když chtěl svůj objev ostatním kněžím ukázat, hned zemřel, a tím bylo tajemství zachováno. Ezdráš, Zorobábel, Jošua a ostatní totiž po babylonském otroctví vědomě po ní nepátrali a nevyzvedli do Svatyně Svatých, aby dodrželi radu proroka Jeremiáše: „… těch dnech už nebude ani zmínky o Truhle Hospodinovy smlouvy. Ani na mysl už nepřijde, nikdo si na ni nevzpomene; nikomu nebude chybět a nebude se znovu vyrábět“ (Jer 3,16). Přesto platila oběť a služba v Chrámě, jíž i Ježíš potvrdil, kdy prodejce „horlivou láskou“ vykázal ze svatých míst Chrámu. Příklad Druhého Chrámu dokládá, že i bez Truhly slouvy je Chrám před Bohem přijímán.

Vztah Ježíše a jeho učedníků ke Chrámu

JERUZALÉM a rovněž samotný Chrám v životě Ježíše a jeho učedníků, resp. apoštolů jako věrných Židů hraje důležitou roli. Rané křesťanství totiž není nic jiného než takový mesianistický směr judaismu, který Ježíše přijímá jako proroky zaslíbeného Mesiáše. Proto vztah Ježíše a jeho učedníků k Chrámu byl značně podobný vztahu většinových židovských současníků k Chrámu.

Ježíše např. 40 dnů po narození přinesli jeho rodiče do Chrámu, se záměrem naplnit Mojžíšův zákon a přinést oběť vykoupení prvorozeného, a rovněž poporodní očistnou oběť za Marii. Tehdy v něm starý Izraelita Simeon a také prorokyně Anna poznali Mesiáše. Ale Ježíšovo posvěcení za dospělého (bar mitzvah) také proběhlo v Chrámu. Poté i Ježíš, než zahájí svou službu, podobně jako jeho věrní židovští současníci, každý rok pravděpodobně alespoň o třech povinných svátcích zavítal do Chrámu a přinesl oběť. Před zahájením jeho služby ho satan vynesl na střechu Chrámu, aby ho tam pokoušel.

Rovněž po zahájení služby můžeme vidět, že Ježíš se nevzdává tradic ohledně poutních cest, neboť nepřišel, aby zrušil Zákon, ale aby ho naplnil – pro něj jako pro Žida to zůstalo až do konce života jeho údělem. V Evangeliích jsou popisovány jeho cesty při příležitosti Pesachu, Svátku stánků, ba i Chanuky. Při tom bylo zjištěno i to, že Ježíš nedrží jen židovské svátky dle Mojžíšových přikázání, ale i pozdější svátky vzniklé za judaizmu, např. svátek věnovaný vítězství makabejského povstání, a také svátek očisty Chrámu. Vůči Chrámu se projevuje s žárlivou láskou: vyhnání prodejců a penězoměnců z Chrámu svědčí o tom, že je pro něho důležité, aby Chrám fungoval tak, že odráží skutečnost, a probíhající bohoslužba lidi sbližuje se Všemohoucím, a nikoli od Něho oddaluje.

Ježíš, v souvislosti s Chrámem měl i nejedno proroctví: předpovídá vlastní smrt na kříži, neboť jako obětní beránek musí zemřít na tomto místě (Golgota je součástí pohoří Moria), a rovněž předesílá své vzkříšení.

Chrám má mimořádnou důležitost i v životech raných křesťanů. Na tomto místě došlo padesát dnů po Ježíšově ukřižování k prvnímu naplnění Duchem Svatým, a rovněž zde byl Zákon zapsán do srdcí věřících. Až do zničení Chrámu v roce 70 po Kr., se zde nachází centrum raného křesťanství, a Židé věřící v Ježíše tedy zajisté dodržují v souvislosti s Chrámem i Mojžíšova přikázání. Apoštolové zde na Chrámové hoře několikrát kážou velkým davům a konají také zázraky a uzdravení. Také Pavel, kterého mnozí obviňují z odtržení od judaismu, dokonce i přerušuje své misijní cesty, aby mohl zavítat do Chrámu na poutní svátky dle Mojžíšových předpisů – při jedné příležitosti se mu zjevuje i Ježíš na tomto místě. Podle novozákonních textů, i v budoucích časech bude mít Jeruzalém a Chrám význačnou roli: sám Ježíš se vrátí na toto místo, a sestoupením nebeského Jeruzaléma se zde viditelně spojí přirozený svět s nadpřirozeným.

