Hospodin je môj pastier, nebudem mať nedostatku. (Žalm 23,1)

Já jsem Hospodin, který tě uzdravuje

Touha po dobrém zdraví je typická pro každou lidskou bytost.

Kdykoli si lidé přejí u příležitosti různých svátků a výročí, většinou slyšíme stále stejná slova: „Hodně zdraví, štěstí atd.“ To svědčí o tom, že touha po dobrém a stálém zdraví je velmi silná u každého člověka. Lidé si zdraví vysoce cení a právě tehdy, když chtějí někomu popřát něco skutečně hodnotného, přejí mu dobré zdraví. Lidé intuitivně cítí, že nemoc není realitou, se kterou bychom se měli smířit. Proti nemocem bojujeme mnoha prostředky, počínaje prevencí v podobě zdravého životního stylu a konče různými terapiemi, které odstraňují příčiny nemocí nebo zmírňují jejich symptomy. Tématem tohoto článku je biblický pohled na nemoc a na uzdravení. Budeme se zaobírat otázkami, jestli Bůh uzdravuje, proč tak činí a jestli to činí i dnes, jakou úlohu sehrávají při léčení lékaři a jaké místo patří v procesu uzdravení Bohu.

Nemoc: smrt v prvním stádiu

První otázkou, kterou si potřebujeme v souvislosti s nemocemi zodpovědět, je otázka jejich původu. Nehovoříme nyní o konkrétním zdroji jednotlivých chorob, kterými jsou infekce, zlá životospráva, dědičnost nebo úrazy; mluvíme o duchovní příčině nemocí všeobecně.

Když se blíže podíváme na biblický příběh o stvoření člověka, nenajdeme v původním Božím plánu nic takového jako nemoc nebo utrpení. Lidé byli stvořeni k harmonickému životu v dokonalém prostředí, které jim poskytovalo naplnění všech jejich biologických potřeb. Měli se těšit ze vzájemných vztahů a ze vztahu se Stvořitelem. Tuto harmonii drastickým způsobem narušil lidský pád do hříchu a do vzpoury vůči Bohu. Lidem se stalo to, před čím je Stvořitel varoval, když jim řekl: „Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.“ (Gn 2,16-17) Lidé podlehli vábení pokušitele, zatoužili po nezávislosti a bohorovnosti a přestoupili Boží zákaz. Jakmile se tak stalo, naplnilo se Boží varování. Do jejich života přišla smrt. Nejprve se to projevilo zpřetrháním svazků s tím, kdo je sám Život, s Bohem. Lidé před ním začali prožívat pocit zahanbení a později byli vyhnáni z jeho přítomnosti do nehostinného prostředí, v němž přežít, znamenalo tvrdě pracovat a shánět si obživu.

Smrt v důsledku pádu do hříchu se v lidstvu projevila dvojím způsobem: jako duchovní smrt, která znamená přerušení vztahu a společenství s Bohem a jako tělesná smrt, která se projevuje pomíjivostí biologického života. Přirozeným projevem působení smrti je jednak stárnutí a potom různé nemoci. Proto bychom nemoci mohli pojmenovat také jako „smrt v prvním stádiu“. Nemoc, která probíhá v těle nebo duši člověka nikdy nezlepšuje jeho stav, ale právě naopak. Jednoduše řečeno i ta nejbanálnější rýma by nás zabila, kdyby náš organizmus neměl sílu jí čelit.

Z výše uvedeného nám vyplývá, že nemoc nikdy nebyla a ani není Božím záměrem pro člověka, ale je to důsledek lidského pádu do hříchu. Bůh se nikde v Písmu neprezentuje jako ten, jehož záměrem by bylo dávat lidem nemoci. Ještě před stvořením světa připravil svůj plán spásy, který se uskutečnil skrze Božího Syna, který se stal člověkem: Ježíše z Nazareta. Jeho služba se vyznačovala velmi častým uzdravováním lidí, trápených rozličnými nemocemi. Za nemocí jednoznačně viděl ďáblovo dílo. Svoji a ďáblovu úlohu jednoznačně charakterizoval následujícími slovy: „Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost.“ (J 10,10) Ve světle tohoto výroku musíme odmítnout tradiční „náboženský“ pohled na nemoc, jako na Boží nástroj na výchovu člověka podle hesla „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. Bůh nikdy nezpůsoboval svému lidu utrpení. Dějiny spásy jsou naopak dějinami Boží milosti a slitování, pomoci a uzdravení. Pojďme se teď společně podívat ne některá místa ve Staré i Nové smlouvě, která o Božím uzdravení hovoří.

