Žádná hora není příliš vysoká

Nemoc přichází jako zloděj

Psal se rok 2013 a po porodu našeho syna, který proběhl neplánovaně císařským řezem, se mi soustavně ozývala nepříjemná bolest v oblasti podbřišku. Myslela jsem, že mě pouze „zlobí“ vnitřní stehy po operačním zákroku. Ve stolici se mi sice již před porodem občas objevovala krev, ale všechny tyto potíže jsem připisovala těhotenství, náročnému porodu a nevěnovala jim zpočátku příliš velkou pozornost.

Když byly synovi dva měsíce, přidaly se průjmy, které neustávaly a trvaly se sílící intenzitou celý týden. K tomu se ve stolici objevovalo stále více krve a během pár dní přišly také potíže s množstvím mateřského mléka. Na doporučení paní doktorky jsem podstoupila řadu vyšetření. Kolonoskopií mi bylo diagnostikováno onemocnění s názvem ulcerozní kolitida, při němž jsou tlusté střevo a konečník zasaženy vředy. Lékařka mi vysvětlila, že nemoc má fáze, kdy pacient trpí krvavými průjmy, a fáze remise, kdy je tělo v klidu, ale pouze dočasně. Soustavným užíváním léků lze tyto problémy tlumit, nikoli však zcela vyléčit…

Občas v životě přicházejí chvíle, kdy člověk nevěřícně hledí před sebe a nechápe, co se děje. Nedařilo se mi porozumět, kde jsem k takové nemoci při svém zdravém způsobu stravování přišla a představa, že následujících několik desítek let budu muset každodenně užívat léky, mne velmi tížila. Jednalo se o kortikoidy a klyzmata, která mi nedělala vůbec dobře. Problémy i nadále neustávaly, byly provázené křečemi v břiše a následnými nevolnostmi. Zdravotní stav mi ani neumožňoval dlouhodobě se vzdálit z domu. Manžel měl v té době časově náročnou práci a já bývala doma sama. Častokrát jsem musela v průběhu kojení odložit syna, nechat ho na postýlce a utíkat na toaletu. Telefon byl v takových okamžicích mou jistotou, abych si mohla případně zavolat pomoc. Mnohdy mi bylo tak zle, že jsem nevěděla, zda zůstanu při vědomí.

V důsledku onemocnění jsem stále více hubla a v synových čtyřech měsících skončila vysílená v nemocnici. Kapačky s kortikoidy mé potíže zklidnily a já byla propuštěna domů s pěti druhy léků k užívání v několika dávkách denně. Bylo zřejmé, že se lékařům podařilo zvládnout akutní fázi nemoci. Jak se ale smířit s tím, že bych měla po zbytek svého života brát léky, které pro nás znamenaly nemalé finanční výdaje, a s kterými ani nebylo možné uvažovat o dalším těhotenství?

V boji víry za uzdravení

Měla jsem jistotu, že tato nemoc nepochází od milujícího Boha a že mě takovým trápením můj nebeský Otec ani nechce čemukoli naučit. Pán Ježíš přeci říká: „Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby (mé ovce) měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10)

Na základě Božího ujištění a slova z Bible přišlo mé rozhodnutí pustit se do boje s nemocí spolu s nebeským Otcem a díky Jeho vítězství na kříži porazit jakékoliv její symptomy i kořeny. Začala jsem vyznávat Boží pravdu o uzdravení a Ježíšově vítězství ve svém životě. Mojí velkou oporou byly následující verše z Bible: „Jeho rány vás uzdravily.“ (1Petr 2,25)„Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?“ (1Kor 6,19)

V nejtěžších chvílích jsem děkovala Bohu za uzdravení a vyznávala svou víru se slovy: „Odmítám jakékoliv střevní problémy a bolesti. Pán Ježíš mne již uzdravuje, mé tělo je chrámem Ducha Svatého. Proto do něj nepatří nic nečistého, ani tato nemoc!“ „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ (Žid 10,23)

Obrovskou podporou pro mne byly rovněž modlitby blízkých křesťanských přátel a domovského sboru. Vědomí, že se ostatní věřící modlí, mi dodávalo sílu ve chvílích, kdy mě samotné docházela slova. Bůh slyší modlitby svých dětí a pevně stojí za svým Slovem. Tato Jeho věrnost mi byla velkou posilou a neexistovalo pochyb, že nemůže nepřijít změna. Věřila jsem, že se vše zlepší, protože Bůh je věrný a vždy pravdivý. Situace opravdu postupně nabrala skvělý směr, střevní potíže ustaly a začalo se mi dařit lépe.

Spolehnout se na to, v co doufáme

Náhle a nečekaně však přišlo opětovné zhoršení. Lékařka mi po novém vyšetření sdělila, že vředy se rozšířily po celém tlustém střevě a předepsala mi ještě silnější léky. I přes tuto skutečnost ale trvalo mé rozhodnutí, že se nenechám zneklidnit. I když projevy nemoci začaly být opět nepříjemné (křeče, střevní problémy, slabost), vyznávala jsem, že tento boj skončí Božím vítězstvím. Nové léky, jejichž dávka se dle předpisu každý týden vždy o trochu snižovala, znovu pomohly vyřešit mé akutní problémy a nastalo výrazné zlepšení.

I přes zdravotní komplikace jsme s manželem velmi toužili mít další dítě. Paní doktorka nám to však nedoporučovala, jak kvůli rizikovosti léků pro miminko, tak kvůli mému zdravotnímu stavu. Prosili jsme tedy Pána Boha za to, abych mohla léky zcela přestat užívat a cítili jsme ohledně tohoto rozhodnutí v srdci pokoj. I nadále ve spolehnutí se na Pána Boha jsem v modlitbách děkovala za uzdravení a že zachová mé tělo v pořádku i bez jediného léku. Tak se také dělo a po několika měsících jsem již hrdě nosila pod srdcem naše druhé dítě. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žid 11,1)

Všechny následné prohlídky během druhého těhotenství, při nichž paní doktorka kontrolovala má střeva, dopadly vždy výborně. Během několikáté návštěvy po porodu nám lékařka řekla, že je zbytečné, abych k ní dál chodila. Jsem zcela zdravá a užívám si svého zdraví i nadále, již několik let!

Vítěz Pán Ježíš

Moc dobře vím, že za své uzdravení vděčím milujícímu Bohu, který poslal svého Syna Ježíše zemřít za naše hříchy a nemoci, abychom v nich dále nemuseli zůstávat! Cítím nesmírnou vděčnost za Boží rodinu, na kterou se člověk může kdykoliv obrátit s prosbou o modlitbu. Když si vzpomenu, čím vším jsem si prošla, budí to ve mně bázeň a úctu vůči mému nebeskému Otci, jak je úžasný a věrný. Nic pro Něj není nemožné, žádná hora příliš vysoká, žádné údolí příliš nízké a žádná tma příliš temná, aby je nemohl svojí velikostí přesáhnout!