Szilvia Finta

 

Vzhledem k tomu, že kvůli muslimské přítomnosti na Chrámové hoře po dobu několika staletí neprobíhaly archeologické výzkumy, existují jen dohady o tom, s jakými informacemi asi Izraelci disponují ohledně předpokládaných komor v hloubi Hory. V průběhu posledních desetiletí probíhaly v bezprostřední blízkosti Chrámové hory velkolepé vykopávky: v roce 1996 jako prodloužení Západní zdi, otevřeli několik set metrů dlouhý podzemní tunel, a v jihozápadním cípu tohoto teritoria odhalili základy Římany zničeného Herodova Chrámu. A před nedávnem byla objevena Poutní cesta, která vede od jezera Siloe, nacházejícího se na jižním konci Davidova města, až po Chrámovou horu, a kterou vybudoval ještě Pilát začátkem prvního století. Tohle se dnes nachází asi 6 metrů pod povrchem země, a jedna část je již otevřena i pro turisty jako součást prohlídky City of David.

Jelikož výzkumníci Izraele již prakticky ze všech stran podkopali Chrámovou horu, dá se předpokládat, že pomocí té nejrozvinutější technologie prosvítili i prostory v hloubce Hory. Nejedná se o místa, která není možno prozkoumat, neboť nejdelší, západní strana Chrámové hory kosočtvercového tvaru měří jen 488 metrů, zatímco její nejkratší, jižní strana má délku 280 metrů. Celé území má 15 hektarů, a samotná Hora od jejího základu není vyšší, než 100 metrů.

Otázku Truhly smlouvy však obcházejí i ti izraelští politici, kteří usilují o právo modliteb. Jedině poslankyně Likudu, Cipi Hotoveli jednou v roce 2014 v knesetu, při diskusi o návrhu zákona předloženého v zájmu modliteb na Chrámové hoře, poznamenala: „Strach levice ve skutečnosti pramení z toho, že Chrámová hora dodnes uchovává Truhlu smlouvy, a proto se tato záležitost týká těch nejsvětějších otázek.“

Jakým směrem by vykročila izraelská vláda?

logos-2021-01-moscoff.jpgI když nemůžeme vědět, kde se přesně nachází Truhla smlouvy, nezabrání to odborníkům, aby podrobili analýze, jaké politické, vojenské a náboženské následky by vyvolalo objevení svatého předmětu na Blízkém východě. Izraelský autor, rabín Harry Moskoff ve své knize s názvem The Ark Report (Hlášení o Schráně Smlouvy), vydané roku 2014 shrnul, jaké teoretické opce má Izrael v souvislosti se Schránou Svědectví. Rabín Moskoff počítá se čtyřmi hypotetickými scénáři:

1. Izrael prohlásí, že Truhlu má k dispozici, a vláda je připravena ji v Jeruzalémě veřejnosti představit, a to v muzeu, speciálně za tím účelem vybudovaném. Tato zpráva by v podstatě posílila historickou legitimitu Izraele, ozřejmila by práva Židovstva k samotnému Jeruzalému a podložila by důvěryhodnost Bible. Jeruzalém by mohl být turistickým a náboženským centrem světa, který by každoročně přilákalo desítky milionů poutníků a zájemců. Jak Moskoff píše, pokud Truhla smlouvy je pouhý mimořádný archeologický nález, byl by tento plán i teoreticky uskutečnitelný. Ale jak podle rabínů, tak i vědců nikdo neví, jaké následky by vyvolalo, kdyby se pokusili Truhlu vyzvednout z hloubky na povrch. Tento svatý předmět i dnes by mohl disponovat takovými vlastnostmi, jako v době Starého zákona, kdy oheň a energie, vystupující z Truhly zpustošila celé armády, zničila celá města a zprostředkovávala nadpřirozená poselství. Podle Moskoffa se navzdory zákazu úřadů již dvakrát pokusili přiblížit se k podzemnímu sálu uchovávajícímu Schránu Svědectví, a to v letech 1968 a 1992, ani jednou však nedošli k cíli. Když otevřeli chodbu, která vede k sálu, země se nevysvětlitelným způsobem pohnula, takže průzkum z bezpečnostních důvodů, a rovněž kvůli možnému odhalení musel být ukončen (tehdejší primátor, Teddy Kollek byl proti průzkumu a povolal Araby, kteří vědce zlynčovali). Ale i kdyby se podařilo Truhlu vyzvednout, bylo by nepředvídatelné, co by její uzavření v muzeu mohlo způsobit. Moskoff upozorňuje, že by to mohlo s ohledem na návštěvníky a personál znamenat třeba i katastrofu.