Uzdravení ve Staré smlouvě

Krátce po slavném exodu izraelského lidu z Egypta se jim Hospodin zjevil jako Jahve rofechá, „Hospodin, který tě uzdravuje“. Stalo se to za následujících okolností: „Mojžíš pak vyvedl Izrael od Rákosového moře a vytáhli do pustiny Šúr. Pustinou šli tři dny a nenalezli vodu. Pak přišli do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Proto se nazývá Mara. A lid reptal proti Mojžíšovi: Co budeme pít? Mojžíš tedy úpěnlivě volal k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo, které hodil do vody, a voda zesládla. Tam jim předložil ustanovení a nařízení a tam je zkusil. Řekl: Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a dělat to, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho příkazům a zachovávat všechna jeho ustanovení, žádnou nemoc, kterou jsem vložil na Egypt, na tebe nevložím, protože já jsem Hospodin, který tě uzdravuji.“ (Ex 15,22-26)

V Maře zažil izraelský lid první zklamání na své cestě do zaslíbené země. Po slavném vítězství nad egyptskou armádou, která pronásledovala Izraelce a byla zničena, když Hospodin učinil zázrak s rozdělením Rudého moře, čekala lid Izraele třídenní cesta po rozpálené poušti Šúr. Když na třetí den vyčerpaní a žízniví dorazili do oázy v Maře, jistě se všichni těšili na občerstvení a oddych. Skutečnost, že voda, kterou nalezli, se nedala pít, pro ně musela být velmi frustrující. Podle Písma začal lid reptat proti Mojžíšovi. Ten tuto situaci řešil jediným možným způsobem: volal k Bohu. Hospodin mu ukázal jednoduché řešení – dřevo, které hodil do vody, a ta potom zesládla. Lid se napil a Bůh se jim zjevil jako ten, kdo je uzdravuje, jejich Lékař.

Nemoc nikdy nebyla a ani není Božím záměrem pro člověka.

To, že tím jednoduchým řešením na kritickou situaci byl kus dřeva, v sobě skrývá hluboký symbolický význam. Hebrejský výraz, který je zde použit je éc a znamená buď „strom“ nebo „dřevo“. Všechny lidské problémy začaly prostřednictvím jednoho „dřeva“, kterým byl „strom poznání dobra a zla“. To, že z něho lidé jedli, je uvrhlo do hříchu se všemi jeho následky. Na druhé straně to bylo opět dřevo, tentokrát dřevo Kristova kříže, na kterém byla přinesena ta nejvyšší oběť, když byla prolita nevinná krev Božího Syna. Bylo tak dokonáno vykoupení lidstva a jeho vysvobození z nadvlády hříchu. Nová smlouva říká, že všechno, co se dělo starému Izraeli během jeho putování pouští, se stalo jako příklad pro nás (1Kor 10,6). Vidíme tu tedy první náznak Kristovy oběti v souvislosti se zjevením Boha jako Uzdravitele.

Mesiášské proroctví

Kniha proroka Izajáše někdy bývá označována jako starosmluvní evangelium. Je to proto, že obsahuje detailní prorocký popis Mesiáše a jeho utrpení, jako kdyby Izajáš byl jedním z těch, kteří o přibližně 700 let později stáli pod křížem Golgoty, na němž visel Ježíš z Nazareta. „Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář – všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni. My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech.“ (Iz 53,3-6)

Izajáš dává Mesiášovu oběť do zřejmé souvislosti s uzdravením. Samozřejmě, že jde především o vyřešení problému lidského hříchu, drobný dodatek v popisu Kristova utrpení „jeho šrámy jsme uzdraveni“ dává naději všem, kteří trpí nějakou nemocí. Mnozí vykladači Písma se shodují v názoru, že ony „šrámy“ byly krvavé rány po bičování, kterými bylo pokryto zmučené tělo Mesiáše. Skutečnost, že nevinný Kristus byl namísto nás zabit na kříži, nás vykoupila z duchovní smrti a otevřela cestu ke spáse a věčnému životu. To, že Bůh dovolil mučit bičováním Kristovo tělo, učinilo naše fyzické uzdravení součástí vykoupení.

Hospodin a / nebo lékaři?

„V třicátém devátém roce svého kralování Ása onemocněl na nohy a jeho nemoc byla úporná. Ale ani ve své nemoci nehledal Hospodina, nýbrž lékaře.“ (2. Par 16,12) Tento verš bývá někdy mylně interpretován tak, že Bible nás učí, abychom nechodili k lékaři a za své uzdravení se pouze modlili. Nic není tak daleko od pravdy jako tento výklad. Ásovým problémem nebyli lékaři, ale jeho odpadnutí od Hospodina. Ani jeho těžké onemocnění ho nepřivedlo k hledání Boha. Obrátil se pouze na lékaře a hledal přirozené řešení svého problému.

Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí ďábla, protože Bůh byl s ním.  (Sk 10,38)

Lékařská věda, a věda vůbec, je dobrá, a pokud probíhá v intencích biblické etiky, je od Boha. Bůh dává lidem rozum a vzdělání, aby s jejich pomocí mohli konat dobro. Medicína je bezpochyby konáním dobra, protože jejím cílem je pomoci trpícím lidem. Lékařská věda je však omezená, protože nedokáže dělat zázraky. Bohu jsou zase zázraky vlastní, proto se ho vyplatí hledat a modlit se za uzdravení v případě jakékoli nemoci. Zázraky se děly, dějí a budou dít. Ovšem v případě závažných onemocnění si člověk nemůže dovolit nekonzultovat lékaře. Svévolně vysadit léky „ve víře v uzdravení“ bez konzultace s lékařem není krokem víry, ale nezodpovědností, kterou nikomu nemůžeme doporučit. Jestliže člověk při modlitbě za uzdravení zažije Boží dotyk a je přesvědčen o svém uzdravení ze závažné choroby, určitě by měl navštívit svého lékaře a léčbu ukončit po konzultaci s ním. Lékaři nejsou nepřátelé Božího uzdravení a pro mnohé z nich může být fakt, že v životech jejich pacientů se stal zázrak, velkým svědectvím o Bohu.

Uzdravení v Nové smlouvě Ježíš naplnil Izajášova proroctví

Spolu s nástupem Ježíšovy veřejné kazatelské služby, začala také jeho služba Uzdravitele. Když v Kafarnaum uzdravil tchyni svého učedníka Petra, zvěst o tomto zázraku se rozšířila po celém okolí. To, co následovalo, popisuje evangelista Matouš takto: „Když nastal večer, přinesli k němu mnoho démonizovaných; i vyhnal duchy slovem a všechny nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izajáše: On sám naše slabosti vzal a nemoci nesl.“ (Mt 8,16-17) Osoba Ježíše z Nazareta byla naplněním obrazu trpícího Mesiáše, o kterém hovoří 53. kapitola proroka Izajáše. Přestože hlavním důvodem příchodu Mesiáše bylo zachránit lidi od hříchu a jeho důsledků, neoddělitelnou součástí jeho služby bylo také uzdravování. Přišel, aby lidem zprostředkoval Boží přirozenost. Když později při kázání v Kornéliově domě apoštol Petr vzpomínal na Ježíšovu službu, tak použil následující slova: „Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí ďábla, protože Bůh byl s ním.“ (Sk 10,38)