2. Izrael nadále bude informaci držet v utajení. Dosud to byla nejbezpečnější volba, protože po roce 1967 mohli Židé mít oblast pod kontrolou, aniž by vyprovokovali jakýkoliv konflikt. Dnes však, v době narůstajícího mezinárodního tlaku je čím dál pravděpodobnější, že Izrael do několika let přijde o suverenitu nad Chrámovou horou, a oblast s Truhlou by se mohla dostat do rukou nepřátel, což by rovněž vyvolalo nepředvídatelné následky.

3. Izrael prohlásí, že Truhla smlouvy byla nalezena, ale rozhodne se, že kvůli sporům, týkajících se této oblasti, ji nevyzvedne. Takové prohlášení by v muslimském světě vyvolalo hotové zemětřesení, neboť jejich podezření, že si Židé chtějí Chrámovou horu vyvlastnit, by považovali za podložené. Poté pod tlakem mezinárodní veřejnosti by byl Izrael nucen přistoupit ke kompromisu, a musel by oblast předat pod dohled OSN, UNESCO nebo jiné podobné mezinárodní organizace. V tomto případě by vůbec nic nezískali, dokonce by přišli o Staré Město v Jeruzalémě.

4. Izrael oficiálně nevyhlásí nalezení Schrány (ale ani to nevyvrátí – podobně jako své stanovisko ohledně jaderné bomby), zvýšil by však politickou a náboženskou kampaň, aby se mohli Židé modlit na Chrámové hoře. Takto by mohli nechat veřejné mínění zvykat na myšlenku, že k modlitbám zde bude třeba mít i synagogu. Tu by postavili v místě bývalé Svatyně Svatých (čili nad předpokládaným úkrytem Truhly Smlouvy), které je dnes volně stojící a nezastavěný prostor v jihovýchodní části Chrámové hory (přesné místo Moskoff nezveřejnil, ale popírá, že by bylo pod Skalním dómem nebo mešitou al-Aksá). Podaří-li se mezi tím vysvětit rituálně očištěné kněze (a k tomu již v jeruzalémském Chrámovém institutu probíhají přípravy), ti by před otevřením mohli Schránu z hlubiny přinést bezprostředně do synagogy, a tak by mohlo dojít k velkému prohlášení. Svět by musel v tomto případě novou situaci přijmout a souhlasit i s výstavbou nové svatyně, Třetího Chrámu.

Když jsem si s rabínem Moskoffem v roce 2015 povídal v Jeruzalémě, říkal, že ač to je riskantní a dost utopické, podle něho by Izrael měl zvolit tuto poslední možnost, tedy cestu výstavby synagogy, neboť vyjma přímého a okamžitého zásahu Mesiáše, jedině toto může zachránit sionizmus a Izrael, které jsou ve všech ostatních případech dříve či později odsouzeny k porážce. Nyní, při psaní tohoto článku jsem opět zavolal rabínu Moskoffovi, jenž tvrdil, že izraelská vláda ví o americkém plánu, podle kterého by změnili statut Chrámové hory a že to podporuje. A s výstavbou synagogy by se i jeho scénář dostal o krok blíže k uskutečnění. Pokud k tomu dojde, tak budeme moci v Izraeli opět uvidět, že se uskuteční sen zpočátku malého a pohrdaného společenství, který se později stane velkou radostí a pýchou této země.

Přeložila: Mgr. Ágnes Mrlíková
Zdroj: wikipedia

 



Súvisiace články

Zaostrené na vedu|Logos 3 / 2009 | Drahoslav Vajda |Veda a viera
Protireformácia na Slovensku|Logos 9 / 2007 | Soňa Žabková|Z histórie
Čo je fašizmus?|Logos 1 / 2022 | Martin Vincurský|Zamyslenie
Konference na Moravě|Logos 5 / 2014 | Lenka Škardová|Zo života cirkvi
Reformácia na Spiši I.|Logos 4 / 2009 | Peter Minárik |Z histórie