Ježíšovo působení můžeme tedy rozdělit do několika oblastí: Kromě toho, že byl Vykupitelem, který svou obětí zprostředkoval lidem spásu, byl rovněž dokonalým obrazem svého nebeského Otce. Jeho přirozeností bylo absolutní dobro, a proto každému činil dobře. Oba dva výše uvedené verše hovoří o tom, že Ježíš uzdravoval všechny. Otázka, jestli chce někoho uzdravit anebo ne, případně je-li Boží vůlí, aby byl nějaký člověk uzdraven, byla v Ježíšově případě irelevantní. Už před svou obětí, která přinesla vykoupení lidstvu, dokazoval Ježíš své mesiášství znameními, která doprovázela příchod Božího království na zem. Když Jan Křtitel zapochyboval o tom, je-li Ježíš skutečně tím očekávaným Mesiášem Izraele, rabi z Nazareta mu poslal následující vzkaz: „Slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou probouzeni a chudým se hlásá evangelium. Blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil.“ (Mt 11,5-6) Uzdravování bylo tedy velmi důležitým prvkem Ježíšovy služby. Nikdo, kdo za ním přišel s potřebou uzdravení, neodešel zklamán.

Podívejme se teď na několik konkrétních příběhů lidí, kteří přijali uzdravení sebe nebo svých blízkých skrze setkání s Ježíšem a s Boží mocí, která skrze něj působila. Všimneme si toho, že jejich přístup k Ježíši v souvislosti s uzdravením, se dá charakterizovat jedním slovem: víra.

Krvácející žena

Nová smlouva nám popisuje dojemný příběh ženy, která dvanáct let trpěla krvácením. V tehdejším Izraeli to byl skutečně velký problém. Pomineme-li obrovské nepohodlí, které její nemoc představovala v hygienických podmínkách té doby, byla tato žena z hlediska Mojžíšova zákona rituálně nečistá. Byla vyloučena ze společenského života, nemohla se účastnit bohoslužby, její místo bylo v izolaci. Čehokoli nebo kohokoli se dotkla, ten předmět nebo osoba se rovněž stávaly nečistými. Její touha po uzdravení byla jistě obrovská. Písmo hovoří o tom, že vynaložila všechny své prostředky na financování své léčby, která byla jistě velmi nepříjemná, protože „mnoho vytrpěla od mnoha lékařů“. Žádná z terapií, které podstoupila, jí však nepomohla. Právě naopak: bylo jí ještě hůře. Potom došlo k tomu, že se doslechla o uzdravujícím rabínovi z Galileje, kterého někteří označovali za Mesiáše. Opět v ní povstala naděje a víra. Šlo-li o opravdového Mesiáše a pověst o jeho zázracích, která se o něm šířila, neklamala, byla si jistá, že řešení jejího problému je nadosah. Písmo to popisuje následovně: „Když uslyšela o Ježíši, přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho šatu. Neboť si říkala: Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu zachráněna. A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení.“ (Mk 5,27-29)

Zachovala se velice statečně, protože tím, že se jako nečistá vydala na veřejnost, riskovala velké problémy, možná i ukamenování. Její touha po zázraku byla obrovská, její víra, že osoba Ježíše Krista je pro ni záchranou, ji hnala vpřed. Věřila tomu, že stačí jediný dotyk a bude uzdravena. A stalo se to přesně podle jejího „vyznání víry“. Své uzdravení okamžitě fyzicky pocítila. Její víra a očekávání doslova „vytáhlo“ uzdravující moc z Ježíše, který ji uzdravil bez toho, že by ji viděl nebo věděl o jejím problému. I pro něho samotného to bylo velice překvapující. V tu chvíli měl na starosti celkem jinou věc. Pospíchal do Jairova domu, aby zachránil život jeho umírající dcerky. Tu z něho najednou vyšla Boží moc a on hledal toho, kdo se ho dotkl. Navzdory tomu, že se žena bála, přiznala se ke svému skutku víry. Ježíš vůbec nereagoval s hněvem, ale povzbudil ji slovy: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď uzdravená ze svého trápení.“ (Mk 5,34) V tu chvíli se na něj tlačilo a dotýkalo se ho množství lidí, ale tato jedna osoba se ho dotkla s vírou.

Setník, který rozuměl autoritě

Krátce po svém slavném kázání na hoře se Ježíš setkal s jedním pohanem. Byl to důstojník římské okupační armády v hodnosti setníka. Podobně jako krvácející žena, tak i on měl ve svém životě trápení. Jeho sluha byl těžce nemocen. Svého sluhu měl jistě velice rád. Nevíme, co všechno spolu ti dva prožili, ale sluha je pro vojenského důstojníka velmi důležitou osobou. Možná po jeho boku prožil množství bitev a věrně mu pomáhal přežít těžký úděl vojáka římských legií bojujícího daleko od domova a rodiny. Jeho oblíbený sluha byl nyní v ohrožení života.

Víru neodradí žádná překážka, věřícímu je totiž všechno možné!

Setník se podobně jako krvácející žena rozhodl k činu, protože se dozvěděl o Ježíši, který činí zázraky. Musel však také čelit vážnému problému. Jako Říman, a tedy pohan se setkával s odmítáním a pohrdáním ze strany Židů a především farizejů, kteří se stranili všeho pohanského. Pohanovi by nikdy nepodali ruku, ani by nevstoupili do jeho domu. Byl si vědom těchto skutečností a také toho, že Ježíš je zbožným Židem, který zachovává Tóru. Setník tedy počítal s tím, že pro Ježíše nebo pro jeho okolí by mohlo být problematické, aby ho přišel navštívit a kladl ruce na jeho rovněž pohanského sluhu. Věřil však v Ježíšovu moc a jako voják také rozuměl autoritě a podřízenosti. Dával svým podřízeným rozkazy a ti je museli plnit. Podobně i on byl povinen poslechnout příkazy svých nadřízených.

K tomu, aby člověk mohl přijmout Boží uzdravení, potřebuje víru.

Když se setkal s Ježíšem, zjistil, že on neměl žádné náboženské předsudky. Byl ochoten setníkův dům navštívit a modlit se za nemocného sluhu. Setník to však pro svou víru v Ježíšovu autoritu nad chorobami nepovažoval za nutné, navíc se ani necítil hodným toho, aby ho Ježíš navštívil. Řekl mu: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ (Mt 8,8) Toto se skutečně stalo. Ježíš s údivem reagoval na setníkovu víru a pronesl, že takovou víru nenašel u nikoho v Izraeli. Setník objevil velkou pravdu, že Ježíš má nejenom moc uzdravovat, ale také autoritu nad nemocemi, které musí poslechnout jeho příkaz a opustit život člověka.

Neodbytná Kananejka

Pověst o Ježíši se rozšířila i mimo území Izraele. Na jedné ze svých cest se Ježíš dostal do oblasti Týru a Sidónu, kterou chtěl nepozorovaně projít. I když spasení, které Ježíš vydobyl, je k dispozici i pohanským národům, v pozemské fázi své služby, ještě před ukřižováním, Ježíš sloužil především židovskému národu, kterému byl Mesiášem.

O Ježíšově přítomnosti v Týru se doslechla jedna pohanská žena. I ona měla vážný problém, její dcera byla trápena démonem. Nevíme přesně, jestli se tento démonický útlak projevoval v tělesné nebo duševní oblasti, v každém případě však způsoboval dceři i její matce nesmírné utrpení. Matouš její příběh popisuje ve svém evangeliu: „Ježíš odtamtud vyšel a odebral se do krajin Týru a Sidónu. A hle, z oněch končin vyšla nějaká kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle trápena démonem.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. I přistoupili k němu jeho učedníci a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí!“ On řekl: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“ Ona však přišla, klaněla se mu a říkala: „Pane, pomoz mi!“ On odpověděl: „Není správné vzít chléb dětí a hodit jej psíkům.“ Ona řekla: „Ano, Pane, ale vždyť i psíci jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera uzdravena.“ (Mt 15,21-28; KMS)

Tento příběh je v Písmu svým způsobem unikátní. Ježíš nereaguje na prosby této ženy, dokonce ji odmítá. Tato žena byla Kananejka (podle Markova evangelia, šlo o řecky hovořící Syrofeničanku). Její původ ji řadil k nepřátelům Božího lidu, na které se vztahuje prokletí ještě z Noemových časů: „Zlořečený buď Kanaán; ať je pro své bratry otrokem všech otroků!“ (Gn 9,25 B21) Ježíš jí svou narážkou na děti a psy připomenul její pohanský původ. Ona však projevila svou víru velikou pokorou a neodbytností. Přijala Ježíšovo přirovnání k psíkům, ale trvala na tom, že i tato zvířata mají nárok na péči svých pánů. Svým argumentem Pána udivila i přesvědčila, podobně jako v případě římského setníka se pochvalně vyjádřil o víře této pohanské ženy.

Všechny tři právě uvedené příklady lidí, kteří našli u Ježíše uzdravení pro sebe nebo své blízké, projevili víru v to, že Ježíš disponuje mocí uzdravit nemoc a porazit temnotu. Trvali na tom, že od něho přijmou řešení svého problému nehledě na okolnosti, které byly pro toto řešení nepříznivé. Víru neodradí žádná překážka, věřícímu je totiž všechno možné! (Mk 9,23)

Znamení věřících

Služba Ježíše Krista byla provázena nesčetným množstvím zázraků. Nová smlouva opakovaně dosvědčuje, že uzdravil každého, kdo o to stál. Tak, jak narůstala jeho služba a vliv, začal posílat své učedníky, aby i oni kázali a uzdravovali. (Lk 9,2) Těsně před svým nanebevzetím, vyzval své učedníky ke kázání evangelia po celém světě a k získávání a vyučování dalších učedníků. Toto velké poslání uzavřel prohlášením o znameních, která budou provázet věřící: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Mk 16,17-18; B21) První církev byla od začátku církví, ve které se projevovala Boží moc. Stejná uzdravení, se kterými se setkáváme v Ježíšově službě, se po jeho nanebevzetí a po Letnicích začala dít prostřednictvím apoštolů, a to včetně vzkříšení z mrtvých. Svědectvím o tom je nám kniha Skutků apoštolských. (Sk 3,7; 5,12.16; 6,8; 8,7; 9,34.40; 14,3.10.20; 19,11; 20,12; 28,8) Charismatické projevy moci Ducha Svatého byli přirozené pro všechny věřící přesně tak, jak Pán řekl. Každý, kdo se obrátí ke Kristu, znovuzrodí se, dá

Svévolně vysadit léky „ve víře v uzdravení“ bez konzultace s lékařem není krokem víry, ale nezodpovědností, kterou nikomu nemůžeme doporučit.

se pokřtít a naplní se Duchem Svatým, tak přijme do svého života Boží moc. Je to stejná moc, která vzkřísila Ježíše Krista z mrtvých a dokáže i dnes konat zázraky.

Služba církve

„Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru a ti ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu. A modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže usilovná modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,14-16)

Když se během prvního století rozšířilo křesťanství po celé tehdejší Římské říši a v mnohých městech byly založeny sbory, začali apoštolové a církevní vedoucí do těchto sborů posílat pastýřské listy. Některé z nich – ty, které církev uznala jako Duchem Svatým inspirované, se nám dostaly do Nové smlouvy a dodnes svědčí o praxi služby uzdravování v první církvi. Jakubův list nám říká, že autority místních sborů navštěvovaly nemocné, mazaly je olejem a modlily se za jejich uzdravení. Tito starší sloužili nemocným i pastoračně a vedli je k tzv. modlitbě víry, která je klíčem k přijetí uzdravení. Tento princip je v platnosti i v dnešní církvi a souběžně s odbornou lékařskou péčí, by ho měl využívat každý křesťan.

Eschatologické zdraví

Z důvodu, že žijeme v porušeném světě, čekajícím na konečné zničení zla v podobě eschatologických událostí, ještě nemůžeme hovořit o definitivním odstranění slabosti, nemocí a smrti. Dokud se Ježíš nevrátí na zem a nenastane „tisícileté království“ a po něm stvoření „nového nebe i země“, na zemi bude stále přítomen hřích a jeho důsledky nemoc a smrt. Křesťané však mají tu výhodu, že proti nim už dnes mohou bojovat na základě Kristova vykupitelského díla, které nabízí každému Božímu dítěti uzdravení.

Dokonalá porážka zla v Božím království a v obnoveném světě je vyjádřena následujícím výrokem: „A Bůh setře každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, neboť první věci pominuly.“ (Zj 21,4) Prorocký obraz Nového Jeruzaléma hovoří o řece živé vody, vyvěrající z Božího trůnu, po jejíchž březích roste stromoví života, kterého listí slouží na uzdravení národů. Uzdravení definitivní, konečný triumf Boží dobroty nad zlobou hříchu. (Zj 22,1-2)

Jak hledat osobní uzdravení

Lidé jsou různí a jejich vztah s Bohem je velmi individuální záležitostí, a proto i v otázce uzdravení Bůh jedná s lidmi různými způsoby. Proces Božího uzdravení má však určité principy, které platí všeobecně. Lidská bytost tvoří celek, skládající se z ducha, duše a těla. Je to celek harmonický a dynamický zároveň. Jednotlivé „složky“ lidské bytosti se navzájem ovlivňují, a proto je potřeba dovolit Bohu, aby jednal se všemi. Bůh chce uzdravit celého člověka. Je důležité dovolit Bohu, aby jednal nejprve s naším duchem, k tomu se potřebujeme znovuzrodit. Znamená to přijmout vírou Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána. Potřebujeme změnit své smýšlení a dát ho do souladu s Božím Slovem, opustit hříšný životní styl a otevřít se pro působení Boží moci tak, aby se mohla dotknout i našeho těla.

K tomu, aby člověk mohl přijmout Boží uzdravení, potřebuje víru. Tu v sobě nedokáže vytvořit sám svým úsilím. Víra roste „ze slyšení Božího Slova“. (Ř 10,17) Proto je důležité zaobírat se výroky Písma, které hovoří o uzdravení a poslouchat kázání na toto téma. Svou víru je potřebné verbalizovat. Hovořit o uzdravení, o své víře a naději a chránit se skeptických výroků a reptání.

Pro přijetí uzdravení je důležitý tzv. bod dotyku. Jde o moment, kdy člověk ví, že se ho dotkla Boží moc a přijímá své uzdravení. Pro krvácející ženu to byl dotyk Ježíšova roucha, pro setníka Ježíšův výrok, pro jiného člověka to může být okamžik, kdy na něho položí ruce Boží služebník, který slouží v moci Ducha Svatého nebo okamžik, kdy ho starší církve pomažou olejem. Jakmile jsme tento dotyk zažili, tak je potřebné uzdravení „prověřit“, začít dělat to, co jsme dříve nemohli, vyzkoušet jestli odešla bolest nebo se v našem subjektivním vnímání nemoci něco změnilo k lepšímu. V případě vážných diagnóz je nezbytné absolvovat kontrolní vyšetření, které uzdravení potvrdí. Jak jsme již zmínili výše, teprve potom je možné po dohodě s lékařem ukončit terapii. Pamatujme na to, že víra není hazard a to zejména v případě, když se rodiče modlí za uzdravení svých dětí.

Ještě nám zůstává uvést dvě důležité věci. Uzdravení může mít své překážky, které je potřebné odstranit. Zejména se jedná o hříchy a viny, které je potřebné vyznat a přijmout odpuštění. Stejně důležité je i odpustit lidem a nenést v sobě žádný hněv nebo hořkost. Velmi důležitá je i prevence. V životě žádného člověka by neměla chybět zdravá, vyvážená strava a dostatek pohybu, někdy stačí pouze mírně změnit svůj životní styl a zdravotní stav člověka se rapidně zlepší. Přeji všem čtenářům Logosu dobré zdraví a Boží dotyk přesně tam, kde ho potřebujete.



Súvisiace články

Svedectvo o uzdravení|Logos 9 / 2007 | Ján Zsolnai|Skutočný príbeh
Lekári hanby|Logos 8 / 2013 | Stanislav Mičev|Z histórie
Vietnam – Volání o pomoc|Logos 12 / 2016 | Redakcia |Zo sveta
Uvěřil jsem té "bláznovské" zvěsti|Logos 10 / 2018 | Redakcia |Skutočný príbeh
Byla jsem v pekle|Logos 5 / 2009 | Aline Baxley|Skutočný príbeh